Byla jednou jedna cestička. Lidé po cestičce rádi chodili, protože byla lemována krásnými stromy, ze kterých se od rána do večera ozýval zpěv ptáků… Každému, kdo na cestu vstoupil, se hned zdálo, že jeho krok je lehčí a bylo mu do zpěvu. A vypadalo to, že tomu tak bude jednou pro vždy…
Jenže jednoho dne si i cestička všimla toho, o čem si už i ptáci v korunách stromů štěbetali… Po cestě chodilo stále méně a méně lidí. Když se cestička zamyslela, už si ani nevzpomněla, kdy se naposledy po ní někdo procházel… Cestička se ptala stromů: „Stromy, rostete vysoko k nebi, vy jistě budete vědět, proč na mě lidé zapomněli a já jsem tak opuštěná?“ Ale ani jediný strom neznal odpověď na její otázku. Cestička se ptala trávy: „Travičko, rosteš všude kolem až k obzoru, ty mi jistě povíš, proč na mě lidé zapomněli a já jsem opuštěná?“ Ale ani travička nevěděla. Cestička se zeptala ptáků: „Ptáčci, znáte toho tolik o světě kde poletujete. Vy mi jistě pomůžete. Povězte, proč na mě lidé zapomněli a já jsem tak opuštěná?“ Cestička se tentokrát dočkala odpovědi na svou otázku. „Milá cestičko,“ řekli ptáčci, „lidé po Tobě nechodí, protože dům, ke kterému vedeš, je opuštěný, nikdo v něm nebydlí.“ Cestička už teď znala odpověď na svou otázku, ale nebyla o nic šťastnější. Ptáci si dál vesele prozpěvovali v korunách stromů, ale cestičku jejich zpěv už nedovedl rozveselit, připadala si k ničemu…
Jednoho dne po cestě projelo po dlouhé době auto. Druhý den už třikrát a ke konci léta po cestičce vyběhly děti do školy. Všichni ptáčci ve větvích stromů u cesty si o tom štěbetali. Dům koupili noví majitelé. A pak už měla cestička opravdu spoustu práce. Ráno děti do školy, táta do práce, maminka do obchodu, před obědem pošťák… Cestička by moc spokojená a ze stromů se pro všechny ozýval zpěv ptáků.
Napsal/a: jaholka
