Jednomu lovci zemřela jeho mladá žena rok po svatbě, což ho velmi zarmoutilo. Když osamělý Eberhard procházel světnicemi, komorami a kuchyní, připadalo mu, že musí každou chvíli potkat svoji milovanou ženu, a protože tímto způsobem se myšlenek na ni nemohl zbavit, více se doma nezdržoval, a tak se celé dny toulal lesem sem a tam. Eberhard dobře věděl, že nedokáže zůstat sám, že se musí znova oženit, ale dělal si velkou starost a byl zoufalý z toho, zda jednoho dne vůbec najde ženu, kterou by mohl milovat tak, jako tu první.
Když si jednoho dne opět celý zamyšlený vyšel a kráčel hloub a hloub do lesa, přišel pojednou k malé, slámou pokryté chýši. Vstoupil dovnitř a našel tam starce, který seděl u stolu skloněný nad knihou a četl. Stařec ho přátelsky pozdravil a zeptal se, co ho do jeho lesní chýše přivedlo. Tu mu lovec Eberhard vyprávěl o svém hoři, že ztratil ženu a žije sám a neví, zda bude ještě někdy šťastný. „Od toho žalu ti mohu pomoci,“ řekl stařec: „Za malou chvíli sem přiletí tři bílé labutě a usednou tady opodál mé chýše. Potom poletí k rybníku a dříve než vstoupí do vody, odloží svoje labutí šaty a nechají je ležet na břehu. Zatímco budou plavat v jezeře, ty se tam tajně přiblížíš, jeden z těch labutích oděvů vezmeš a přijdeš s ním sem.“
Sotva to stařec vypověděl, tři sněhobílé labutě byly tu, chvíli si odpočaly a pak se vydaly k nedalekému rybníku. Když si odložily labutí šaty, proměnily se v tři překrásné panny, vstoupily do vody a plavaly daleko po jezeře. Tu se tam připlížil Eberhard, potají vzal šaty jedné z labutí a přinesl je starci do chýše. Mezitím labutí panny vystoupily opět na břeh. Ale jen dvě našly svoje labutí šaty a mohly se opět proměnit v labutě, ta třetí musela k lesní chýši a lovce, který ji vzal šaty, následovat do jeho domu. Tam se jí ovšem velmi zalíbilo, a tak u něj zůstala a brzy se stala jeho milovanou ženou. Ale tenkráte, dříve než se Eberhard se starcem v lesní chýši rozloučil, tento ho nabádal, aby ty labutí šaty dobře ukryl. „To bude moje první, až přijdu domů a budu je opatrovat tak dobře, že je žádné lidské oči neuzří!“ sliboval mu lovec.
A tak žil Eberhard mnoho let spokojeně a šťastně se svojí ženou a třemi dětmi, které mu porodila. Avšak jednoho rána, když odešel jako vždy do lesa, nechal nerozvážně v truhle, kde byly ukryty labutí šaty, vězet klíč. Tam našla jeho žena to, co už dávno hledala; vzpomněla si na ty chvíle, které trávila se sestrami, natáhnula si peří a jako labuť uletěla daleko, předaleko, přes hluboký les. Když Eberhard přišel večer domů, jeho žena tam nebyla. Mohl hledat a volat, jak dlouho chtěl, nemohl ji nikde nalézt a taky jeho děti nevěděly, kam matka šla.
Tak se lovec vydal do hloubi lesa, aby našel toho starce a vypověděl mu o svém novém neštěstí. „Ty labutí šaty jsi nechránil dobře,“ řekl stařec. „Našla je a uletěla.“ „Ach,“ řekl Eberhard, „už není více žádná naděje, že bych ji mohl získat zpět?“ „Naděje tu je,“ řekl stařec, „ale je to velmi nebezpečné, mohlo by tě to snadno stát život.“ „K čemu je mi život bez mé milované ženy?“ zvolal lovec. „Dobrá,“ řekl stařec, „pomoc ti neodřeknu; nejprve se musíš pokusit dostat na zámek, kde tvoje žena nyní žije. A to se ti nejlépe podaří takto. Mají tam ve stáji pár oslů, kteří každý den scházejí dolů do údolí do mlýna, aby přinesli mouku. Jdi proto k mlynáři a popros ho, aby tě ukryl v jednom z těch pytlů a ten pak naložil na osla. Až budeš na zámku, máš na půl vyhráno, to ostatní se pak dozvíš od své ženy.“
Eberhard starci ze srdce poděkoval a vydal se do mlýna. Za malý poplatek ho mlynář rád ukryl do jednoho pytle na mouku, a tak se dostal nezraněn na zádech jednoho osla na nádvoří zámku. Tam pak pacholek složil pytel do kouta opodál vchodu do zámecké budovy. Když se setmělo a dvůr ztichnul, tu si Eberhard pomyslil, že by se mohl nepozorovaně vyplížit z pytle ven. Opatrně vylezl a padnul rovnou k nohám své ženy. Ona totiž ten pytel viděla z okna a zrovna si ho chtěla prohlédnout, co je to za podivuhodnost. Jak se zaradovala, když zcela nečekaně uviděla svého muže! I Eberhard byl přešťastný, sevřel ji v náručí a políbil. „Milovaná ženo,“ prosil ji, „pojď se mnou zpět k našim dětem.“ „Jak ráda bych to učinila,“ řekla, „ale to nepůjde jen tak lehce. Dříve než spolu budeme moci zase šťastně žít, musíš porazit tři draky z tohoto zámku. Tři dny po sobě k tobě budou přicházet v rozličných podobách a soužit tě a útočit na tebe. Řekneš-li však jedno jediné slůvko, tak je s tebou veta! Když to ale vydržíš a nevydáš ani hlásku, nebudou ti moci nic učinit a já budu volná a navěky tvoje.“ „Buď bez obav, má milá,“ řekl Eberhard plný radosti a naděje. „Láska k tobě mi dává sílu, ti strašliví drakové mi nic neučiní.“
Prvního dne se k Eberhardovi připlazili tři obrovští hadi a ovinuli mu nohy i tělo, že se nemohl ani pohnout. Syčeli na něj, koulejíc planoucíma zlýma očima, a hrozili mu jedovatými zuby. Protože se ale nic nebál, nevydal ze sebe ani hlásku, a snášel to, neměli nad ním žádné moci, nakonec ho nechali být a zmizeli.
Druhého dne přiskákaly tři obrovské ropuchy a plivali na Eberharda ohnivé koule. Ačkoliv tohle utrpení nebylo k vydržení, sebral všechnu svoji sílu a všechnu tu bolest mlčky snášel. Tak musely nakonec i ty tři ropuchy v tom mučení ustat a zmizet.
Třetího dne se na něj osopili tři strašliví okřídlení draci a brali ho do svých doširoka rozevřených chřtánů. Tu mu bylo horko a úzko, a tak myslil, že to trápení a utrpení dále nedokáže snášet a musí začít hlasitě křičet. Ale z lásky ke své ženě to přece jen vydržel.
A když byla i ta třetí zkouška u konce, stály před ním pojednou na místě těch strašlivých draků tři krásné ženy. To byly ty tři zakleté labutí panny, které šťastný Eberhard nyní vysvobodil. Měl opět svoji milovanou ženu a ta plakala radostí, když opět uviděla svoje milované děti.
Zůstali na zámku a nechali u sebe i dvě sestry a žili v míru a pokoji až do konce svých dní.
Napsal/a: janakupkova
