Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Být matkou = obětovat se?
Ahoj všem, po nedávném setkání s jednou svou příbuznou jsem začala více přemýšlet na tímto tématem. Moje příbuzná má totiž pocit, že jakmile se žena stane matkou, “má tu být jen pro své děti“, to znamená, že odhrne své potřeby a zájmy až na druhou kolej. V praxi to ale znamená, že na své potřeby nemá čas nikdy, protože děti pořád něco potřebují. Mně se zdá, že jí to vlastně moc nevyhovuje, ale jakýsi mechanismus “povinnosti“ jí brání dělat to jinak. Řekla mi něco na ten způsob: “Prostě jednou mám malé děti (8 let, 6 let a 2 a čtvrt roku), tak je moje povinnost klást je na první místo“. Tedy nikoliv CHCI, ale MUSÍM.
Zdá se vám to jako dobrá filozofie, nebo ne? Je matka ta, která se dětem obětuje, nebo to vnímáte jinak? Díky za názory.
Rozdíl je podle mě i v tom, jestli je máma s dětmi sama, nebo s partnerem, jakou mají práci atd. A každý at si žije, jak jim to nejlépe vyhovuje.
Nejsem typ mamky – “kvočny“. Dítě jsem chtěla, jsem ráda, že prcka mám, ale trávit s ním čas nonstop nemusím. Naštěstí má povahu odmalička takovou, že zvládnul hlídání, jinak nevím.
Přitom šlo spíš o pracovní realizaci, abych si mohla při rodičáku přivydělat, když jsem s ním zůstala sama.
A poslední rok zase jezdí k ex třeba na týden, dva v měsíci, takže to vypadá, jak si doma užívám. … Jo chodím hlavně na přesčasy, někdy jdem s přítelem do kina, o víkendu někam pryč, ale to jinak i s prckem.
Koníčky ani nemám, vracím se ke čtení, a jsem ráda, když můžu někde posedět s kámoškou. Pár akcí proběhne na motorce, až bude prcek zase u ex. Takže je to všechno tak nějak v pohodě.
Jani 🙂
Kukačko, tomu říkám ideální stav:)
Marinado, to jsme dvě:(
ale ani já nikdy nebudu litovat.
Kukačko, tak si to moc užijte!
Marinado, to máš pravdu. Lucinka je v tomhle zlatá, zrovna zítra s ní jedu fotit do přírody, pro ni to bude výlet, pro mě seberealizace. Ale kdyby mi tam měla celou dobu brečet, tak bych se na to vykašlala.
Ono opravdu hrozně záleží i na povaze dětí. Mně se život otočil o 180stupňů. Než jsem měla dceru, každý den a celé víkendy jsem sportovala, byly jsme skvělá parta…a rovnou ze sportu jsme chodili na “jedno“. Pak jsem otěhotněla a když se dcera narodila a trochu poporostla, zkoušela jsem se ke sportu vrátit, ale dcera to těžce snášela, brečela tam. Ostatní děti tam spolu běhaly a užívaly si to – pak je to ideální pro obě strany. Ale u nás to fakt nešlo. Tak jsme začaly spolu chodit na výlety a na místa, kde jsme se mohly smát obě dvě a nejenom já 🙂 Nikdy jsem toho rozhodnutí nelitovala a litovat nebudu.
Kukačko, mám to naprosto taky tak, jen si nepřipadám jako špatná, protože vím, že se musím někde nabíjet…je to v hlavě, přesně. A ve společnosti. Až se bude nabízet více zkrácených úvazků a matky budou více zvýhodňované než diskriminované.. uvidí se možnosti “tam venku“ určitě líp..
překlep hůře vnímány
Kukačko, ta seberealizace je fajn věc, ale můžu potvrdit, že tyhle matky jsou společností lépe vnímány. Já jsem například nastoupila po dvou letech do práce a několikrát jsem si vyslechla, co jsem za matku, že dítě odkládám apod.
Já si myslím, že je to o dítěti. Některé jsou více fixované viz moje dcera (hlídání do 22 měsíců bylo téměř nemyslitelné), takže u takových jde pak ta seberealizace těžko. Teď už je hlídání snažší, takže začíná být více času na koníčky:)
Ono taky asi záleží na tom, jak moc se ten životní styl po porodu změní. Mně i mé příbuzné se , myslím, změnil hodně. Rozhodně toho nelituji, jen je to někdy možná těžší brát to tak jak to je. Pak je druhá věc, a to, jakou má žena potřebu seberealizace, některá se prostě tou rodinou cele realizuje, ta pak často nechápe, že někdo si dobrovolně bere na bedra ještě další aktivity. Druhý typ se potřebuje realizovat taky něčím jiným, než jen rodinou, to jsem třeba já. Důležité je, přiznat si, ke kterému typu patřím. Pořád mám pocit, že je to hlavně v hlavě. A že je stále veřejností ten první typ matek upřednostňován jako ten lepší. Pak to může svádět k tomu “rozdvojení“, kdy je maminka sice nespokojená, ale změnu neudělá, protože by si připadala jako ta špatná matka. A tak to radši nějak “vydrží“, z toho pak plyne ta nespokojenost. Já odmítám to jen nějak “vydržet“, radši budu chvilku dělat aktivitu jen sama za sebe a pak se spokojená vrátím ke svým dětem. Máte to některá taky tak?