Na křídlech respektu

Rubrika: Výchovné tipy

Do rukou se mi dostala kniha autorů Pavla Kopřivy, Jany Nováčkové, Dobromily Nevolové a Tatjany Kopřivové „RESPEKTOVAT a být RESPEKTOVÁN“. S jejich souhlasem bych vás ráda provedla v několika částech jejich knihou.  Pojďme se společně s touto knihou naučit respektu k dětem a tím i respektu mezi námi dospělými.

Ideou knihy je, že mít rád a myslet to s dětmi dobře prostě nestačí!!! Autoři vás v knize krok po kroku provedou lekcemi, jak se naučit mít partnerský vztah mezi vámi a dítětem, a proč je důležité v dítěti budovat chrám vlastní sebeúcty a samostatnosti. Tím pádem se dozvíte, jaké důsledky vznikají při uplatňování autoritativní výchovy.

Dnes bych vám ráda nastínila úvod knihy, protože si myslím, že je velmi důležité uvědomit si, na které „straně“ vlastně stojíte. Jestli uplatňujete autoritativní „mocenskou“ výchovu nebo partnerský přístup k dětem.

„Podstata autoritativní výchovy není jen v trestání a neustálé kontrole. Jejím základem je nerovnost, vztah nadřazenosti a podřazenosti, používání mocenských prostředků – fyzické převahy, existenční závislosti dítěte, komunikace, která dává najevo jeho nekompetentnost a malou hodnotu, ponechávání rozhodování v pravomoci dospělého, podceňování názorů dítěte a do určité míry i nezájem o jeho prožívání.“

Již po pár prvních přečtených větách jsem si uvědomila, že touhle cestou „partnerského přístupu“ jsem se již pomalu vydala a v tomto duchu výchovy chci jít i dál, protože já sama jsem byla vychovávaná na větách „Protože jsem to řekl/a!!!“, „Nechci nic slyšet!!!“, „Ty budeš poslouchat mě a ne já tebe!!!“, „Dokud tě budu živit, tak to bude podle mě.“… Vzpomínám na to, jaké pocity bezmocnosti jsem prožívala, když jsem nesměla říct svůj názor a nebylo mi věřeno. Dneska už tyhle situace stavím do malinko jiného světla, ale výsledný pocit zůstává pořád stejný: „O co jsem byla horší, že jsem nesměla říct svůj názor?!“ V úhlu pohledu mých rodičů jsem byla „jen“ dítě, které nemá právo na nic, jen poslouchat a respektovat svoje rodiče.  I přesto svou maminku mám velice ráda, protože na to, jaké měla ona dětství, mi to moje dětství ze svého úhlu pohledu udělala naprosto královské.

„Dospělí si přejí, aby se děti chovaly s respektem k druhým lidem. K tomu je ale nutné, aby samy „na vlastní kůži“ zažily respekt od dospělých. Nestačí, když o vzájemném respektování pouze uslyší nebo jej vidí v chování dospělých mezi sebou.

Respektovat děti znamená vědomě opustit mocenský, manipulativní přístup ve výchově a vzdělání. To neznamená, že si pak děti budou dělat, co chtějí. Existují respektující a přitom účinné způsoby, jak zprostředkovat dětem tolik potřebné hranice chování.“

V běžném denním životě nás rodičů to v podstatě může znamenat tento příklad z knihy:

Desetiletý chlapec Honzík, se kterým nejsou žádné větší výchovné ani školní problémy, měl být ve čtyři hodiny doma, ale opozdil se o necelou půl hodinu. Po příchodu domů slyší od maminky tyto věty:

Kde si tě zas nechali? To je dost, že jdeš! Na tebe se nedá v ničem spolehnout. Vezmi si svačinu, vynes koš a vyvenči Ťapku… Co bylo ve škole? Máte úkoly? Měl by sis je udělat co nejdřív, večer už budeš unavený!

Honzík se snaží smlouvat, že bude ještě chvilku jezdit na kole.

Žádné takové, slyší od maminky, už jsi byl venku dost dlouho! Teď ty úkoly. Nebo se nebudeš večer dívat na ten seriál.

Vzpomenete si, jestli jste tyto podobné situace zažívali i vy??? Já tedy ano. Maminka trvala na tom, abych byla přesně v určenou dobu doma… a když jsem se opozdila, tak jsem na svou omluvu stačila jen říct: „Víš, mami já…“ Byla jsem useknutá uprostřed začínající omluvy nebo vysvětlení následující větou: „Mně to nezajímá, já jsem ti řekla, že budeš v pět doma a nechci slyšet žádné omluvy!!!“…a pokračovala stejným způsobem, tak jako Honzíkova maminka z příběhu.

