Na paloučku u lesa, daleko od lidí, žily víly a ty každý večer tančily ladně a krásně svýma bosýma nohama po lese. Vznášely se jako laňky, až to vypadalo, že při tom tančení snad létají. Vlály jim u toho jejich krásně dlouhé vlasy, které mívaly vždy rozpuštěné a leckdo by jim je mohl závidět. Místo šatů měly na sobě něco mezi záclonou a rybářskou sítí.
A jedna víla, víla všech víl, taková královna, měla čarovnou kouzelnou hůlku. Když někdo neposlouchal, mohla ho proměnit například v žábu nebo vílám přičarovat tlusté nohy, aby se jim špatně tančilo. Ale víla, královna, se snažila nezneužívat kouzelné hůlky, protože by se mohlo dobro ve zlo obrátit a byla by potrestaná.Jednou, tak k večeru, víly zase poletovaly po lese a vílí královna už s nimi ztrácela trpělivost.
„Špatně tančíš, musíš mít napnuté nohy,“ komandovala vílu.
„Co děláš s těma rukama, kam se při tanci díváš? Měj oči otevřené,“ kybicovala je jednu po druhé a chudinky víly ať se snažily, jak chtěly, pořád vše dělaly špatně.
A tak se vílí královna rozhodla, že si na chvíli oddechne a vydá se do lesa na maliny. Věděla, na kterém místě a na kterém keříčku rostou růžové, krásně slaďoučké. A tak se tmavou nocí proplétala houštím, křovím a kopřivami, až najednou zakopla o pařez. Upadla na zem a ze své ručky upustila kouzelnou hůlku.
„Co teď?“ Naříkala. „Je tma, sama ji nemohu najít.“ A tak šmátrala rukama po zemi, oči otevřené dokořán a snažila se ze všech sil hůlku najít. Moc dobře věděla, že kdyby se jí zmocnil někdo jiný, kolik škody by napáchala.
Najednou cosi ucítila na zemi. „Hurá, moje kouzelná hůlka, mám ji,“ radovala se, chňapla po ní, ale netušila, že je to jen obyčejná větvička ze stromu. V té tmě ji nemohla rozpoznat.
Vydala se zpět na palouček, víly už byly z tančení unavené a tak šly všechny společně spát.
Ráno, když se hlavní víla vzbudila a sáhla po větvičce, o které si myslela, že je to kouzelná hůlka, chudák se vylekala.
„Můj ty bože, je to jen obyčejná větev, to je ale nadělení,“ lomila rukama a rychle začala svolávat ostatní víly a nařídila jim, že musí jít do lesa hledat kouzelnou hůlku.
Mezitím už ale po lese pobíhaly děti a z keříčků uzobávaly čerstvé chutné maliny, honily se po lese a dělaly u toho tolik křiku, až tím vyplašily všechna zvířátka.
Hlavní víla měla zlé tušení a tak se rychle vydaly směrem, odkud byl ten dětský křik slyšet.
Víly se ukryly v houští, aby je nikdo nespatřil a pozorovaly honící se děti. Ty už ale našly kouzelnou hůlku, která ležela na zemi v mechu a pobíhaly s ní vesele po lese.
„Já tě začaruju,“ volalo jedno dítko na to druhé, aniž by tušilo, že hůlka je opravdu kouzelná.
„Musíme jim ji vzít, než se stane nějaké neštěstí,“ řekla hlavní víla a vylezla z úkrytu. Připlížila se k dětem a ti na ni nevěřícně zíraly.
„Vraťte mi tu hůlku,“ žádala je.
„Ne, ta je moje, to já jsem ji našel,“ odmlouval chlapec rozhodnutý bránit svůj nález a nikomu jej nevydat.
„Je kouzelná, mohl bys s ní někomu ublížit a to bys přece nechtěl,“ pobízela ho hlavní víla, ale marně.
„Lžeš, závidíš, že jsem jí našel já a ne ty,“ nenechal se.
A tak víla k němu přiskočila a chtěla mu hůlku vzít, ale jak se tak o ni přetahovali, hůlka se naštípla a to už se tuplem nemělo stát. Veškerá kouzla fungovala už jen napůl.
Chlapeček se naštval a začal máchat s hůlkou kolem sebe, až najednou sestřičce proměnil jeden její blonďatý copánek na červený. Chudák holčička, která měla krásné blonďaté vlásky, měla nyní jeden copánek blonďatý a druhý červený. Začala křičet a velice plakala.
To ale chlapečkovi nestačilo, pořád víle nevěřil a mával kolem sebe hůlkou jako splašený.
A jak se tak oháněl kolem sebe, tu stromečku přičaroval maliny, kopřivě jablíčko, jedné víle dlouhý nos a sobě obří nohu. Až teprve poté, když zjistil, že je jeho noha velká jako obří tlapa, jako lochneska a nemůže pořádně chodit, uvěřil, že víla mluvila pravdu. A tak jí vrátil kouzelnou hůlku.
„Prosím, zbav mě toho kouzla,“ žadonil. „Já už to víckrát neudělám.“
„To nebude tak jednoduché, musíme k truhláři, hůlka je naštípnutá, musí ji spravit.“
A tak se společně vydali na konec lesa, kde měl truhlář chalupu a svoji dílnu. Když mu víla sdělila, co se stalo, rychle svýma šikovnýma rukama dal kouzelnou hůlku zase do pořádku.
Hlavní víla odčarovala svojí víle dlouhý nos, holčičce vrátila blonďatý copánek, jen chlapečka se rozhodla ještě chvíli trestat. Ten už smutně žadonil, nožka ho bolela, byla příliš těžká a nedalo se s ní chodit.
Musel víle stokrát přísahat a kleknout si, odprosit a slíbit, že příště nechá její hůlku na pokoji. A tak se nad ním víla slitovala a vrátila mu jeho původní velikost nohy.
Poté už ale rychle utíkala do lesa, kde napravovala tu neplechu, kterou malý chlapec spáchal, ze stromu odčarovala maliny, z kopřivy jablíčka a ještě si u toho zpívala a tančila.
A děti? Raději rychle utíkaly ke svým rodičům vyprávět, co se jim stalo, ale stejně, protože rodiče na pohádky nevěří, jen se dětem smály, jak bujnou fantazii mají. Z dálky jim ještě víly mávaly, ale jen tak, aby je zahlédly jenom děti.
A víla si raději svoji kouzelnou hůlku schovávala pod polštář, aby ji náhodou zase někde neztratila a vytahovala ji jen, když bylo skutečně potřeba.
Napsal/a: dancingmary
