Kreslení a malování – čím a jak

Rubrika: Volnočasové aktivity

534079_crayon_on_a_white_paperKreslit lze dnes mnoha prostředky. Jestliže Komenský doporučoval pro předškolní věk křídu a uhel, pak k tomu v minulých desetiletích přistoupila tužka, pastelky a zejména voskové pastely nebo tzv. fixy (roubíky nebo tužky s tekutou náplní splývající do plstěného hrotu). Kreslit lze však i jinak; v tomto směru se značně uvolnila představa o tom, co má a co nemá být považováno za správné a žádoucí…Obecně (ale právě jen obecně, tedy až na výjimky) platí zásada, že právě nejmenší děti mají ke kreslení používat měkké a poddajné materiály. Je možno vyloučit tužku ve dřevě nebo pastelky podobného druhu. Lépe poslouží silný roubík voskové pastelky (pokud se neláme nebo nezanechává jen barevně matnou stopu). Takový roubík dovoluje nejen vést čáru, ale i vykrýt plochu, jak a kde se dítěti zachce. Všechny roubíky nemusí být pestře barevné a nemusí jich být mnoho. Černá je ve výběru barev téměř nenahraditelná a může být po ruce i barva „pleťová“, kterou nejmenší dítě ještě neumí vytvořit mícháním tónů a kterou přece jen vyhledává. Hnědou si žádá rovněž. Jako vzácnost uctívá dítě šedou. Je zbytečné, aby paleta obsahovala dvojí zeleň, dvojí modř apod. Může to však být i inspirující! Víme už, že dítě používá barvy spíš v jejich „znakové“ podobě (strom – zeleň, obloha – modř), než aby se staralo o jemné barevné rozdíly. Příliš složitá paleta proto jen mate.
Právě pro kreslení neplatí naše pravidlo – že materiál má být měkký a poddajný – tak zcela a bez výhrad. Někdy se uplatní i dřívko, kterým lze rozvádět po papíře malou kaluž barvy, nebo rákosové pero (přiříznutý suchý rákos) apod. Jednoduchý materiál a postup může dítě inspirovat, aniž by na něm vyžadoval přílišnou dovednost – vodítkem je tu dětská hravost i odvaha. Větší děti mohou použít i inkoust a tuš; strach ze zamazání má spíš vychovatel než dítě samo a škody nebývají tak veliké.

Kovové pero zasazené v násadce není vhodné. Je opravdu nebezpečné a neuspokojuje ani svou stopou, ani tím, jak se s ním musí zacházet.
Jak je to s propisovacími tužkami? Děti si na ně rychle zvykají, ale kresba je jimi značně poznamenána, je nepevná, její linie jsou vedeny příliš rychle (mimovolný přítlak působí rychlejší skluz tužky, ale nerozšíří stopu) a snadno kloužou všemi směry. Kresebné návyky, které se tak získávají, nelze uplatnit v jiné kreslířské technice. Nelze tedy ani propisovací tužku, i když bývá snadno při ruce, doporučit jako dobrý prostředek ke kreslení.

Co se týče malování, začali jsme o něm mluvit vlastně už tam, kde jsme líčili, jak se používá kaluž barvy (nebo inkoustu) ke zpracování dřívkem nebo jak vypadá práce s barevnými roubíky. Tradiční malba se objeví však až tam, kde se pracuje s tekutou barvou a štětcem. Nejlépe se hodí levné plakátové tempery, pro které je ovšem nutno mít něco na způsob palety. Může to být porcelánový talíř (barvy lze vytlačit na jeho okraji), dřevěná destička apod. Barvy se ředí vodou, které musí být dost. Hrozí tu ovšem určité „nebezpečí“ pro okolí, barva může ukápnout nebo odstříknout, miska s vodou se ráda překotí. Pokud dítě pracuje doma, mělo by mít svůj kout; v mateřské škole mají učitelky zásobu barev v kelímcích vždycky připravenou předem (rozdělují ji z větších nádob) a učí dodržovat to, co jinak dítě samo a bez dohledu dodržuje jen těžko: používat týž štětec pro tutéž barvu nebo ho důsledně vypírat před namočením do barvy jiné. Temperové barvy se uplatní především tehdy, když se používají pro vykrytí celých ploch nebo když se alespoň střídá barevná plocha s barevnou linií.
Štětce pro malbu krycími (temperovými) barvami mají být pružné, většinou štětinové, dostatečně velké. Zpočátku budou hodně trpět, dítě jimi bude možná občas všelijak zacházet (proti „srsti“); s trochou trpělivosti a s naší radou se však dopracuje přiléhavější techniky. Vlasové štětce se mohou uplatnit u dospívajícího dítěte, které má „něco za sebou“. Náležejí svou povahou vlastně už k akvarelu – malbě vodovými barvami – a ta je v předškolním věku velmi obtížná. (Někdy se dají použít tzv. bretonové barvy, které jsou určeny k barvení pečiva, jsou průzračné a netvoří skvrny.) Uplatní se jen tam, kde se jedná o dodatečné kolorování kresby provedené tuhou nebo uhlem; jinak vodové barvy svou malou krycí hodnotou (a tím i nutností neustále zvyšovat intenzitu tónu dalším zásahem štětce) neuspokojují.

