Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Být matkou = obětovat se?
Ahoj všem, po nedávném setkání s jednou svou příbuznou jsem začala více přemýšlet na tímto tématem. Moje příbuzná má totiž pocit, že jakmile se žena stane matkou, “má tu být jen pro své děti“, to znamená, že odhrne své potřeby a zájmy až na druhou kolej. V praxi to ale znamená, že na své potřeby nemá čas nikdy, protože děti pořád něco potřebují. Mně se zdá, že jí to vlastně moc nevyhovuje, ale jakýsi mechanismus “povinnosti“ jí brání dělat to jinak. Řekla mi něco na ten způsob: “Prostě jednou mám malé děti (8 let, 6 let a 2 a čtvrt roku), tak je moje povinnost klást je na první místo“. Tedy nikoliv CHCI, ale MUSÍM.
Zdá se vám to jako dobrá filozofie, nebo ne? Je matka ta, která se dětem obětuje, nebo to vnímáte jinak? Díky za názory.
Já sdílím názor MANKAš. Akorát teda musím sebekriticky přiznat, že bych nezvládala dceru brát sebou do banky aj.
Takže posledně jsem to vyřešila tak, že manžel s ní šel na hřiště, já si to v bance pěkně vyřídila a spokojenost byla na obou stranách.
Se synem nikdy nebyl problém, jenže ten zas od dvou let (kvůli nemoci) nesměl do kolektivů, takže tady to bylo nemyslitelné.
Škoda, že se to kamarádce nepřepne v hlavě a neužije si to víc… jinak S.Saudková to řekla moc pěkně. Já beru, že mít děti jsem si vybrala já, a ne mé děti mít mne, tak co řešit 🙂 a není vůbec na škodu si nechat část svého starého já, v rámco možností.
ale chápu, že ty bezdětné, dokud děti nemají,prostě nevidí o co přichází a vidí jen ty starosti. Já jsem jen nadzvednutá ze židle, když má někdo vymodlené dítě a poví mi, jak je nebaví sí s ním hrát… :((( to radši jí moc nekomentuji, protože by byl asi konec kamarádství…
Docela jsem přemýšlela, jak vlastně reagovat na tuhle otázku…nemám ráda pokud si někdo stěžuje takovým tím stylem, já se kvůli dětem nikam nedostanu…
Tak za mě, já většinou všechno vyřizuju s dětma, co jde tak vyzvednu formuláře, doma vyplním a zase zanesu zpátky, do banky, na poštu, do obchodu a kamkoliv jinde chodím s nima, přijde mi to normální, co mi nepřijde normální, je když někoho potkám a stěžuje si, že nemá chvilku pro sebe, ale přitom s dětma skoro není… každý to máme prostě jinak. Když potřebuju pohlídat, tak je to většinou, když jdu k doktorce, to se mi fakt nechce tahat děti do čekárny plné marodů.
Já jsem si třeba teďka zvykla, že mám pro sebe chvilku při kojení 🙂 chtěla bych říct, že my jsme s tátou ti rodiče, kteří před víkendem přemýšlí, kam s dětma zajet na výlet nebo co vymyslet pro zábavu, ale pořád je okolo spousta rodičů, kteří spíš přemýšlí, komu dát děti a víkend si užít bez nich…nikoho neodsuzuju, ale já bych to takhle mít nemohla. Ale pozor to neříkám, že si nikdy nikam sami nezajdeme, to ne, ale někdy si řeknu, že mi to hlídání nestojí za to, jsem pak naštvaná, že jim babička dává moc kokin, špatně jim umyje dlouhé vlasy, že se starší nebude chtít jít do kostela…prostě jsem nejradši, když jsou doma. Třeba zrovna dneska pondělí velikonoční, prožili jsme krásný den na procházce, opekli jsme si špekáčky, přitom jsme si rodiče pokecali, děti si pěkně pohrály…
Neberu to jako oběť, být matkou mě prostě dělá šťastnou 🙂
Ahoj, vnímám to podobně, přinášet oběti dětem nebo menželovi (manželce) mi nepřijde šťastné, výsledkem je mrzutá, negativní osoba, která vlastně musí dělat něco, co nechce.
Pokud jsem cítila potřebu něco změnit, nebo udělat jinak, prostě jsem to udělala. Děti mám ze všeho nejradši, ale vím, že stejně důležité je mít rád sebe.
Být matkou není pro mě oběť, spíš možnost objevit nové obzory, případně své nové schopnosti.
