V naší zahradě žije moudrý starý ježek. Žije u nás spokojeně už mnoho let, ale vždy tomu tak nebývalo.
Stalo se, když byl ježek ještě malý ježeček, že se zatoulal až na kopce za vesnicí, kde se pásly ovečky. Ježeček je dosud ještě nikdy neviděl, takže byl celý překvapený, když nosíkem v trávě narazil na cosi chundelatého a heboučkého. Byla to ovečka. Co si ovečka pomyslela při setkání s ježečkem to nevíme, ale ježeček z ní byl celý okouzlený, tak se mu líbila! Byla samá lokýnka a táák heboučká! Hned si i pomyslel: „Také bych chtěl být tak krásný!“V noci se malému ježečkovi rozleželo vše v hlavě a ráno už si to šupajdil do kadeřnictví. „Dobrý den,“ nejdříve pěkně pozdravil paní kadeřnici. Usadil se do křesla a povídá: „Přál bych si místo mých pichlavých bodlinek jemné kudrlinky.“ Paní Novotná, která je v naší vesnici kadeřnicí už moho let, překvapeně povytáhla obočí. Ježků už viděla hodně, ale ještě žádného neměla usazeného ve svém kadeřnickém křesle! Nejdříve se to snažila ježečkovi trošku rozmluvit, navrhovala pouze jemný melír, ale když viděla, že ježek ze svého přání nesleví, pomyslela si: „Náš zákazník – třebaže ježeček – náš pán!“ a protože svou práci dělala ráda, s chutí se pustila do díla.
Z kadeřnictví po hodině vyšel ježek samá kudrlinka. Zastavil se u první kaluže a zálibně se v ní prohlížel. Pomyslel si „Ano! Teprve teď jsem krásný!“ Cestou domu potkával ostatní známé ježky. Ti nejdříve vyjukaně koukali a nemohli svého kamaráda ani poznat. Když pod kudrlinkami poznali našeho ježečka, jen rozpačitě krčili nosíky a protože nechtěli ježečka zarmoutit a urazit, chabě chválili: „Mno, víš… není to nejhorší…“ „Asi trošku závidí,“ pomyslel si náš kudrnatý ježeček a šinul si to přes pole a meze dál domů. Jenže cesta domů, která by ježečkovi jindy trvala jako ježčí snězení tří červených jablíček, se protáhla až do večera. Ježeček se při západu slunce doplahočil domů celý vysílený. Jak putoval po cestách a necestách, zachytával svou novou ozdobou o větve a větvičky, keře a keříky. Po příchodu domů ještě dlouho do večera vybíral a vyčesál ze svých kudrlin zachycené listí a bodláky. Spát šel celý rozcuchaný, ale co teprve, když se ráno probudil! Při pohledu do kaluže se málem rozplakal. „Copak si teď asi se svým novým účesem počnu? Všichni se mi budou smát! Achich ouvej, koho by to napadlo, že jsou kudrlinky tak nepraktické?“
Ale nemusíte se o našeho ježečka bát, pozdě odpoledne se nebe zatáhlo, vítr přihnal mraky a začalo pršet. A jak se náš ježeček brouzdal mokrou trávou, kudrlinky mu zplihly a z kudrnatého ježečka se znovu stal správný ježek.
Přeci jen vám to nedá a chcete vědět, co si o našem ježečkovi myslela ovečka, která ho na začátku našeho příběhu potkala? To víte, že se jí libil takový, jaký byl, s očima jako dva korálky.
Napsal/a: jaholka