Papír může být připevněn, ale může i volně ležet na desce (vodorovné nebo nepatrně nakloněné). Je důležité, aby dítě mělo přehled přes celou plochu, tj. aby bylo od ní dost vzdáleno; toho se dá docílit i tím, že při práci stojí (platí zvlášť o malbě). Ostatně se takto usnadní i manipulace s materiálem – štětci, barvami apod.
Jaký papír? Může to být i balicí, dobře poslouží (pro malbu) rub silnějších potištěných lepenek a leccos jiného. Nezáleží na tom, aby byl zcela bílý – přírodní barva lepenky sama už pomáhá vylaďovat kolorit obrazu. Příliš intenzivně barevný podklad (např. červený, oranžový) při práci mate. Papír by neměl být příliš hladký; měl by přiměřeně sát. Formát papíru by neměl by být pro malbu menší než kreslicí čtvrtka (A4), ale může být i mnohem menší, jde-li o kresbu. Je zbytečné držet se formátů normalizovaných; rozumnější je střídat dlouhé formáty s formáty vysokými. Dítě si má zvykat vybírat formát podle toho, co chce kreslit – hodně podlouhlý formát vyzývá ke zpodobení celého vlaku nebo (pokud je postaven na výšku) k obrazu „pouštění draka“, čtvercový formát se zase hodí dobře k jiným tématům. Hodně veliký formát dovoluje i kolektivní práci, na niž se soustředí zpravidla 2 až 3 děti, které se dovedou dobře „sehrát“ a pracují v dobré shodě. Mají to být však děti přibližně stejného věku.

Mnoho vychovatelů je přesvědčeno, že se vyplatí, jestliže děti zpočátku používají víc prsty než umělé nástroje (štětce, dřívka apod.). Vede to zejména k odstranění strachu z plochy a k překonání přílišného respektu k technice. Kupodivu lze takto pracovat zcela čistě (máme-li tekoucí vodu po ruce) a citlivě, přesto však nelze tuto techniku doporučit „pro každou domácnost“.
Malovat lze ostatně na cokoliv. Viděli jsme děti úspěšně pracující štětcem ve vrstvě sněhu přeneseného na stůl – děti měly čepice a šály, na rukou „palčáky“. Vše se odehrávalo v zasněžené školní zahradě.

Jedná se o ukázku z knihy Čáry, klikyháky, paňáci a auta (autor: Jaromír Uždil)
vydal Portál, 2002

Napsal/a: Jaromír Uždil

Toto taky stojí za přečtení!

[Soutěž] Ať žijí duchové

Pojďte se proletět letadlem a zapátrat po zlodějích. Až to zvládneme, můžeme si spolu zazpívat písničky z oblíbeného filmu

Čtu dál →

Recenze: Proč jsou banány zahnuté?

Čas od času nás překvapí některé z otázek našich dětí na věci, na které sami neznáme odpověď. A ať se

Čtu dál →

Ekologické vychytávky pro vaše nejmenší

Každý z nás si určitě někdy položil otázku: „Co víc bych mohl/a udělat pro zdraví našich nejmenších?“ Odpovědí je jistě

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (2 vyjádření)

  • Anonymní

    T

  • Jarmuschka
    Jarmuschka

    Já si pamatuji, že jsem jako malá (4 – 5 let) měla tři barvy, se kterými jsem vystačila – černá, hnědá, fialová. Z dnešního pohledu mi ty barvy připadají takové ponuré (alespoň v kombinaci), ale jako dítěti mi naprosto vyhovovaly…
    Kdybych to vzala podle významu barev:
    černá – barva nebarva, „pohlcuje“ ostatní barvy, často si ji vybírají ti, kteří se chtějí nějakým způsobem schovat (pubescenti, adolescenti… no jo, i rockeři… (o; )
    hnědá – barva země, znamená uzemnění, tuším i smysl pro rodinu
    fialová – tady si nejsem úplně jistá… mám pocit, že fialová je symbolem šesté nebo sedmé čakry (čakra – energetické centrum, těch základních je sedm); šestá – tzv. „třetí oko“, sedmá – spojení s univerzem…
    Asi se na významy barev budu muset zase podívat…

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist