Za dávných a dávných časů žily v Africe žirafy, které měly docela krátký krk, nohy neměly delší než zebry a uměly mluvit žirafí řečí.
Jednoho dne, když slunce sotva otevřelo víčka, narodila se ve stínu stromů malá žirafí holčička Serafínka. Kdo ji toho rána spatřil, věděl, že tahle slečna bude hodně zvědavá. Sotva otevřela oči, začala se rozhlížet na všechny strany. Jen se postavila na nohy, už běžela za každým motýlem, který letěl kolem. A sotva se naučila mluvit, zvědavě volala na maminku:„Maminko, maminko, jak se jmenuje tenhle brouček? Maminko, proč ptáci umí lítat? A proč hroši bydlí ve vodě? …“
Chtěla vědět všechno. Jak vysoko skáče antilopa, jak daleko dohlédne lev, jak hluboko se potopí krokodýl, jak hlasitě křičí opice a jak rychle utíká pštros. Proč jsou zebry pruhované a levharti tečkovaní, proč je papoušek barevný a nosorožec jen šedý, proč má slon chobot a pakůň rohy. Celé dny se tahle malá žirafa toulala savanou a hledala odpovědi na své otázky.
Jednou přišla k vysokému rozkvetlému stromu. Na jedné jeho větvi seděl malý skřítek s velkou oranžovou čepičkou a klátil nohama.
„Ahoj Serafínko, tak už znáš odpovědi na všechny své otázky?“ ptal se.
„Ne,“ vydechla překvapeně žirafa.
Chvíli si zvědavě skřítka prohlížela a pak se zeptala: „Odkud mě znáš?“
„Jsem kouzelný skřítek a vím o všem, co se kolem mého stromu šustne,“ usmál se, „můžu ti splnit jedno přání, budeš-li chtít.“
„Ó ano!“ zvolala Serafínka nadšeně. Pak ale posmutněla.
„Mám více než jednu otázku, milý skřítku. Nevím, kterou vybrat.“
„Nu, to je jednoduchá pomoc. Vidíš ten růžový kvítek nahoře? Sněz ho a budeš vědět vše, nač si vzpomeneš!“
A ukázal na nejvyšší větev, kde zářil mezi zelenými listy překrásný růžový květ.
„Musím tě však varovat,“ dodal, „kdo ho sní, přijde o hlas a už nikdy nepromluví!“
Žirafa se dlouho nerozmýšlela. Upřela své krásné oči na skřítka a pravila :
„Pak tedy, milý skřítku, natáhni mé nohy a krk tak, abych na kouzelný květ dosáhla.“
Skřítek zavřel oči, smekl čepičku a třikrát se zatočil. Když je pak otevřel stála před ním Serafínka na štíhlých dlouhých nohou a skláněla k němu předlouhý krk.
„Děkuji ti,“ usmála se a utrhla si růžový kvítek.
Byla to poslední slova, která žirafa řekla. Když květ snědla, zavřela blaženě oči. Teď už věděla, jak vysoko skáče antilopa, jak daleko dohlédne lev, jak hluboko se potopí krokodýl, jak hlasitě křičí opice a jak rychle utíká pštros. Věděla i proč jsou zebry pruhované a levharti tečkovaní, proč je papoušek barevný a nosorožec jen šedý, proč má slon chobot a pakůň rohy. Byla němá, ale šťastná.
Od těch dob mají všechny žirafy dlouhý krk a štíhlé nohy. A i když už nikdy nepromluví, dívají se na svět krásnýma šťastnýma očima.
Napsal/a: zolajs
