Jednoho zimního rána, kdy celý dvorek pokrýval bílý sníh, objevily se nenadále malé stopy. Zvířátka, která zde žila, se sešla a přemýšlela, komu mohou patřit.
“Mééé nejsou,” řekla koza Bělka.
“Ani mé,” ozvala se ovečka Kudrnka.
“Nejsou to stopy kuřátka?” zeptal se pes Alan. “Jsou takové malinkaté.”
Jezevčík Žulda začal stopu očichávat.
“Co kdybychom se vydali po stopě a našli toho, komu patří,” řekl. To byl velice dobrý nápad. Žulda nasál pach a šel. Všechna zvířátka za ním. Cestou se k nim přidala Pipka, místní kropenatá slepička. Šli a šli, až je stopy zavedly k dvířkům do prasečího chlívku.
“BUM, BUM,” zabušili na vrátka.
“Vepříku Véno, jsi doma?” zeptala se Pipka.
“A kdepak jinde bych byl,” odpověděl. “Jen pojďte dál.”
Zvířátka vešla.
“Rád bych vám někoho představil,” řekl Véna a ukázal směrem ke koutku. Tam se třásla zimou malá šedá myška. Schoulená v seně se dívala na nově příchozí.
“Kdopak jsi?” zeptal se Žulda.
“Jsem myška.”
“A kde bydlíš? Máš někde domov,” ptala se zvířátka.
“Teď už nemám,” odpověděla smutně. “Jsem dlouho na cestě.”
“A kde všude jsi už byla?” Zvířátka byla zvědavá. Všichni si sedli kolem myšky a ta vyprávěla:
“Narodila jsem se jednoho dne v koutě staré sýpky. Měla jsem maminku, tatínka a spoustu sourozenců. Byli jsme šťastní. Já s bratry a sestrami pobíhala venku a na večer jsme se zase všichni sešli. Rodiče nám vyprávěli o tom, jak kdysi dávno cestovali z místa na místo. Maminka každé vyprávění končila slovy: „Všude dobře, doma nejlépe.“ Ale netušila jsem, co ta slova znamenají.
Začala jsem být zvědavá na všechna místa, o kterých jsem slyšela, a rozhodla jsem se, že také budu cestovat. Naskočila jsem do prvního vagónu, který jel právě okolo. Vlak mě dovezl do velikého města, kde se to hemžilo lidmi a kde domy byly tak vysoké, že jsem nahoru nedohlédla. Po silnici jezdily automobily, které troubily TÚ, TÚ a tramvaje, které dělaly CINK, CINK. Nebylo těžké sehnat potravu, neboť popelnice byly plné zbytků jídla. Procestovala jsem město křížem krážem, až mě kroky dovedly do přístavu, kde kotvily obrovské lodě. Na jednu z nich jsem nastoupila. Plula po vodě a vlny kolem šplouchaly. Všechno se tak houpalo, až se mi dělalo špatně. Na první zastávce jsem vystoupila a řekla si, že lodí už nikdy nepopluji. Ocitla jsem se v novém městě, kde bylo lidí ještě víc a kde domy byly mnohem vyšší. Začalo mi být smutno. Ale protože jsem nevěděla, kde jsem, neměla jsem ani tušení, kudy se dostanu domů. Začala jsem se toulat ulicemi a hledat místo, kam bych mohla hlavu složit. Odevšad mě vyháněli. Tak jsem se rozhodla jít stále za nosem a můj nos mě dovedl až k vám.”
Jedním dechem dovyprávěla myška svůj příběh. Všechna přítomná zvířátka poslouchala a obdivovala myšku pro její odvahu.
“Ty jsi vlastně taková tulačka,” řekla Pipka. “Nechceš zůstat u nás?” napadlo ji.
“Moc ráda,” řekla šťastně myška. “Teď už jsem konečně pochopila, co znamená – Všude dobře, doma nejlépe. Bylo pěkné cestovat, ale ještě hezčí, vrátit se domů.”
“Co kdybychom ti dali jméno Tulačka?” zeptal se Žulda.
A tak se z myšky Tulačky stal další člen veliké zvířecí rodiny, která si poklidně žila na jednom dvorku.
Napsal/a: Daniela CH.