Pokud jste zažívali takovéto situace, tak jste se zřejmě cítili podobně jako já a jak popisují autoři v knize: “Vždyť to byla jen chvilka… Máma se taky někdy opozdí… Mohla říct aspoň ahoj… A nemusí mi hned připomínat školu… S Ťapkou jsem byl už po obědě – to máma nemůže vědět, když tu nebyla – a šel bych s ní i bez říkání… Budu si muset ty úkoly udělat, ať je klid, ten seriál, bych viděl rád…“

Pokud jste se teď přistihli, že i vy takto někdy jednáte se svými dětmi, tak je to právě ono autoritativní jednání, i když nekřičíte a ani nedáváte tresty. I já se mnohokrát přistihla, že jsem takto jednala.  Poslední tři roky díky nemoci své dcerky se snažím číst spoustu věcí ohledně její výchovy a o pomoci její nemocné psychice. V určitých směrech jsem ji díky autoritativní výchově potápěla. Ale jen do chvíle, kdy jsem si uvědomila svoje pocity bezmoci a smutku při konfliktech se svými rodiči.

Většina z nás nemá touhu být autoritativním rodičem, ale přesto jimi jsme… Jak ale vyřešit tyto situace ne z pozice moci, ale na úrovni partnerského jednání?!

Jde to i bez výčitek, příkazů, zákazů a hrozeb… Autoři nám radí zkusit takovýto přístup:

matka: Ahoj Honzíku! Jsem ráda, že už jsi doma. Už jsem si dělala starost, je skoro půl páté. Víš, byla bych ráda, kdyby se naše dohody dodržovaly…

Honzík: Promiň, mami, zapomněl jsem se s klukama.

matka: Hm. Počítala jsem s tím, že tu budeš. Chtěla bych, abys v takových situacích aspoň zatelefonoval. Na stole je svačina. Taky je potřeba vynést koš a vyvenčit Ťapku. Co uděláš nejdřív?

Honzík: Najím se, vezmu Ťapku a ten koš při tom. Můžu se ještě projet na kole?

matka: Asi máš nějaké úkoly a učení. Po sedmé bude večeře a večer je ten seriál, na který ses chtěl dívat. Co myslíš ty, stihneš všechno do večeře?

Honzík (chvilku přemýšlí): Projedu se deset minut a pak se do toho dám.

Někomu se tato situace dle autorů může zdát „měkká“, a tak uvádějí i „ostřejší variantu“, která ale pořád zůstává na úrovni partnerského jednání.

matka: Honzo, opravdu se zlobím! Domluvili jsme se, že přijdeš ve čtyři. Mám hodně práce a nepočítala jsem s tím, že budu muset jít s Ťapkou.

Honzík: Promiň, mami. Nějak jsem zapomněl na hodiny, Martin mi ukazoval nové akvárium.

matka: Vím, že když člověka něco zaujme, může zapomenout na čas. Když ale lidé nedodržují dohody, způsobuje to problémy. Protože jsem šla vyvenčit Ťapku, nestihla jsem už nakoupit. A také je ještě třeba umýt nádobí. Co teď navrhuješ?

Honzík: Mami, já jsem se chtěl ještě projet na kole.

matka: To je všechno otázka času. Zvaž sám, zda stihneš obchod nebo nádobí, přípravu do školy i projet se na kole.

Honzík: To asi ne. Ale mohl bych jet na kole do toho obchodu.

I v těchto dvou příbězích si Honzík vytváří pohled sám na sebe: jsem v podstatě fajn člověk, maminka na mě spoléhá, a když něco občas pokazím, tak se to dá i napravit.

Partnerský přístup je založený na rovnocennosti a na respektování důstojnosti dítěte. Dává prostor pro vyjádření jeho názoru i pro návrhy řešení a vyjadřuje důvěru, že dítě udělá to nejlepší, co může, vzhledem ke svému věku a zkušenostem.

Rozdíl mezi demokratickou a autoritativní výchovou není v tom, že by v té první bylo vše dovoleno a v druhé vládla především omezení, ale v tom, jakými způsoby se stanovují pravidla a hranice chování. Jednou větou by se to dalo říct tak, že máme vytvářet hranice nikoliv pro děti, ale s dětmi.“

Na závěr této první části, bych chtěla říct, že pokud se vydáte cestou partnerského jednání s dítětem, nečekejte okamžité výsledky ze dne na den, ale nenechte se tím odradit. Opravdu to chvíli trvá, než si i vy zvyknete na nový přístup a hlavně než dítě pochopí, že se „něco děje“. Není opravdu jednoduché z toho vystoupit, ale jde to a hlavně… opravdu to stojí za to!!! Vím to 🙂

Jaký máte názor na autoritativní a přátelský přístup ve výchově??? A jakým způsobem nebo podle jakého měřítka vytváříte výchovné hranice???