Marinado, taky díky. Je fakt, že já taky změnila životní styl během narození dětí, ono to ani asi jinak nejde, ale snažím se uchránit si prostor, který budu mít jen pro sebe. Svým způsobem mateřství pro mě “oběť“ představuje, byť ji podstupuji ráda a nechtěla bych jinak. Prostě je to životní etapa, která po mně chce nasměrování někam jinam, než doposud. Zároveň ale nechci ztratit sama sebe. Úplně nejvíc to asi vystihuje citace fotografky Sáry Saudkové z knihy rozhovorů:
“Věřím, že děti ocení, že nemají matku, která se jim cele oddala a obětovala, a i když to třeba sama nevysloví, je z ní cítit, že si zkrátka zkaňhala život plínkami a vařením. Cvalíci to vnímají příjemně, vědí, že nejsou pro mě zátěží, protože si je jako zátěž nepřipouštím. Je velmi důležité, aby člověk nikdy nepřestal sobecky myslet na sebe. Sobectví je něco, za co jsme učeni se pořád stydět, potírat je a omezovat. Jenže když jsem sobec, který má život srovnaný pěkně podle svých představ, mám dost síly a i chuti na to, abych myslela i na ostatní. Také se přece říká, že líní lidé jsou vlastně největšími hybateli lidstva, protože místo toho, aby někam došli, radši vymyslí nějaký vynález. Já si hýčkám sebe, dětičky a všechny svoje sny.“
Já to cítím jako Makinea. Dceři jsem musela (a chtěla) podřídit prakticky veškerý čas, ale nikdy jsem to nebrala a neberu jako oběť. Jen jsem si musela najít nové koníčky tak, abychom je mohly provozovat společně.
Moje nejlepší kamarádka jede ve stejném rytmu jakoby děti neměla (má dvě přizpůsobivé děti a schopnost udat je kdykoliv kamkoliv), ale vůbec jí to nezávidím.
Makineo, samozřejmě, pokud to mamince vyhovuje, je to jasné. Já mluvím taky ale o tom, pokud jí to vlastně nevyhovuje, ale nechce to udělat jinak, protože by měla pocit, že není ta “dobrá máma“, když opouští děti, byť jen na chvilku. Jenže, já sice svoje děti na odpoledne někomu předám, ale zase přijdu v pohodě a s energií, maminka, která se za každou cenu snaží být dobrá, je pak unavená a mrzutá. Tak mi to alespoň přijde.
Kukačko, já jsem vždycky byla taky spíš ten typ, co je s dětmi pořád a babičky jsem využívala, když jsem potřebovala k doktorce.
Ale mně to nevadilo a jak jsem psala, když mi to jednou za čas lezlo na nervy, tak jsem si to zařídila.
Pak mám kamarádku a ta má milion koníčků a té bych asi přišla, že vůbec nežiju. Mně zas přijde, že ty děti má až na posledním místě.
Nicméně je to její život a tohle zas můj.
Vím, že v jejím případě by to nebylo k ničemu dobré, kdyby se tzv. obětovala a zůstala doma, protože by na děti akorát ječela a byla nešťastná.
U mě by zas bylo za trest, kdybych měla chodit někam na delší dobu pryč od kojeného dítěte, které navíc nesnášelo cizí lidi. Nechtěla jsem kojení ukončovat jen kvůli tomu, že bych asi měla víc žít samostatně, nechtěla jsem strach z cizích lidí lámat přes koleno. Kdybych musela byla bych z toho nešťastná.
Takže je to o tom, pochopit svoje vlastní potřeby, snažit se to nějak skloubit s tím, co potřebují děti a taky pochopit a respektovat, že ostatní to můžou mít jinak.
Makineo, díky. Ještě pro upřesnění. Není ambiciózní, spíš je to takový názor, pocit, nebo jak to říct, že ta žena, která se rozhodla mít děti, musí všechno svoje chtění odložit a “být tou dobrou mámou“, tj. neexistuje kafe s kamarádkami, svůj koníček, protože tím “šidí děti“. Například bude mít hlídání v podobě babičky nebo manžela, ale na to kafe s kamarádkami nepůjde, protože to “přeci nemůže, děti ji potřebují.“ Hlídání by využila jen v případě, kdy by potřebovala k doktorovi, nebo tak něco, ale kvůli takové “maličkosti“, jako je pokec s kamarádkou, to ne. Je asi jasné, že se s takovým jednáním neztotožňuji, jenže podle ní jsem asi sobec, který si klidně jde fotit, zatímco bych měla být s dětmi 🙂 Marně jí vysvětluji, že i já potřebuji někde brát a že vzdálit se od svých dětí na nějaké to odpoledne, kdy si dělám to své a pak se vracím spokojená, není podle mě hřích.
Mít děti nedokážu vnímat jako oběť, takže na to asi neumím odpovědět.
Nikdy jsem neměla pocit, že bych se obětovala. Ale možná je to tím, že nejsem nějak ambiciózní, nijak se mi nestýskalo po práci nebo po mejdanech, po cestování.
Když jsem toho měla doma už dost, tak jsem si někam vyrazila jednou za čas a stačilo mi to.
Koníčky jsem měla jen samé takové, co se dají skloubit s dětmi. Vezmu si knížku do parku, poslouchám hudbu, když cokoliv dělám atd.
Teď jsem začla jezdit 1-2x měsíčně na víkend pryč, studovat homeopatii a myslím, že to pro nikoho žádná újma není.
Na druhou stranu, dokud jsem kojila – třeba i dvouleté dítě, tak bych takto nikam nejela. Prostě jsem to tak cítila, neměla jsem ale ani tehdy pocit, že to je nějaká oběť.
Myslím, že v tomto se člověk musí přizpůsobit hlavně tomu jak to cítí.
Pokud bych to cítila jako oběť asi bych se snažila přijít na způsob, jak to tak nevnímat. Např. více času věnovat koníčkům, jít do práce… Každá má trochu jiné potřeby a dělat něco se zaťatými zuby není řešení. Ale opravdu pocit oběti jsem nikdy neměla, tak nevím.