O hrochovi

Rubrika: Příběhy pro děti

Kdysi dávno hroši nežili ve vodě, ale pásli se na afrických savanách společně se zebrami a gazelami. Měli rádi, když jim sluníčko hřálo záda, zem voněla svěží trávou a kolem hlavy poletovali ptáci klubáci.


Žil tam také jeden hroch, kterému nikdo neřekl jinak než Vendelín. Byl hezký, hodný a milý, měl však jednu chybu. Hrozně rád jedl. Jedl ráno, jedl dopoledne, jedl odpoledne, jedl večer, a kdyby z toho jezení nebyl unaven, jedl by i v noci. Jedl všechno, nač přišel a stále neměl dost. A tak byl zanedlouho tlustý, až hanba pohledět.
„Hej, Vendelíne!“ zaťukal mu jednoho dne někdo na záda. Vendelín se rozhlédl. Nikde nikdo.
„Povídám, hej, Vendelíne!“ ozval se znovu ten hlas.
Vendelín se podíval před sebe, za sebe i pod sebe, ale stále nikde nikdo. Teprve, když se podíval nad sebe, uviděl sluníčko, které mu mávalo zlatým paprskem.
„Copak chceš?“ zeptal se ho hroch.
„Vendelíne, Vendelíne! Už chvíli na tebe koukám a zdá se mi, že jsi zase ztloustnul! Půjde-li to tak dál, nohy tě už neunesou,“ pravilo starostlivě sluníčko.
„To se ti jen zdá,“ začervenal se Vendelín.
„I nezdá,“ trvalo na svém sluníčko, „musíš zhubnout! Za rok si tě najdu a běda ti, nebudeš-li štíhlejší.“
„Tak dobrá,“ posmutněl hroch, „já teda zhubnu.“
„Myslím to vážně, Vendelínku. Doufám, že mě nezklameš!“ usmálo se na něj sluníčko. Pak si lehlo na jeden ze svých obláčků a spokojeně usnulo.
Vendelín se chvíli nerozhodně díval na šťavnatou zelenou trávu pod sebou a sluníčko nad sebou. Zamyslel se a pak sám sobě řekl:
„Rok je dlouhá doba. Začnu hubnout až zítra.“
Sklonil hlavu a opět se s chutí pustil do voňavé trávy. Nazítří však na svůj slib zapomněl. Čas plynul jako voda. Hroch stále jen jedl, ještě více ztloustl a sotva se valil.
Když se sešel rok s rokem, pásl se Vendelín zrovna u jezera. Tu k němu přiletěl jeden z klubáků a volal:
„Vendelíne! Vendelíne! Sluníčko tě hledá!“
„A pročpak?“ zeptal se zvědavě Vendelín.
Vtom si však vzpomněl na svůj slib a polekaně pohlédl na svůj obraz ve vodní hladině.
„Co si jen počnu!“ vzdychl si, „až mě sluníčko uvidí, bude se zlobit!“
Nešťastně se rozhlížel kolem sebe. Pak se zahleděl na jezero a dostal nápad.
„Ledaže…, ledaže by mě nevidělo! To by se pak nezlobilo!“
Na nic už nečekal a ponořil se do chladné vody.
Od těch časů se hroši celý den schovávají ve vodě a doufají, že je sluníčko nenajde. Když pak večer slunce zapadne, vycházejí z vody ven a za svitu měsíce se celou noc hladově pasou.

Napsal/a: zolajs

Toto taky stojí za přečtení!

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Spoření pro děti: jaké máte možnosti?

S novým přírůstkem do rodiny je čas začít myslet na budoucnost. Chcete-li svým ratolestem zajistit lepší start do života, neměli

Čtu dál →

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist