Tato pohádka vypráví o rodině malých žab, která žila uvnitř velkého akvária, na jedné veliké zahradě. Pěstoval je tam jeden osamělý muž a měl z nich radost. Kupoval pro ně jídlo, měřil jim dávky v odměrných válcích, zařídil jim přítok a odtok vody do akvária, chodil k nim každý den a promlouval s nimi.
Po několika letech přísného dodržování zásad správné žabí výživy mu vyrostly krásné zeleno-hnědé žabky, ze kterých měl majitel ohromnou radost. Rozhodl se, že by žáby měly mít stejné právo na bydlení jako on a ostatní lidé, a začal jim plánovat stavbu zahradního domku.
Několik dní – a pracoval i přes noc – mu trvalo promyslet systém, který by vytvářel pro žáby dokonalou „žabí“ atmosféru. Konečně, jednoho krásného slunečního dne vyšel ze svého pokoje a držel v ruce výkresy. Do své práce byl velice zabrán, zapomněl dokonce i na svoje žabičky, které již několik dní neviděl, slunce ho bodalo do očí a on rozložil své plány po zahradě. Myslel si už na jedno místo, které by se pro stavbu bezvadně hodilo, šel tedy tam a vše si rozměřoval – zatím přibližně pomocí kroků. Přinesl si plány a na kus papíru začal zapisovat druh a množství potřebného materiálu ke stavbě „rodinného domku“. Potom nasedl do svého auta a jel si pro povolení ke stavbě. Poté si zajel objednat materiál a okamžitě za svými hodnými žabičkami. Ty už byly hubené až na žabí kost.
„A sakra!“ Zvolal muž a celý zděšený se běžel podívat na kalendář, jakže to vlastně dlouho pracoval na tom schématu. Rozčiloval se, zbrkle odměřoval dávky jídla a vitamínů a mezitím přemýšlel nad nějakým důležitým dnem v minulosti, kterým by si připomenul datum a tím si obnovil pojem o čase.
Běžel zpátky na zahradu a krmil žáby.
„Tak, zapomeň na to, jdeme dál,“ řekl si pro sebe. Vrátil se za svými žábami. Mluvil s nimi, dokonce si je i pojmenoval: Huňatka, Beatrice, Bagrová žabička.
Spousta lidí věděla, že doma chová žáby, přijela se za ním podívat SOO, tedy Společnost pro ochranu obojživelníků, která ho velice obdivovala a posílala jeho žáby po všech výstavách. Dostávaly zlaté, stříbrné a někdy bronzové medajle, které jim majitel vyvěsil v jejich pokojíčku. Byl v televizi a časopisech, byl to expert na žáby, vychoval největší žáby v celých Patovicích, což byl opravdu úspěch. Všichni mu říkali Žabčic.
Spoustě lidí se toto řemeslo zalíbilo a chodili pak za ním pro instrukce. Stal se slavným již v době svého života, po jeho smrti byla na jeho počest přejmenována vesnice Patovice na Žabčice, a tak tomu je dodnes.
Napsal/a: anonymní
