Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Jsem naštvaná nebo sobecká?
Právě jsem dost naštvaná, nebo je to z moji strany jenom sobectví?
Muž není přes týden doma. Malý měl tento týden narozeniny a ještě jsme mu nepopřáli, protože čekáme na tatínka.
Domluvili jsme se, že mu popřejeme dneska. Jenomže muž místo aby přijel domů, tak si jel rovnou na pocker.
Copak chci po něm tak moc? Přijede domů ve čtvrtek večer, jde na kafe. V pátek pracuje doma a večer jde na pocker.
Poslední dva týdny přijíždí až v pátek, protože měl služebku a školení.
Jsem ticho, že sotva přijede domů, večer hned zase jede pryč. Nechci po něm, aby se vykašlal na všechny kamarády, ale dneska mě to fakt naštvalo.
Pak si zase říkám jestli to není z mé strany sobectví, když chci aby byl s námi doma. Ale doprčic, jeho syn měl narozeniny a slíbil, že mu dneska popřejeme.
Tak jsem to ze sebe dostala a vůbec mi není lépe. 🙁
Snad to vypotím na cvičení a nebudu vzteklá až přijede domů.
Dani,
pro mě je to co popisuješ ideální vztah. Nedá se říct, že bych s Lien nesouhlasila, přesto úplná volnost by nevyhovovala mně ani manželovi. Ono záleží, kdo je jaký typ člověka a jaký styl komu svědčí.
Marinado, jsem ráda, že jsi to sem napsala.
Pořád jsem o tom přemýšlela, v určitém směru totiž opravdu s Lien souhlasím, ale ne zcela a nelíbí se mi tón, jakým je to psáno, přijde mi to studené až odlidštěné.
A došla jsem k závěru, že já bych ve vztahu, kde by se jen tolerovalo a bylo samé štěstí z toho, co ten druhý dělá, ani žít neuměla. Jsem ráda, že náš vztah je dinamický, má svoje výkyvy, které nám umožňují posouvat se dál. A jsem ráda i za ty ostřejší diskuze, které občas vedeme, při nich se toho dozvím nejvíc o manželovi, ale taky o sobě. A je to pro mě strašně důležité a jsem v tom spokojená. A můžu říct, že máme oba spoustu volnosti, svoje zájmy, některé sdílíme, jiné ne, ale přitom máme velký společný prostor, kde se střetáváme různým způsobem a mluvíme o všem.
A když mi partner přizná, že ho něco zranilo, pokládám to za velký projev důvěry, cením si toho a je to pro mě významnější, než kdyby si řekl, že nebude sobecky přenášet svůj problém na mě.
Dnes jsem si vzpomněla na tuhle diskuzi. Kopíruji ze Seznamu jednu ze čtyř chyb, která může narušit partnerský vztah:
Bez emocí
Po letech vztahu přijde mnohým párům naprosto malicherné sdílet se svými partnery své pocity. Začíná to omezováním něžných slůvek a končí neschopností vyjádřit svůj hněv vůči druhému. Přitom toto všechno patří mezi přirozené lidské schopnosti a z pohledu vztahu i nutnost. Partneři musí svůj protějšek informovat, jak se cítí a co k němu cítí. Bez toho vztah jednoduše fungovat nebude.
Nuninko, byla bych taky naštvaná.
Nejdřív rodina – obzvlášť narozeniny dětí jsou podstatné – a poker myslím bude i až děti odrostou !
Moc bych nedávala na výběr – teda pokud by navíc muž byl hodně mimo domov i pracovně.
Píši o tom co vím – pak se pomyslně “rozevírají“ nůžky a vzdalují se chvíle strávené s rodinou.
A raději bych všechny emoce vypustila – klidně na svého drahého. přeci nebudu dělat, že nic …. když je toho plno ve mě !
Děvčata, zdravím vás z dovolené, zvlášť tebe, Nuninko, a doufám, že se brzo bouřka přežene. K tématu: Nejvíc mi sedí názor Danniely a Marinady. Jak už jsem tu několikrát psala, člověk má právo na emoce, má právo se cítit naštvaný nebo smutný. Naopak, myslím, že když ty emoce nejsou, tak je něco špatně. Taky se mi zdá dobré, když partneři o svých emocích, ale i o svých očekáváních spolu mluví. Někdy to totiž nejde vyřešit “všechno v sobě“, protože k tomu potřebuju “spoluúčast“ toho druhého. Chápu, že Lien má jiný názor, já jí ho neberu, jen pořád marně přemýšlím, proč má potřebu ho tady stále dokola prezentovat jako jediný správný, resp. jedinou správnou cestu. Že by se za tím ve skutečnosti skrývala nejistota?
