Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
R+R - máte zkušenosti?
Asi jste už o knize o výchově Respektovat a být respektován četli nebo slyšeli, název občas padne i zde v nějaké diskuzi.
Máte s aplikací těchto metod nějaké zkušenosti?
Nebo jste je z nějakého důvodu (jakého?) předem zavrhli?
Ještě k tomu oblíkání – mě to poprvé došlo už někdy v době, kdy měla Majda kolem dvou let. Potkaly jsme se na ulici s jednou známou a Majda si pořád sundávala čepici, já ji ji zase pořád nasazovala zpátky. Bylo to nějak na jaře nebo na podzim, nefoukalo, nebylo nijak zvlášť zima, ale prostě taková ta doba, kdy dvouleté děti “musí“ mít něco na uši. No a ta známá mi jen tak mezi řečí vysvětlila, že kdyby tu čepici potřebovala, tak si ji sundávat nebude a že ostatně já čepici taky nemám, tak proč ji rvát Majdě. Od té doby jsme si s čepicí ušetřili spoustu dohadování – když foukalo, tak si ji nesundávala, když ji nechtěla, tak ji prostě neměla a nijak ji to nepoznamenalo.
Než jsem na tohle došla i s mikinou, ponožkama a teplákama, tak mi to teda ještě chvíli trvalo, ale už to nechávám na ní. Ono fakt asi není moc dětí, které budou dobrovolně mrznout, jen aby se nemusely oblíkat. Jediné riziko vidím v tom, že je někdy zabraná do hry a pro to další oblečení se jí prostě nechce chodit, takže to pak jen houknu z okna, jestli nechce něco hodit a to už si řekne.
Včera jsem vás stihla jen letmo pročíst, ale na psaní mi už nezbyl čas…
Marinado, k té mamince na pískovišti – to by mě taky odradilo, ale jak už někdo psal, R+R je nejen o respektu k dítěti, ale i o respektu dítěte k jeho okolí. Ono by se dalo třeba nejdřív jen to dítě upozornit a když to nestačí, tak mu dát na výběr, jestli si bude hrát tak, aby to ostatním dětem neubližovalo, nebo chce jít radši domů. to už je respektující přístup ke všem zúčastněným. Spíš bych tipla, že mamince to prostě bylo jedno 🙁
Danniello, jak jsi psala o té známé, co zaobalí dohodu tak, aby všichni skákali podle ní – to mi přišlo, že jsi vystihla to, co mi asi na tom upraveném slovníku nesedí. Mně přijde takové to “Potřebovala bych, aby mi někdo podal…“ apod. dost manipulativní. Na to se těžko reaguje jinak, než že to podáš, leda předstírat, že to neslyšíš nebo něco odseknout a je z toho zbytečně vyhrocená situace. Když řeknu “můžeš mi prosím podat…?“, tak se to dá ve slušnosti odmítnout a není z toho zbytečně dusno.
makineo, tuš na koberci? Jak jsi to dostala dolů? teda takovou neřízenou střelu jsme tu neměli. Ale ono stačí, když některé návštěvy zvládnou během deseti minut vysypat všechny kostky, pexesa a puzzle, pak v tom hodinu lítají a pak prostě odejdou (teda teď už ne, to když byly holky menší). To se pak i stávalo, že holky už předem brblaly, kdo k nám přijde na návštěvu, že pak bude akorát strašněj binec (a to nijek extra na uklízení nejsou, ale tohle prostě bylo už fakt moc).
Na ty sourozenecké šarvátky si asi založím další diskuzi, ať se k tomu pak můžu vracet. Teď je teda zrovna období klidu, ale ono to zase přijde 😉 Ale ještě se zpetám – jak jsi myslela tu poslední větu? – Stejně tak mě zaujalo, že stejně neznamená vždycky stejně, co se týče množství nebo stejné věci, ale je důležité, aby každý měl to co potřebuje.
Cokynaldo, teď jsi mě trochu zmátla. Já to teda nemám ještě zdaleka přečtené celé, ale z toho, co jsem už zvládla, bych řekla, že je to naopak – nevyptávat se, nechválit. Právě v souvislosti s tím nechválením jsem o R+R slyšela poprvé a to mě od knížky odradilo. Až jsem se k tomu dostala jinými cestami, tak jsem pochopila, jak je to myšleno a dává mi to smysl.
