Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Být matkou = obětovat se?
Ahoj všem, po nedávném setkání s jednou svou příbuznou jsem začala více přemýšlet na tímto tématem. Moje příbuzná má totiž pocit, že jakmile se žena stane matkou, “má tu být jen pro své děti“, to znamená, že odhrne své potřeby a zájmy až na druhou kolej. V praxi to ale znamená, že na své potřeby nemá čas nikdy, protože děti pořád něco potřebují. Mně se zdá, že jí to vlastně moc nevyhovuje, ale jakýsi mechanismus “povinnosti“ jí brání dělat to jinak. Řekla mi něco na ten způsob: “Prostě jednou mám malé děti (8 let, 6 let a 2 a čtvrt roku), tak je moje povinnost klást je na první místo“. Tedy nikoliv CHCI, ale MUSÍM.
Zdá se vám to jako dobrá filozofie, nebo ne? Je matka ta, která se dětem obětuje, nebo to vnímáte jinak? Díky za názory.
Pořád se mi nějak nedařilo poskládat myšlenky do vět, takže jsem už několik napsaných komentářů smazala. Snad to teď už vyjde 😉
Kdybych měla reagovat jen na ten úvodní příspěvek, napsala bych, že tahle “filozofie“ k ničemu dobrému nevede. Podřizovat všechno dětem z pocitu, že musím, když už jsem si je jednou “pořídila“, neprospívá podle mě ani těm dětem.
Pokud to ale někdo má v sobě nastavené tak, že cítí potřebu všechno dětem podřizovat, přináší mu to spokojenost a necítí se přitom ošizený o svoje koníčky apod., proč ne. I když si popravdě moc nedovedu představit, že to takhle někdo na 100 % má.
Prostě pro děti a rodinu je podle mě důležitější, aby byla maminka spokojená, než to, aby jim poskytovala kompletní servis. Jestli to pro tu maminku znamená, že nastoupí do práce půl roku po porodu, nebo že se bude věnovat jen péči o děti, je už její věc.
Tenhle článek mi přesně mluví z duše, tak nějak jsem se to tady snažila říct, asi nedokonale: http://www.maminka.cz/clanek/jen-pro-maminku/syndrom-dokonale-matky
Bamisko, v pohodě, však jsem to shrnutí taky psala za sebe, jak to vidím já. A já skutečně vidím v obou extrémech riziko. Sranda na tom všem je, že já jsem už skoro deset let taky s dětmi doma, ten můj pidiúvazek se ani nedá počítat 🙂 Takže jsem vlastně taky “kvočna“, ale aktivní kvočna“ 🙂
Ja se podepisuji pod bamisku,uz vcera jsem za sebe chtela napsat hlavne tohle-at uz to ma zena takto ci takto,podle me je nejdulezitejsijestlii se v te “roly“i ta zena predesim ona,“dobrobolne“v pohode,jestli je s tim hlavne ona uvnitr srovnana Pokud opravdu ano,je(vetsinou)v pohode i cela jeji rodina a ta zena zije v rovnovaze v tom;co dela..At uz pracuje,utira “jen“detem zadecky..ci zvlada oboje 😉
Ja se takto na zadnou zenu “nedivam“,beru je tak,ze kazdy at si zije,jak chce a chovam se tak,ze je to jen veci kazde zeny a od te doby,co zijeme zde,tak se ridim uvnitr sebe jeste vice heslem-zij a nechej zit..nebo tak nejak se to rika 😉
Ja to mam tak,ze jsem ta “kvocna“-nemam tento vyraz moc v oblibe stejne jako deleni na ty “skupinky“;ale lepsi vyraz nez kvocna,mne ted nenapada 🙂 Byt maminkou jsem nikdy necitila jako=obetovat se ..Naopak,beru to jako “vysadu;zazrak..“?Delam to rada a takto mi to vyhovuje.Nic ale nemeni to,ze pri tom nejsem “strhana smudlinka u plotny“ :- D Staci si srovnat i priority,kapka sikovnosti a normalni pohled na sebe samu..a deti mi nebrani nicemu,ani pred tim,ani nyni, sice se mi take zmenilo poradi co prvne a co pak ale to asi kazde normalni mamince.“Obetujeme se“nakonec ale vsechny a moc rady to je prece jasne.Vedely jsme to nez jsme se matkou staly.
cetla jsem i janu a tusim lucku a take souhlas..zbytek rada doctu.