Informace a úryvky jsem čerpala z knihy RESPEKTOVAT a být RESPEKTOVÁN.
Knihu vydalo nakladatelství Spirála a zakoupit si ji můžete zde.

Napsal/a: suodal

Toto taky stojí za přečtení!

Kam s dětmi za lyžováním? V italském středisku Passo Tonale děti milují!

Italové děti milují, to je obecně známo. A udělají pro ně první poslední. Lyžařské středisko Passo Tonale vás o

Čtu dál →
Jak dětem ulevit od ucpaného nosu

Jak dětem jednoduše ulevíte od ucpaného nosu

Milé maminky, jsou Vaše děti často nachlazené? Teče jim z nosu, v noci mají ucpaný nos a těžce se jim dýchá? Pomozte

Čtu dál →

Môžem dať dieťatku jesť hocičo?

Môžem dať dieťatku pribináčika? Alebo zákusok? Alebo kupovanú nočnú kašu? V mamičkovských internetových skupinách sa pravidelne objavujú otázky, či to alebo

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (13 vyjádření)

  • Děkuji všem, které jste se zapojily do diskuse a zároveň se omlouvám, že jsem „nestíhala“ se bohužel zapojovat…ale četla jsem vás poctivě. 🙂

  • Lien

    Makineo, možná mluvíme o tom samém,akorát si opravdu nedokážeme dohodnout na slovíčkách.

    Jen jedno chci napsat. Já vůbec nediskutuju o stanovení hranic, diskutuju o tom, jakým způsobem. To že jsou nutné je jasné. Jasné také je, že je má každý zcela jinde a na tom se opravdu shodnout nedá, mně třeba lezení na stůl taky vadí, když jíme, ale že by mi vadilo když na úřadě malá tahá úřednici papíry, to ne. Tedy kdybych byla úřednice tak zřejmě ano, proto taky počítám s tím, že by jí to měla říci, stejně jako bych to v její situaci udělala já. Nejsem telepat, abych věděla komu co zrovna vadí a když jí nebo mě nikdo neupozorní a mně to nevadí, proč bych zasahovala. Ale to je jiná debata a nedá se ukončit pro nikoho „pravdivě“, protože je to individuální věc, komu co vadí. Tobě třeba může ten pocit, že to vadí úřednici být natolik nepříjemný, že zasáhneš kvůli sobě a svému nepříjemnému pocitu. A obě máme pravdu.

    Druhá věc je to jakým způsobem a v tom se myslím také shodneme. Dá se to vyřešit stylem Plesk, plesk a nebo jinak, rozepisovat to nebudu, myslím, že to víš sama a že to tak i řešíš.

    „““Respektu se určitě dítě učí tím, že ho zažívá a že se mu ho dostává od ostatních. Ale řekla bych, že stejně tak důležité je mu ukázat, že respekt je něco, na co mají právo všichni, nejen ono dítě, ale i ostatní. Že to je něco nenapadnutelného, stejně jako je to jeho právo na respekt.“““

    K první větě nic nemám, ale ta druhá jí podle mě popírá. Už mu to přeci ukazuješ (první věta), není třeba ještě něco dalšího chtít po něm, ono k tomu dozraje ve svůj čas, právě proto, že to zažilo. Po novorozenci přeci taky nemůžeš chtít aby třeba mluvil, zrovna tak po tříleťákovi, aby upřednostňoval jiné nad sebe, je to pro něj v tomto věku naprosto nepřirozené….

    A pro někoho je to těžké i v pěti, prostě každý má své tempo a spěchat je vždycky ke škodě.

    snad se už chápeme líp

  • Lien, já nevím přesně, neumím se možná vymáčknout, možná se mýlím já, možná je to už tedy něco jiného.
    jde mi spíš o to, že já cítím jako v pořádku dávat určité mantinely i pro situace, které nejsou život ohrožující.
    Když vezmu, co mě napadá. Dítě chce lézt na stůl, já tuto jeho touhu respektuju tím, že mu to umožním 90 procent dne, nicméně ve chvílích, kdy u stolu někdo jí nebo něco tvoří, tak dítě sundám – i když vztekle řve (nabídnu mu např. židli, jiný papír atd, ale většinou to nezabere). Stejně tak to dělám na návštěvách, z důvodu, že se dá předpokládat, že to většině lidí vadí. Znamená to, že ho nerespektuju? Jenže když nechám batole lézt po stole a sahat ostatním do polévky a trhat výkres, ochmatávat úřednici na úřadě papíry atp., tak nerespektuju zas ty ostatní. Myslím, že v případě takto malých dětí nevadí, že dělám prostředníka. Kdybych situaci nechala dojít tak, ať se to vyřeší samo (neboli, že dítě má právo se samo rozhodnout, co bude dělat), tak by to dopadlo pětkrát denně rozbitým nádobím, vylitým jídlem a nejspíš i sourozenci shozeným batoletem.
    Myslím, že to dítě to nevnímá jako strach – nehrozím, neubližuju, neodsuzuju, jen zamezuju té činnosti v danou chvíli, ale dávám příležitost zkoušet jindy.
    Respektu se určitě dítě učí tím, že ho zažívá a že se mu ho dostává od ostatních. Ale řekla bych, že stejně tak důležité je mu ukázat, že respekt je něco, na co mají právo všichni, nejen ono dítě, ale i ostatní. Že to je něco nenapadnutelného, stejně jako je to jeho právo na respekt.
    Pro mě je to to stejné, co říkají i jiná hesla… žít a nechat žít, Chovat se k druhým tak, jak chci, aby se oni chovali ke mně a nedělat jim, co nechci aby dělali mně… moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda jiného.
    Mám pocit, že jsi někde psala, že to je demagogie… Pak nevím. Možná si jen nerozumíme v teoretické rovině?

