Vztah dítěte ke knihám se zakládá již v době, kdy samo číst neumí, tedy před nástupem do školy. Velký vliv má také přístup rodičů. Pojďme se podívat na to, jak podpořit vztah našeho předškoláka ke čtení…
Motivace ke čtení může být různá. Někdo jen hledá informace k určitému tématu a jiné než naučné knihy ho nebaví. Většina lidí má ale ráda příběhy, ať již odpočinkové detektivky, „růžovou knihovnu“ nebo klasické autory. Jsou i tací vášniví čtenáři, kteří přečtou od první do poslední strany s požitkem vše, co se jim dostane do ruky. Domnívám se proto, že ve čtení může najít potěšení téměř každý, jen je potřeba najít právě ten svůj důvod proč číst a literaturu, která mu vyhovuje.
Radost ze čtení
Potěšení je totiž to, oč v první řadě běží. Rozvoj slovní zásoby, plynulé vyjadřování, rozšíření obzorů i schopnost analyzovat text a zpracovávat nové informace, to vše jsou jen vedlejší bonusy krásných okamžiků relaxace, kdy venku prší a my si můžeme zalézt s knihou nebo časopisem do oblíbeného křesla. A kdo by nechtěl podobnou užitečnou radost zprostředkovat i svým potomkům. Čtení není jen poznání. Potěšení vychází hlavně ze zapojení naší fantazie, emocí a vzpomínek, které příběh vyvolá. Někdy v něm najdeme i odpověď na nevyřčené otázky a lepší poznání sebe sama. Právě propojení s fantazií a emocemi dělá čtení zábavné. Asi nejčastějším důvodem lidí, kteří nikdy nenajdou cestu ke knihám, je právě neschopnost povznést se nad běžný život a své problémy, své myšlení, fantazii a emoce „dát do služeb“ příběhu. Nebo je to spíše neschopnost sledovat příběh? Předškolní věk je obdobím, kdy fantazie dětí pracuje nejvíce, milují pohádky a své emoce prožívají naplno. Nečekejte proto, až se dítě naučí číst samo, ale začněte mu zprostředkovávat kouzelné příběhy právě teď!
Cesta ke knížce
Předškolák je již schopen se po určitou dobu soustředit na konkrétní činnost. Tato doba závisí i na tom, nakolik je pro něj činnost zábavná. Pozornost se nedá vynutit. Je ale možno ji trénovat a postupně dítě navykat na delší a složitější celky. Již batolata mají v oblibě říkanky a básničky, mladší předškolák chápe kratší příběhy. Postupně přidávejte na délce i zápletkách. Čtyř- až pětileté dítě již zpravidla nemá problém udržet pozornost po celou dobu vyprávění klasické pohádky.
To ale automaticky neznamená, že ho zaujmou knížky. Příběhy vymýšlené a vyprávěné maminkou bývají jednodušší na pochopení a lépe šité na úroveň a zkušenosti dítěte. Jsou pro něj proto zpočátku zajímavější a stravitelnější. Na čtené pohádky proto přecházíme postupně. Výhodou čtených pohádek jsou především obrázky, které maminka při vyprávění z mysli nevyčaruje. Děti se rády na čtení i „podílejí“: sami si vyberou knížku a v ní pohádku, rády ji při čtení drží a obracejí stránky.
Kromě toho, je-li pohádka čtená, může se čtenář více soustředit na intonaci a melodičnost (než na vymýšlení děje), měnit hlas a používat gesta a grimasy, což děti zpravidla ocení. Velmi dobře vnímají uklidňující tón a plynulost předčítání. Když začnou lépe rozumět složitějšímu ději, začnou preferovat čtené pohádky před vyprávěnými.
Jedná se o ukázku z časopisu Děti a my, vydává Portál
Napsal/a: Kateřina Lipinská
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (2 vyjádření)
Ale je to super, že je takto ke knížkám vedeš. Vím, jaký jsem byla knihomol já jako malá, ale odměnou mi zase byla opravdu dobrá slovní zásoba, kterou jsem využila například u psaní sloů a taky fantazie, představivost, kterou dnešní děti, mám pocit, strácejí. Vždyť ještě teď, když se i po desáté pustím do čtení Harryho Pottera, tak si to umím vyfantazírovat jako živé:)(vždycky mě fascinovalo téma čarodějnictví). Teď máme doma roční Lucinku, kterou zatím uspávám spívaním, ale doufám, že v budoucnu přejdeme na knížky a že k nim taky získá pozitivní vztah:)
Čtení zdar
Za sebe musím říct, že po mě byla velká úleva, když jsme se s Áňou propracovali od vyprávěných pohádek ke čteným. Ve věku od dvou asi tak do tří let si vždycky oblíbila jednu pohádku a tu jsme jely vždycky několik týdnů pořád dokolečka, pak byla ochotná střídat asi tři pohádky (Budulínka, Koblížka a O řepě). Asi bych to neměla přiznávat, ale v té čtené podobě to bylo lepší z toho důvodu, že jsem u pohádky mohla i trochu vypnout, což se nedalo, když jsem ji vyprávěla jen z paměti. Sice jsem si časem už tyhle pohádky celkem vypilovala, ale stejně to bylo docela náročné, mlít to pořád dokola. Při čtení se dá trošku vypnout.
Teď když už máme repertoár mnohem rozmanitější, tak jsem zase ráda, že můžu díky knížkám objevovat dávno zapomenuté příběhy ze svého dětství.
Se vztahem ke knížkám to u holek vypadá zatím slibně, po knížkách se vrhají skoro hladově 😉 Při večerní pohádce chtějí často obracet stránky obě dvě, což jsme v poslední době vyřešily tak, že máme každá svoji knížku a „čteme“ společně. Obě se u toho tváří strašně důležitě. Občas dokonce po mně opakujou, co čtu, z čehož teda zas tak unešená nejsem, když slyším pořád dvojitou ozvěnu :-)))