Mami, proč nás ten pán fotí?

Dnes bude řeč o fotografování ve veřejném prostoru – na ulici, v parku, na nádraží, prostě tam, kde se pohybují lidé.

Nejdříve malý exkurz do historie. V začátcích fotografie (cca 1. polovina 19. stol.) nebylo možné jen tak vyjít do ulic a fotit. Přístroje byly velké a těžké, ale hlavním problémem tehdy byla dlouhá expoziční doba (tedy prodleva od zmáčknutí spouště k utvoření snímku), znemožňující ostře zachytit pohyb. Fotoaparáty se ale postupem času minimalizovaly a zdokonalovaly a byl vidět posun od ateliérové stylizované fotografie k tzv. momentní fotografii. Reportážní styl naplno propukl s příchodem Leicy, prvního kinofilmového fotoaparátu, který začal být sériově vyráběn v roce 1925. Jako jeden z prvních si jej koupil francouzský fotograf Henri Cartier-Bresson a zachytil muže přeskakujícího kaluž u nádraží Saint-Lazare v Paříži. Fotografie se stala slavnou a Bresson je od té doby vnímán jako otec moderní fotožurnalistiky.

Fascinace okamžiky, které se odehrávají v každém koutě i té nejzapadlejší ulice, tak by se dal nazvat důvod, proč tolik fotografů vyráží „na lov“ do prostoru, který je zaplněn lidmi. Ne do krajiny, ne na motýly a vážky, ale mezi příběhy, kterých je tu nespočet, stačí se jen dívat. Někdy je to soulad či naopak kontrast člověka a prostředí, co fotografa přiměje zmáčknout spoušť. Jindy nějaká situace nebo zajímavý výraz aktéra. Nebo jej scéna upoutá světelně či barevně. Z pohledu fotografujícího je to tedy jasné. Ale jak je to z pohledu fotografovaného? Má právo říct, že nechce být na fotce? Může fotografovi přikázat, aby smazal fotografii, s jejímž pořízením nesouhlasil? Má právo chtít finanční kompenzaci, pokud souhlasí s vyfotografováním? Pokusím se to postupně rozebrat.

Fotografa, snímajícího jiné lidi, váže zákon na ochranu osobnosti. Pro vysvětlení použiji citaci z http://www.pravnik.cz/a/273/zaklady-prava-na-ochranu-osobnosti.html:

„…písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy smějí být pořízeny nebo použity jen s jejím svolením. Vedle svolení se jako oprávněný důvod pro „porušení“ osobnostních práv uplatňují tzv. zákonné licence, přičemž se hovoří o úřední, zpravodajské, vědecké a umělecké zákonné licenci. Konkrétně se jedná o omezení mající povahu v tom, že svolení není třeba, použijí-li se písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky nebo obrazové a zvukové záznamy k účelům úředním na základě zákona. Typicky se jedná o podobizny na občanských průkazech. Dále platí, že podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy se mohou bez svolení fyzické osoby pořídit nebo použít přiměřeným způsobem též pro vědecké a umělecké účely a pro tiskové, filmové, rozhlasové a televizní zpravodajství. Ani takové použití však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby, což je určitý imperativ, přes nějž u vědecké, umělecké a zpravodajské licence nelze jít.“

Přeloženo do běžného jazyka to tedy znamená: Pokud fotograf pořizuje snímky, na kterých jste vy, pro zpravodajské účely (tj. do novin, příp. jiných periodik) nebo z uměleckých důvodů (tj. primárně pro sebe), má na to právo a nemusí vás předem ani žádat o povolení. Nesmí vás však zachytit nějakým hanlivým nebo zesměšňujícím způsobem, při situaci, která by vás mohla ponižovat či kompromitovat. Také nesmí vaši osobu dávat do souvislosti se situací, sloganem, apod., které by o vás podávaly lživou a kompromitující informaci.