Marinado, tak nějak jsem to myslela.
Pro mě je důležitá opravdu hlavně ta stránka myšlení, vlastního naladění, prostě vnitřní posun. Když pak něco formuluju tak či onak, je pro mě hodně důležité třeba to, jaký tón použiju. A samozřejmě člověk často reaguje rychle a automaticky, takže stejně, když ta změna není ve mně, nemůže být moc platná, protože při rychlé reakci nemá šanci se projevit něco, co mám jenom “nabiflované“, ale nemám to v sobě.
Danniello,
nevím, jestli jsem to správně pochopila, ale možná podvědomě funguju podobně. Mám rozdělené prioroty a když např. dceru poprosím, ať mi něco podá a ona nechce (což se teda kupodivu stává výjimečně – většinou pomůže), tak nad tím mávnu ruku a nechám to být s tím, že se nic neděje a podám si to sama (to je jen příklad). Babička jede “na krev“ a často s dcerou bojuje ohledně nepodstatných maličkostí (teda aspoň v mých očích) a já to zase schytávám, že to je ta moje výchova, že jí hrozně rozmazluju. Tak nevím, ale měnit to nebudu, takhle je mi to přirozené.
No ale pak jsou teda věci, na kterých trvám (teď aktuálně třeba to, že musí svačit – řeknu jí, že to může být i jen sklenička džusu, ale že to prostě něco být musí).
S tím oblečením – dřív jsem se s dcerou taky často dohadovala, že si musí vzít např. mikinu (přitom já sama byla jen v tričku) a ona se bránila…Teď už na ní jen sáhnu a pokud není ledová, tak to neřeším.
Knihu mám doma a utčité rady a návody používám, ale jen v mezích normy, jelikož u mojich dětí nejde uplatnit vše co v knize píšou, ale to co používám – jdi příkladem, pochval, ptej se, zajímej se – ne děti funguje. Jinak jsem od přírody menší nervák, takže i mě osobně tahle knížka dala hodně, alepoň se sama nad sebou někdy zamyslím a snažím více mluvit v klidu a ne v nervózním spěchu se zvýšeným hlasem.-) a výsledky – jsou znát!!!!
Taky mám jednu kamarádku, co si tuto metodu vysvětlila jen jako jiný slovník asi. Nebo spíš jako to, že ona bude velice respektovat svoje dítě, ale dítě už nemusí respektovat nikoho.
Tudíž jejich návštěvy probíhaly stylem, že nám demoloval byt (vylíval tuš na koberec, čmáral fixou po zemi, stěnách) a otravoval moje děti (bořil jim stavby, žduchal je). A kamarádka jen pořád říkala, že je potřeba se chovat hezky a že se kreslí na papír… Všechno v pořádku, ale samozřejmě kluk na ni kašlal.
Upozorňuju, že v té době rozhodně nebyl batole, měl určitě už čtyři roky.
Jde o to, že někdy slovník nestačí a je potřeba i tak zasáhnout fyzicky (dítě podržet, odnést apod.), jenže spousta rodičů myslí, že je to proti zásadám respektující výchovy. Já myslím, že ne, protože tam pak zas jde o ty ostatní.
V případě kamarádčina syna jsem pak začla prostě jednat já. Nespustila jsem z něho oči a např. jsem mu kromě chytrých řečí i chytla ruku, abych něčemu zabránila nebo jsem důrazně řekla, že mně vadí to a to.
Samozřejmě na písku s cizími je to někdy těžké. Já jsem se ale naučila fyzicky bránit např. stavby mých dětí. Např. že mezi stavbu a ničitele dám nohu a dál ho nepustím.
Nezasahuju hned, jen když moje děti chtějí. často si to vyřídí samy nebo odejdou. Ale např. prostřední dcera je ťunťa a vždycky slušně prosila dotyčného, ať toho nechá, opravdu několikrát, pak se obrátila na mě, co má dělat. tak tam prostě pomáhám.
I když poslední dobou už málokdy je to potřeba.
