V jednom malém království, žila docela obyčejná rodinka. Maminka, tatínek a docela malinkatá holčička. Jmenovala se Laurinka a protože jí byly teprve tři měsíce, neuměla nic povědět jinak, než pláčem.
Přes den to bylo moc hodné miminko, které si rádo hrálo a žvatlalo se svými rodiči. Každý večer, protože se Laurinka budila v noci na papání, ji maminka uložila do postele, mezi sebe a tatínka.Několik dní po té, co se malá Laurinka v noci nevzbudila na jídlo, se maminka rozhodla, že je čas naučit spát Laurinku v noci v její postýlce. Ale běda. Laurinka začala plakat a nechtěla v postýlce vůbec být. Maminka ji každý večer brala do náruče a utěšovala. Když se Laurinka utišila, zkusila ji maminka dát znovu do postýlky. Kdepak, to také nešlo. Nakonec maminka Laurinku uspávala na rukou a nebo si s ní lehla na postel a čekala, dokud Laurinka neusne. Jenomže když Laurinka usnula a maminka ji přendala do postýlky, tak se znovu spustil pláč. A tak to šlo pořád dokola.
Jednoho dne, když maminka ukládala Laurinku do postýlky, nechala tam ležet plínku s obrázky medvídka. Laurinka si tu plínku vzala a začala si ji prohlížet. Chvilku si s plínkou hrála, přitiskla si ji ke své tvářičce a nakonec usnula sama v postýlce. Od té doby Laurinka má plínku všude s sebou. V kočárku, když jde na procházku i v postýlce. A tak se nakonec malá Laurinka naučila spát sama.
Napsal/a: torinka
