Byl jeden chlapeček – Lukášek a ten každý večer, než v postýlce usnul, nasedl do Kouzelného vláčku, který ho odvezl ke skřítkům a vílinkám na Kouzelnou louku.
Jednou zase přijel na louku a vidí, že je všude sníh a zima, a skřítci a vílinky se nešťastně dívají ke vchodu k matičce Zemi a marně vyhlížejí jaro. Lukášek jim říká: „To je divné u nás je už dávno jaro, jak to, že tu máte ještě zimu?“ A vílinky a skřítci smutně odpovídají: „My nevíme, sněženka už dávno rozkvetla i petrklíč a krokusy začali kvést, udělali jsme jim nové šatičky a matička Země jim dovolila, že už mohou ven, aby brzy přišlo jaro a zatím stále nic.“ „Hm to je divné,“ řekl Lukášek, „ale teď mě něco napadlo.“ „A co?“ jsou zvědaví skřítci a vílinky. „My jsme ve školce udělali Morenu a tu jsme pak společně vynesli na Smrtnou neděli a zima se už k nám nevrátila, a tak mě napadlo, že byste to také mohli zkusit. Sice už je po Smrtné neděli, ale to určitě nevadí,“ odpověděl Lukášek.„Ano, ano,“ volali skřítci a vílinky. „A poradíš nám, jak máme Morenu udělat?“ „Moc rád: najděte dva klacíky a z nich udělejte kříž, který obalíte slámou, aby to vypadalo jako tělo, pak poproste matičku Zemi, aby vám dala nějaké staré hadříky a Morenu oblečte.“
Skřítci a vílinky udělali vše, co jim Lukášek řekl, a když byli hotoví, tak se rychle chtěli dozvědět, co mají dělat dál. „A teď ještě musíte udělat Líto: to se nazdobí stužkami větvička, co vypadá jako stromek, a to pak, až vyženete Morenu ponesete, aby zima viděla, že už u vás nemá co dělat.“ Skřítci a vílinky udělali Líto. „Tak a teď musí vzít nejsilnější skřítek Morenu a některá vílinka Líto a musíte Morenu odnést k potůčku a při tom zpívat. Vezměte si rolničky a cinkejte, aby zima věděla, že už musí pryč. U potůčku musíte Morenu zapálit a hodit do vody a zima bude pryč.“ Skřítci a vílinky udělali vše, co jim Lukášek poradil. Skřítek Kvítek nesl Morenu, skřítek Ohniváček jí u potoka zapálil a za zpěvu jarních písniček, plných sluníčka a cinkotu rolniček, zimu z Kouzelné louky vyhnali. Při zpáteční cestě nesla Líto vílinka Zelinka a všichni byli udiveni, jak se zima rychle vytrácí a nastává jaro. Sníh mizel a místo něj se louka zelenala a rozkvétali další a další kytičky, které matička Země pustila ven ze svých komůrek pod zemí, okolo začaly létat včeličky a čmeláci a byl slyšet zpěv ptáčků.
Líto postavili uprostřed louky a zima se už nevrátila.
„Děkujeme ti mnohokrát Lukášku,“ řekli skřítci a vílinky. „Nemáte zač, ale teď se už musím vrátit zpět. Mějte se tu moc dobře.“ „Ty se také měj dobře a zase za námi přijď.“ „Moc rád,“ odpověděl Lukášek a nasedl do Kouzelného vláčku a ten ho odvezl zpět do jeho postýlky.
Napsal/a: Dádule