Takže Nuninko, za mě, taky by mě ta situace vykolejila, rozhodně bych si neříkala, že je všechno OK, ani bych v sobě emoce nedusila. Něco jiného jsou potom ty projevy emocí, ty bych se asi snažila držet na uzdě, a zkusila si nejdřív racionálně říct, proč asi manžel nepřišel (zapomněl, atd.) a co s tím můžu udělat, aby z toho nebylo ještě větší dusno. To říkám i přesto, že mně tohle právě moc nejde 🙂
Lien, jak jsi psala: A k tomu “smutnění“ dětí, ony to většinou dělají, protože na sebe berou smutek maminky… je v tom velký kus pravdy.
Mně se tedy občas stane, že synek je spokojený a pak najednou zesmutní, že se mu stýská po tatínkovi. A to v době, kdy je v práci. A to opravdu nemám důvod být naštvaná:( myslím, že on by byl zklamaný i kdyby v tom nehrály ty moje emoce, ale já teda přiznám, že bych v moc dobré náladě nebyla, to bych se musela přetvařovat a to neumím.
Já osobně upřednostňuju oslavu s tatínkem. Asi proto, že jsem ji jako malá nikdy nezažila.
Jinak nejvíce mi sedí řešení domluvou, které psala Petra. Takhle bych to asi viděla.
Nuninko, až vychladnete, tak bych si to s manželem v klidu vyříkala, bez výčitek, emocí, nemá to cenu. Chyby děláme každý, zapomněl, stalo se.
Ctiradko, s tím fotbalem to znám, manžel je Bohemák:)
Kšando, jasně. Nebála bych se ale ani těch negativních emocí – každá emoce je podle mě lepší než NIC.
A jestli to u Lien funguje – to se můžeme domnívat, ale taky to nikdo neví.
Marinado, tak jsem to taky myslela. Že nám (budu mluvit za sebe) mně, Lienino chování může připadat nemožné až nenormální, ale jen proto, že u nás – v mé momentální situaci by to takto nefungovalo neb pro to nemám vytvořené podmínky – ani vnější ani vnitřní. Já osobně bych chtěla, abych těch negativních emocích měla co nejméně – byla bych šťastnější já i lidi kolem mě. Kšanda
Nikdo ale neví, jak to u druhých funguje nebo nefunguje.
Za nejdůležitější považuju zůstat sama sebou. A nestydět se být naštvaná nebo cokoliv jiného – před nikým. A nemít strach, že mě pak budou mít míň rádi. (Nebudou).
Bami, taky to co píše Lien vnímám jako jednostranný, ale myslím si, že Lien to vnímá takto proto, že to u nich funguje. Že právě není Lien ta chápající tetička vedle svého muže – naopak. Mají všichni své zájmy a povinnosti a o to víc se na sebe pak těší a tráví spolu pak čas rádi a tudíž se jim takové běžné věci jako že manžel zapomene na narozeniny nestávají, protože na sebe myslí. Dělají to co chtějí a tudíž jsou spolu proto, že chtějí. Kdyby nechtěli tak spolu nejsou – rozejdou se. Já třeba náš konkrétní vztah vnímám tak, že funguje tak, jak se předpokládá – manžel má “volnější“ pole působnosti – tzn. on MŮŽE uvařit, MŮŽE se postarat o děti… , ale pokud to neudělá tak já MUSÍM uvařit… a tam je ten kámen úrazu neb on MŮŽE a já MUSÍM a pak se pochopitelně cítím nespokojená, protože se cítím do něčeho tlačená. Manžel pak nechápe, proč já jsem nespokojená – vysvětlení, že něco nefunguje tak jak má je pro něj nepochopitelné neb u něj je vše v pořádku – on dělá to co chce – když máme důležité rodinné chvíle je doma, protože chce, když má chuť jít do práce jde (myslím večer, když už nemusí:-)), když má chuť jít s kamarády jde a on mi nezakazuje, abych šla taky. To jen já mám pocit, že bych měla být doma, protože musím uvařit, uklidit… V tomto jsem vyrůstala a tak mi to přijde přirozené, i když připouštím, že třeba manžel doma funguje mnohem víc než můj tatínek, tak pořád je to nevyrovnané – ale pravda je, že především kvůli mně – že já nemám sílu to nějak měnit. Takže se opět dostávám k tomu co psala Lien, že jsem nespokojená kvůli sobě. Kšanda