Nicméně nevím, jestli jsem teď neodbočila od tématu.
Zkrátka změna slovníku je někdy fajn, hodně se mi toho líbí. Ale ne vše mi jde z pusy snadno. A hlavně není to jen o slovech.
U sourozeneckých bojů je to vlastně to samé. Místo odsuzování se dá použít popis toho, co vidím, co mi vadí, stejně tak někdy pomůže jen vyslechnout obě strany a naznačit jim, že určitě přijdou na nějaké spravedlivé řešení. Pak jsou třeba situace, kdy jedno dítě provokuje druhé, např. mu kope do židle… Druhé dítě se marně brání.
Tak dřív jsem se začla rozčilovat a zlobit na to dítě. Teď jen jakoby zopakuju o co jde, např. řeknu “Silvinka nechce, abys jí kopala do židle“ Mnohdy to stačí! Tím se vyhnu spoustě konfliktů.
Celkově mě taky určitě pomohlo si uvědomit, že nemůžeme po dětech chtít, aby se vzájemně milovali. Možná se v určitých obdobích prostě nemusí a i to je potřeba respektovat. Stejně tak mě zaujalo, že stejně neznamená vždycky stejně, co se týče množství nebo stejné věci, ale je důležité, aby každý měl to co potřebuje.
Petro, ne, to jsem nemyslela. 🙂 Dobře to vystihuje ten tvůj popis.
Např. když mi něco spadne a nemůžu to najít, zeptám se syna, jestli by mi nemohl jít pomoct to najít. Když řekne, že ne, klidně dodám, že bych to fakt nutně potřebovala. Dál ho nenutím ani nepobízím, když nejde, hledám to prostě sama, kdyby tam nebyl, taky bych si přece poradila, jenom prostě tímhle popisuju svou situaci. A v tom mi opravdu to respektování přijde trochu “ujetý“. Přece nejde o to vyjadřovat se jaksi, ale o to, abysme si dokázali říct, co vlastně se děje, aby člověk na druhého nevyvíjel tlak, ale přitom zase nestylizoval svoje vyjadřování tak přehnaně, že v tom zanikne on sám.
Marinado, já právě znám taky jednu takovou maminku. Přitom ona sama umí “dohodu“ vždycky tak zaonačit, že všichni skáčou podle ní, jen to hezky zaobalí.
No, ale vlastně se tím vracím na začátek. Podle mě to musí být přirozené, ten slovník beru jako něco navíc. To, jak se člověk chová a jak to cítí, se za slovy nakonec pozná.
Já jsem si z toho vzala hlavně to, že se snažím být vnímavější, nezneužívat svého postavení a brát ohled nebo zkrátka respektovat názor, i když s ním nesouhlasím.
Ta kniha to vlastně “jen“ hezky popisuje a shrnuje, protože o to se snaží spousta lidí, jen k tomu přichází po jiných cestách.
Tak, konec románu. 🙂
Petro, děkuji za odkaz. 🙂
Já mám zkušenost jen jako pozorovatel a před třemi roky jsme kvůli mamince, která zřejmě vychovávala podle R+R, opustili pískoviště. Byla tam moje dcera a její kamarádka s bráchou, menší kluk jim tam celou dobu cíleně bořil všechno, co postavili a ničil jim každou hru…a vedle toho kluka seděla maminka, usmívala se a mluvila právě tím nepřirozeným slovníkem. Kluk bořil vesele dál a maminka blábolila a blábolila…Nakonec za mnou děti přišly, že chtějí jít někam jinam, kde nebude ten blbý kluk. (Mně přišel kluk vcelku v normě, ale maminka mi nesedla 🙂 ).
Tím jsem měla tu metodu R+R zaškatulkovanou jako něco příšerného, ale to, co jsem se dočetla tady v diskuzi, mi připadá zajímavé.
Ale jelikož jsem dost horká hlava, stejně v ten moment “překvapení“ jednám tak, jak mi velí příroda a instinkt…(naštěstí mi teda instinkt nevelí mlátit 🙂 ),takže pro mě by to asi nebylo.
nuninko, něco o principech R+R najdeš v článku Na křídlech respektu od suodal 😉 (vyšel vloni v dubnu)