😉
kukačko trochu nesouhlasím s tím shrnutím…myslím že i ten extrém je dobrý pokud to tu dotyčnou naplňuje je spokojená a zvládá to i rodina….
osobně v současné době by se dalo říct že spadám do kategorie té obětovávací, ale necítím to tak že bych se obětovávala…., nemám koníčky,atd….ale nejsem ta které by současný stav nevyhovoval(dřív jsem denně jezdila na bruslích, na kole, chodila jen tak s kamarádkami a to i v době kdy jsem měla dvě děti, takže ten čas jsem si našla……v současné době mi to máma kvočna prostě vyhovuje…přesto se necítím tak jak tu ženu popisuješ 😀
stejně tak si i myslím že odchod dětí je problém pro každý pár, a je jedno jestli je matka taková či taková, je to změna která provětrá vztah…
já žádný problém z Kukaččiny strany nevidím. Píše, jak to vnímá její okolí a tím to hasne.
Za mě ať si říká a dělá každý co chce. Nemám ráda takové ty typy, co odsuzují někoho za něco, když matku pořádně neznám, přijde mi to až ubohé. Ale to je problém jejich, néé můj.
Lien, opět jsi mě nepřekvapila 🙂 Ani tím učebnicovým povídáním, ani tím, že opět nečteš, co je zde vlastně psáno.
Připadá mi to jako tvůj osobní problém, ta myšlenka, že někdo (ostatní, společnost, já….) má pocit, že jeho život je správný a hodný následování. Tak často na tuto věc poukazuješ (ano jistě, že ve tvém okolí to tak je 🙂 ), že by stálo za to podívat se spíš do své hlavy, na své vlastní myšlenky a postoje.
Já si to dovolím trochu shrnout, když už jsem to rozpoutala. Je fajn, když to maminka dělá tak, jak jí je příjemné (být jenom s dětmi nebo mít i nějaké své aktivity bez dětí), nemá smysl se nechat tlačit někam, kam nechci. Na druhou stranu, extrémy v obou polohách podle mě škodí, i když je žena – matka pořád pryč, ale i když je pořád doma. To druhé může vést až k tomu, že začne být taková “máma kvočna“ – ustaraná, ustrašená, s minimem témat, o kterých by si mohla povídat se svým mužem. Když se pak děti osamostatní, najednou nemá pro co žít, vztah s mužem taky nebudovali, takže se pak rodina často rozpadne, přitom ona má pocit, že ji všichni zradili, a ona se přece tak obětovala! To vidím jako největší riziko.
Samozřejmě, že všechno záleží i na věku, počtu a povaze dětí, na možnostech hlídání, atd. Proč jsem ale o tomto tématu začala mluvit: Ten první typ matky, která je příliš aktivní a na děti nemá čas, je, myslím, společností vnímán jako něco ne moc dobrého, ale zdá se mi, že ten druhý typ matky, která se obětuje pro rodinu, je společností vnímán jako hodný následování (“všimněte si, tak by to mělo vypadat“). Alespoň v okruhu mých známých. Přitom je podle mě stejně tak škodlivý, jako ten první extrém.
Ta myšlenka není špatná. Když mám děti a byla jsem si vědomá toho že se o ně budu muset starat tak musím. V tom podle mě není obětování. Je to konstatování. Kdybych se nestarala, přišla by si pro děti baba sociálka. Proto musím a jistě také chci 😀 🙂