V Čarovném lese, kde veškerá zvěř znala jen opravdu málo nebezpečných predátorů, se objevil tolik obávaný a větrem ošlehaný rys. Tato kočkovitá šelma, jejíž nažloutlý či našedlý oblek s lehce načervenalým nádechem, naháněl hrůzu a strach i daleko větším jedincům Čarovného lesa.
Zvířátka v lese nezvaného návštěvníka ihned poznala. Přesto však svolala na palouček důležitou poradu.„Prosil bych o trochu klidu“, ujal se řečnictví divočák Pepan a čekal až se osazenstvo lesního shromáždění utiší. Přitom ještě pokynul opozdivší veverce Magdě, aby si usedla na své místečko. „Jak jistě všichni dobře víte, navštívil náš les obávaný rys. Jméno mu padne dokonale, protože kořist kterou chytí, již nepustí. Zvláště na pozoru by se měla mít menší zvěř.“
Méně zkušení se přihlásili:“Na co se chcete zeptat?“ ozval se Pepan.
„Jak poznáme, že je to on?“
„Jednoduše, je třeba si ho dobře prohlédnout. Poznáte ho podle krátkého ocasu s černým koncem. Dále podle dlouhých chlupů na uších, které z nich tvoří jakési štětičky. Když by byl sníh snadno byste ho poznali podle kulatých stop.“
Ještě štěstí, že zvířátka v lese často pořádají sportovní hry. V běhu se zdokonalují téměř všichni bez rozdílu věku.
„Hůůů!“ ozvalo se náhle lesem.
„Slyšeli jste všichni, to je poplach“, doplnil soví houkání Pepan.
„Hůůů!“ zaznělo opět všem do uší. To už nečekali ani okamžik a utekli se skrýt. Mezitím opodál a velice tiše našlapoval rys. Vstoupil až na palouk, který byl ještě před chvíli zaplněn zvířátky.
„To jsem z toho jelen, dal bych za to krk, že jsem tu ještě před chvíli slyšel hluk. Stoprocentně si je jistý i můj nos“, zavětřil.
Zatímco si rys zjišťoval údaje o tomto místě, pozorovalo ho ze svých skrýší mnoho očí. Od malých zaječích, po velké srnčí nebo kančí. S uctivé vzdálenosti ve větvích vysokých stromů ho zase sledovala očka sovy, několik veverek a ptáčků. Ti nepociťovali tolik strachu jako jejich kamarádi dole na zemi. S patřičnou jistotou věděli, že je rys nemůže překvapit.
„Grrr!“ rozlobil se rys. „Mám hrozný hlad“, doplnil a chytl se za hladové břicho. „Musím se vydat za potravou.“
Ať hledal rys jakoukoliv stopu, žádnou nenašel. Zvířátka po sobě zametla stopy opravdu výtečně. Jednou však přece jen udělala chybičku. Bylo to asi čtvrtý den poté, co se nebezpečný rys poprvé objevil. Dvě malé srnečky se odběhly napít do blízké studánky. V nestřeženém okamžiku, ve chvíli, kdy byly obě skloněné a načerpávaly životu důležitou tekutinu, se k nim zezadu připlížil. Otočily se a zkoprněly hrůzou.
„Prosím tě, ušetři nás“, žadonily. Ale rys o tom nechtěl ani slyšet. V okamžiku, kdy chtěl zaútočit přišla pro srnečky záchrana. Divočák Pepan se svým švagrem Štefanem se postavili na odpor.
„Jestli je nepropustí, budeš toho litovat“, varovali rysa. Ten, přesto že sužován hlady, nedovolil si něco podniknout. Proti dvěma rozzuřeným divočákům neměl žádnou šanci. Rys se s potupou vytratil. Nejenže opustil tento palouk, ale již druhého dne ho v Čarovném lese nikdo nespatřil. Zvířátka Čarovného lesa mohla opět beze strachu chodit po lesních cestičkách a nemusela se obávat nebezpečí.
Napsal/a: kevin