Jsem z těch fotografů – amatérů, které nadchla akční fotografie, tedy reportáž, dokument a poslední dobou znovu objevovaná street fotografie, tj. focení lidí na ulici. Proto můžu připojit i osobní stanovisko. Nikdy nefotím lidi hanlivým způsobem, protože mně samotné se to příčí. Ale také skoro nikdy nežádám o povolení před samotným stiskem spouště z důvodu, že se snažím o maximální autenticitu. Jakmile totiž dotyčného zkontaktujete a dáte najevo, že byste jej rádi fotili, často se vytratí to, kvůli čemu jste dali k oku fotoaparát; situace a výraz jsou již jiné. Přesto, když se mi stane, že fotografovaný požádá, abych jej nefotila, vyhovím mu, i když bych podle zákona popsaného výše nemusela (nejsem investigativní novinářka, takže proč ne). Zdá se mi, že je lepší konfliktům předcházet, a také se řídím pravidlem „Co nechceš, aby druzí dělali tobě, nedělej ty jim“. Může se však stát, že fotografovaný vznese námitku až po udělání snímku a dožaduje se smazání snímku (to se mi naštěstí ještě nestalo). V takovém případě (řeknu to trochu explicitně) má smůlu. Snímek ve fotoaparátu je totiž vlastnictvím autora, tudíž jen on (případně policie, ale to už jsou opravdu extrémy) má právo s ním manipulovat. Že je to zneužitelné? Ano, na druhou stranu, málokoho trápí dnes všudypřítomné kamery, nahrávání (pardon, vlastně monitorování) telefonních rozhovorů. Proč právě fotoaparáty vadí nejvíce? A když se tak zamýšlím, tak možná jen některé fotoaparáty. Málo lidí v dnešní době řeší mobilní telefony, které také umí fotit, jejich majitelé fotí všechno a všechny a s klidem to sdílejí na sociálních sítích, nemaje ani potuchy o nějakém zákonu na ochranu osobnosti. Zato většina opravdových fotografů (pomineme ty z bulváru) se pídí po informacích, zpytuje své svědomí, co si může dovolit a raději často snímek oželí, než aby vyvolali konflikt. Vím to, protože se často pohybuji na internetových fotografických fórech, kde je tato otázka stále aktuální.

A jak je to s případnou finanční odměnou? Správně by fotograf, který vyfotí člověka bez jeho souhlasu, neměl snímek vůbec komerčně použít. Například fotobanky, které přijímají od autorů jejich fotografie a následně prodávají třetí osobě, vyžadují od fotografa písemný souhlas všech osob vyskytujících se na snímku. Pokud autor souhlas nemá, fotka není fotobankou přijata. Neznamená to ale, že by fotograf nemohl svoje dílo nikde veřejně ukázat. Praxe je zatím taková, že za přiměřený způsob použití se chápe prezentace svých děl na internetu nebo na výstavách – nepředpokládá se, že by se zde autor nějak významně obohatil, spíše to často bývá ztrátová záležitost (zejména výstavy začínajících autorů). Otázkou je, pokud se umělec stane během života více známým a ze svých starších fotografií pak udělá knihu, která se následně prodá se ziskem. Na to nedokážu odpovědět, ale myslím, že zpětný souhlas osob se u těchto případů neřeší. Na druhou stranu, netěšilo by vás to spíš, kdybyste se ocitli v knize slavného umělce? 🙂 Známý americký fotograf Bryan Peterson to prý má „vychytané“ tak, že s sebou rovnou nosí smlouvu o případném souhlasu s uveřejněním. Jenže on je komerční fotograf (v tom dobrém slova smyslu), který napsal mnoho knih o focení, jež se okamžitě staly bestsellery. Svoje fotografie také uplatňuje v reklamách a inkasuje za ně nemálo peněz. To se nám, běžným amatérským fotografům, jen tak nestane. Závěr tohoto odstavce tedy zní: Finanční odměna pro fotografovaného není pro autora snímku povinná, pokud se fotografie budou používat nekomerčně. V případě komerčního použití je nutné mít sepsanou smlouvu, kde by měl být jasně sdělený účel použití a výše finanční odměny. Někdy je možné se dohodnout na finanční odměně, i když snímek vzniknul jen „pro umělecké účely“, typicky odměna modelce za pózování. Fotografování lidí v chudých oblastech je otázkou sama pro sebe, tady hodně záleží na intuici a empatii fotografa.

Věřte, že ti blázni, které vidíte pobíhat s foťákem v místech pro vás nezajímavých, snímající obyčejné lidi při každodenních situacích, jsou většinou blázny neškodnými. Nechtějí nikomu ublížit, jsou pohrouženi do svého světa, ve kterém vidí věci jinak, než běžný kolemjdoucí, a tu krásu pomíjivého okamžiku touží zachytit a uchovat. Třeba i pro vás, kteří pak zabloudíte na nějakou výstavu, kde obdivujete atmosféru fotografií, jejich sdělení a originální pohled.

Napsal/a: Kukačka