„Čtení patří do školy základní a ne do školy mateřské,“ řeknou paní učitelky – a mají pravdu. Číst, psát a počítat, to je ono trivium, které dostaly naše školy do „popisu práce“ už v době Marie Terezie.
Sám život je však zpravidla rozmanitější, a tím i zajímavější, nežli školské předpisy i než dobrá mínění paní učitelek nebo snaživých rodičů. Je prostě celá řada dětí, které v šesti letech čtou už docela slušně a nikdo je tomu neučil – a jsou děti, které učil kdekdo (jsou jinak nepochybně normálně zdatné, schopné, inteligentní) a ještě v deseti letech čtou sotva jako prvňáčci.
Čtení bez učení
Už před třiceti léty jsme prováděli šetření, jehož předmětem byli tzv. hyperlektici (na rozdíl od dyslektiků), tj. děti, které se naučily číst do čtyř let věku. Shromáždili jsme takových dětí víc než 70. Jen ve dvou případech rodiče dítě číst učili – jeden z nich je ten, kdy učení začalo už v časném věku kojeneckém. Ve všech ostatních bylo pro rodiče překvapením, že dítě má takový zájem o písmenka a že se číst prakticky naučilo samo.
Ukázalo se ovšem, že znát písmenka zdaleka ještě není čtení. To začíná tehdy, když dítě je schopno písmenka spojovat v celky. Když ve vysloveném slově dovede „slyšet“ jednotlivé hlásky, slovo v tyto hlásky dovede rozložit a ze symbolů, které jednotlivé hlásky reprezentují, tj. z písmen, toto slovo zase složit. Těmto našim výjimečně časným čtenářům to trvalo zpravidla půl roku nebo celý rok, než dospěli od jednotlivých písmen ke skutečnému čtení. Ukázalo se také, že u některých z těchto dětí bylo jejich vyspělé čtení v souladu s jejich celkově vyspělou inteligencí, u jiných však že šlo o dovednost víceméně jednostrannou. Navíc tu však byl ještě jeden překvapivý poznatek: Mezi těmito hyperlektiky měli zřetelnou převahu chlapci. A ti nejlepší geniální čtenáři byli vesměs chlapci.
Čtenáři v MŠ
Na jaře roku l998 a l999 jsme provedli za pomoci obětavých spolupracovníků podobné šetření v mateřských školách, a to v celém okrese Most a Litoměřice, ve městě Česká Lípa a ve třech pražských obvodech. Požádali jsme paní učitelky, aby nám z dětí, které mají nastoupit do školy, označily ty, které podle jejich mínění už umí číst. To jsme si pak ověřovali jednotnými zkouškami. Byly školky, kde nebyl žádný čtenář, byly jiné, kde jich bylo třeba několik. Co se dále ukázalo?
V námi zkoumaných venkovských okresech bylo „čtenářů“ v mateřských školách méně, tj. 2 – 4 %, než v Praze, tj. v průměru kolem 8 % a že ne všechny děti, které paní učitelky za „čtenáře“ označují, se povznesly nad pouhé poznávání písmen. Rodiče těchto dětí patří většinou do kategorie „vyššího vzdělání“ (75 % jich má vzdělání nejméně středoškolské, přičemž vzdělání jen základní, bez vyučení, neměl ani jeden z rodičů těchto dětí). Většina „čtenářů“ projevovala zájem o čtení zcela spontánně a bez učení, a co je zvláště pozoruhodné, že ve venkovských okresech mezi nimi ve shodě s nálezy u hyperlektiků zřetelně převažují chlapci, zatímco v Praze převažují dívky nebo je rozložení přibližně vyrovnané (ovšem i zde nejvyspělejší čtenáři jsou zase chlapci).
Nad těmito nálezy samozřejmě můžeme vést nejrůznější úvahy a paní učitelky a rodiče tak jistě učiní. Já jsem zde však chtěl jen doložit starou zkušenost, že schopnost naučit se číst má v dětské populaci z hlediska vývojového času velice široké rozložení. Paní učitelky v základní škole si nemohou tedy představovat, že začnou stavět „na zelené louce“ a na stejných základech u všech dětí. Nemohou si také představovat, že by se nějakým záměrným „brzdícím“ procesem dalo zájmu dětí o čtení zabránit a srovnat všechny pěkně do jedné řady. Musíme prostě počítat s individuálními výkyvy nahoru a dolů, přičemž ty nahoru jsou jistě výhodnější než ty opačné.
