V neveliké vesnici, vysoko v kopcích, žili dva kamarádi, Martin a Tomáš se jmenovali…
Martin se celé dny toulal po kopcích, kde pásl ovce. Koncem týdne se vracíval se svým stádem zpět do vesnice, aby prodal mléko, vlnu, ale hlavně ovčí sýr, který měli ve vesnici všichni tak rádi. Martin nikdy nezapomněl při svém návratu do vesnice navštívit svého kamaráda Tomáše. Tomáš byl pekař a pekl ty nejkřupavější a nejvoňavější housky, jaké jste kde mohli ochutnat.
Zas tak jednou Martin přihnal své ovečky do vesnice a zamířil si to rovnou do pekařství k Tomášovi….Ale? Co to? Vždy ho už z dálky vítala vůně rohlíků, koblížků a koláčů, jenže dnes Martin zůstal stát ve dveřích pekárny a krčil nos! Pomyslel si: „Jak je to možné? Tomáš připálil těsto!“ Co Tomáše znal, ještě nikdy se mu to nestalo! Protože byl Martin Tomášův kamarád, začal ho hned utěšovat: „Nic se neboj, Tomáši! Však zítra se ti podaří zase upéct takové koláče, že se budou všichni až za ušima olizovat!“ Ale Tomáš koukal dál celý posmutnělý a povídá: “Ba né! Já budu muset pověsit pekařinu na hřebík. Už celý týden peču jen připálené rohlíky a koláče!“ Martin překvapeně povytáhl obočí: “Jak je to možné?“ Tomáš si nešťastně povzdechl: “Každý večer celý unavený ulehnu do postele, ale nemůžu a nemůžu usnout. Až do rána nezamhouřím oči! Druhý den jsem pokaždé tak unavený, že usínám u pečení! Už celý týden jsem nic pořádného neupekl. Všechny děti v okolí snídají připálené rohlíky, na svačinu spálené koláče a k večeři pak už jejich mámy u mě chléb tvrdý jako kámen raději ani nekoupí. Co já si jen počnu?“
Martin poznal, že je to zlé, velmi zlé. Ale pomoci neuměl. Až pozdě večer, když se byl rozloučit se svými ovečkami a popřát dobré noci, mu svitlo: „Že jsem na to nepřišel hned!“
Druhý den ráno, když u Tomáše žmoulal připálený koláč, aby neurazil, povídá: “Tomáši, když večer nemůžeš usnout, přijď se za mnou podívat. Ukážu Ti nové ovečky, ochutnáme sýr…“ Tomáš, který jindy každý večer spěchával do postele, aby byl ráno svěží, ani neprotestoval. Věděl, že stejně neusne…
Večer Tomáš zabalil do šátku připálený chléb a vydal se za Martinem, který ho přivítal sýrem a mlékem. Pojedli, napili se mléka a Martin povídá: “Tomáši, potřeboval bych dnes ještě trochu pomoci s mými ovečkami, nějak se jich nemůžu dopočítat! Jistě se zase nějaké malé jehňátko zatoulalo!“ A Tomáš, protože byl kamarád, začal počítat: “Jedna ovečka, druhá ovečka, třetí ovečka….“ Nu, dnešní noc Tomáš Martinovi s počítáním oveček moc nepomohl. Než se dopočítal se zíváním patnácté ovečky, usnul. Brzy ráno celý šťastný a odpočatý běžel domů do pekárny. Zpíval si a pekl housky, chléb a koláče tak dobré, že se lidé olizovali až za ušima.
Nevím, kdy a kde se to stalo, ale od těch časů lidé, když večer nemůžou usnout…snad, že mají starosti… snad, že jsou nemocní… snad, že jim toho leží na srdci tolik, že proto nemohou zamhouřit oči…tehdy lidé počítají ovečky. Jedna ovečka, druhá ovečka, třetí ovečka…. Pssst! Dobrou!
Napsal/a: jaholka
