V jedné malé brdské vesničce se nacházela docela nenápadná chaloupka a v ní šťastně žil hodný švec se svou ženou a dcerkou. Veselé a úslužné děvčátko dostala jméno Zlatuška. Již od malička ochotně pomáhalo mamince, také se rádo staralo o lesní zvířátka, která se denně chodila pást na nedalekou louku…
Zlatuška byla příliš malá, aby mohla zastat všechnu práci, otec stárl a docházely mu síly. I rozhodl se podruhé oženit. Vybral si bohatou sličnou vdovu. Ona ani její dvě dcery se ovšem neměly k práci, proto předstíraly před ševcem pracovitost a nekonečnou lásku k jeho dceři. Otec se vracel z práce pozdě domů, aniž by tušil, že to byla právě Zlatuška, která byla nucena vařit, prát, uklízet, drhnout podlahu, zametat, nosit a štípat dříví. „Opovaž se žalovat staroušovi, nebo tě vlastnoručně uškrtíme, ty furie,“ vyhrožovaly.
Zlatuška usedavě plakala, ale ani v té nejtěžší chvíli nezapomínala na zvířátka. Tajně jim přinášela něco na přilepšenou. Jednoho dne ji však přistihla macecha, jak dává srnečce jablíčko. Vzteky bez sebe zbila ubohou Zlatušku do krve a srnečku zamkla do chlívku. Brzy ji však přešla zlost, když pomyslela na pečínku ze srnky, kterou jim bude muset Zlatka přichystat, pokud je jí život milý. Zlatuška však nedopustila, aby nebohá srnečka byla zabita, proto ji raději pustila na svobodu. Vtom se vrací otec z práce. Při pohledu na svou dcerku nemůže uvěřit svým očím.„Proboha drahoušku, copak se ti přihodilo?“
Nešťastná Zlatuška vypověděla otci, jak ji macecha týrá od samého začátku. Nechápal, jak mohl být tak zaslepený a ničeho si nevšimnout. Co čert nechtěl, celé vyprávění poslouchala macecha. Rozzuřila se a svému muži nařídila, že musí tu holku nezdárnou zabít, jinak ať se klidí z domu a už se nevrací. Nebylo zbytí, museli odejít. Třeskuté mrazy, závěje sněhu, nikde ani živáčka, vždyť by umrzl. Co si jenom počít? Netrvalo dlouho a kde se vzal, tu se vzal, stojí před nimi Fabián. Že neznáte Fabiána? Byl to strážce lesa pán v Brdech na Příbramsku. Za ním ladně přiskákala srnečka, která tiše promluvila k Zlatušce: „Za to, žes mi darovala život, pomůžeme teď my vám.“ Poté pokračoval Fabián: „Nemusíte mi nic vyprávět, všechno vím. Zavedu vás do svého příbytku.“ A tak Zlatuška a tatínek nalezli nový domov. Pomáhat dobrosrdečnému Fabiánovi, kde se dalo, starat se o lesní zvířátka, činilo oběma velké potěšení. Za odměnu mohli zůstat v jeho službách tak dlouho, jak jen budou chtít.
Často jim Fabián vyprávěl o tom, co se děje v jejich chaloupce. Hašteřivá macecha a její dvě dcery se prý ustavičně hádají, perou, trpí hladem a zimou a nikdo je nemá rád. A chaloupka pomalu chátrá. Bylo jim do pláče, když slyšeli, jak vše dopadlo. Stýskalo se jim po domově, ale byli si dobře vědomi, že vrátit se nemohou. „I můžete,“ pravil Fabián. „Jen se na mě spolehněte, ochráním vás.“ Oba obdaroval na cestu kouzelnou ošatkou, právě takovou, do které ukrývala Zlatuška jablíčka pro zvířátka. „Jakmile se vás zmocní hlad, oznamte ošatce, co si račte přát,“ pravila srnečka. „Klidně běžte do chaloupky a zbytek už ponechte na mě,“ loučil se Fabián.
Sotva však vkročili do chaloupky, bylo jim do pláče. Byla v žalostném stavu a macecha se svými dcerami jakbysmet. Vrhly se Zlatušce kolem krku a prosily o odpuštění. Při pohledu na hladové a zesláblé ženy vytáhla Zlatuška ošatku a poprosila o jídlo. Ženy se do něj hltavě pustily a než bys řekl švec, zmizelo jídlo ze stolu. Poté se přiznaly, že nejsou schopny postarat se o domácnost a úpěnlivě prosily otce a Zlatušku, aby zde zůstali a sloužili jim tak dobře jako dříve. Vtom se zčistajasna objevil Fabián. „Nic takového. Dávám vám dvě možnosti: Buď půjdete sloužit Altamírovi, nebo si tu zůstaňte samy,“ zahartusil.
Přestože zastat práci nesvedly, rozhodly se odejít do Altamírových služeb. Vůbec to neměly jednoduché. Celý den byly v jednom kole, téměř se nezastavily. I poznaly na vlastní kůži, jak krutě a nelítostně se ke Zlatušce zachovaly. Pozdě však litovat. Teď to byly právě ony, které padaly únavou. Ono mít na starost jednadvacet komnat, to není rozhodně žádný med.
A co Zlatuška? Ta zatím šťastně žila se svým tatínkem ve své chaloupce a Fabián je často navštěvoval. Měli radost, když se doslechli, že se macecha se svými dcerami napravily. A co Altamír, nebyla mu dlouhá chvíle? Kdepak! Od nynějška byl neskonale šťastný, že má konečně dostatek času pomáhat chudým pocestným a chránit všechna lesní zvířátka. A tak se všem šťastně žilo, právě tak jako v pohádce.
Článek byl zařazen do soutěže
Pohádková soutěž o pohádkové ceny, do které můžete až do 12.ledna 2010 poslat svůj příspěvek i vy.
Ceny do soutěže věnovalo Nakladatelství XYZ.
Napsal/a: jana231