Ve škole se nemusí nudit
Co tedy dělat s těmito dětmi v první třídě? Budou se nudit! Budou zlobit! Odpověď je překvapivá. Zní, že není třeba dělat nic zvláštního. Stačí jen to nejdůležitější, tj. to, co říká první článek moderní pedagogiky – individuálně zaměstnávat dítě přiměřeně jeho schopnostem. Zkušenost naznačuje, že tyto děti se nenudí a nezlobí, jsou-li zaměstnány něčím, co je pro ně přitažlivé, zajímavé, stimulující. A takové „učení“ pro dítě najít, vymyslet, připravit, to je přece podstatou pedagogického umění.
Někde takové dítě ostatním předčítá pro zábavu i poučení, někde má úkoly navíc v době, kdy ostatní čtou. Psaní a kreslení jsou dovednosti se složkou motorickou, která se jen zřídka vyvíjí ve shodě s intelektovými schopnostmi – čili máme tu velké pole působnosti. Ostatně každý máme své intelektové i mimointelektové schopnosti trochu jinak „namíchány“, takže při troše pozornosti najdeme další „slabá“ místa v psychické výbavě takovéhoto předčasného čtenáře. Je tedy vždycky něco, čím se nemůže zrovna moc „vytahovat“ a kde my můžeme nasadit svůj přiměřený „vzdělávací nátlak“.
A tak, žádný strach z předčasných čtenářů!
Napsal/a: Zdeněk Matějček
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (7 vyjádření)
No tou radostí bych si nebyla tak jistá – jestliže se potom takové dítě bude ve škole zprvu nudit a rozptylovat i jiné děti…každopádně bych všem přála takovou paní učitlku, o jaké píše jarmuschka – která toto vidí jako pozitivm a dokáže takové děti zajímavě zaměstnat… ale na podobné téma tu nedávno už jeden článek byl,že:-)
Můj syn také četl již ve 4 letech, ve školce dětem četl texty v leporelu. Nikdy mu kvůli tomu nehrozilo žádné nebezpečí, nechápu, proč se bojíte paní učitelky. Ta bude mít určitě radost.
…kéž by takové děti narazily na „naši“ paní učitelku – myslím, že učila jak mě, tak i obě moje sestry… (v 1. a 2. tříděú
Tahle paní učitelka měla pro takové děti připravené speciální úkoly – třeba výstřižky z novin a děti, které byly hotové s „řádným“ úkolem, nudily by se a začaly třeba i „zlobit“, dostaly za úkol tam třeba potrhat všechna „a“ žlutě, „m“ zeleně a podobně…
Mám tři dcery (10,8,5let) před rokem jsem zjistila, že naše nejmladší po té, co si chtěla podepsat výkres jako sestry, se pomalu naučila sama všechny písmenka, myslela jsem, že zůstane u těch velkých tiskacích, ale už k nim přidala i ta malá a postupně od sester odkoukává i ta psací. Do ničeho ji nenutím a když chce vědět, jak které písmenko vypadá nebo které je zrovna to, co napsala, tak ji to řeknu. Je to 1/4roku, co mne překvapila, že spojí všechna písmenka do slova a je schopná ho přečíst. Se staršíma holkama hraju hru, že otočím slova pozpátku a ony mi říkají, co je to za slovo i tady mne překvapila, že asi po měsíci je schopná po chvíli soustředění říct správně 4písmenné slovo (anav-vana). Nemyslím si, že je nějaký genius, ale když se okolo ní vše točí kolem učení, tak se taky přidá. Pouze doufám, že to pochopí příští rok i paní učitelka…:o))
Naucila jsem se cist, kdyz moje starsi sestra sla byla v prvni tride (obdoba toho, co pise Kicul), proste jsem to odkoukal, kdyz sestra doma trenovala s mamkou nebo tatkou. Zadna vyhra to nebyla, protoze ucitelka misto aby se me snazila nejak zabavit, tak mi psala poznamky, ze si pod lavici ctu Krtecka ve meste… :-(((
Můj brácha začal taky číst ve 4 letech a nikdo ho to neučil. Mamka říká, že se to naučil spolu se mnou, já totiž začala chodit do první třídy. Já si ale nepamatuju, že bych ho to nějak učila. Prostě to asi odkoukal. A psát uměl tiskacím taky, jen jednoduchá slova, ale uměl. Musel být v lázních a mamka mu tam psala pohledy a dopisy tiskacím a sestry se divily, že si to umí přečíst:-)) Ovšem teď je úplně normální, žádný génius:-)))
Jo jo, jenom jestli profesora Matějčka čtou taky paní učitelky…
Mobile Sliding Menu