    Ještě snad, slovo respekt… má podle mě dva významy. Respekt ve smyslu určitého základního ohledu a tolerance a to mám na mysli.
    A ten se vyžadovat podle mého dá.
    Druhý význam vidím v obdivu, že si někho mimořádně vážím a cením si jeho vlastností atp. a ten buď je anebo není.

  • Lien

    makineo respekt od dítěte vychází z toho, že je respektováno (tedy vlastně přejímá vhorec chování), jinak to není respekt, ale strach. A skutečný respekt se nedá vyžadovat, jak jsem pochopila z první věty, ten prostě buď je nebo není.

  • Ještě jsem chtěla k tématu napsat, že někteří si bohužel taky respektující výchovu vyloží tak, že dítě si dělá, co chce, buduje si sebevědomí, ale o tom, že by ono samo taky něco nebo někoho respektovalo, nemůže být ani řeč.
    Myslím, že respekt, aby byl respektem, musí platit všemi směry. Zkrátka název knížky se mi hrozně líbí a vystihuje tu podstatu! Jak jedna půlka chybí, tak to celé nedává smysl.

    Jinak ještě bych zmínila pro zájemce autorky Adele Faber a Elaine Mazlish, které také píšou knížky o respektující výchově. Vlastně pokud se nepletu, uvádějí je právě autoři Respektovat jako svou inspiraci.
    Knížek je víc, hlavní asi Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly, jak naslouchat aby nám důvěřovaly. To je vlastně zhruba to stejné co Respektovat, jen bych řekla čtivější formou… A dál knížka Sourozenci bez rivality, která se, jak název napovídá zaměřuje na sourozenecké vztahy a já musím říct, že je pro mě taky velkým pomocníkem, protože právě hádky mezi dětmi mi asi dávají nejvíc zabrat. Takže doporučuju.

  • Lien

    Ale ta cesta je mnohem těžší, to je jasné, proto asi taky většina lidí vidí autoritativní výchovu jako správnou (i když si mnohdy myslí, že je demokratická)a dítě skutečně demokraticky vedené, jako nevychované.

  • Lien

    Tak ono to naučení bude hodně záležet právě na zkušenostech z dětství. Pokud člověk zažívá jak respektující přístup, tak i občasné urážky a výhružky, dokáže si v dospělosti vzpomenout a pokud chce použít způsob co mu byl příjemnější.

    Ale když člověk vůbec nebo téměř vůbec (třeba jen od učitelky nebo na návštěvě či od babičky kterou vidí jednou za měsíc) jiný než mocenský přístup nezažije, neumí ho používat ani neví jak vypadá. Potom je v situaci, kdy sice ví, co mu bylo nepříjemé a co dělat nechce, jenže neví, jak tedy jinak reagovat.

    No a pro takové jedince je jediný způsob – naučit se to z knih, kursů, učitelů…..

  • Suodal, díky za článek na mé oblíbené téma!! 🙂

    Knížku znám, pomohla mi si věci trochu ujasnit, v mnoha ohledech mi otevřela oči a v neposlední řadě je tam spoustu praktických příkladů, jak lze komunikaci změnit.

    Je to hodně o každé z nás a ani já nemůžu říct, že na 100 procent jedu podle této knihy… Jsou věci, které mám v sobě, jsou věty, které mi prostě nejdou z pusy a zní mi hrozně uměle, jsou i jiné knihy a zkušenosti, které mě ovlivňují. Např. mám ráda Prekopovou, na druhé straně Koncept Kontinua. Další stránkou je i příklad okolí. Když vidím např. maminku na písku, jak hezky jedná se svým dítětem, je to pro mě inspirativní a taky to na mě působí.

    Já můžu říct, že na své dětství mám taky vzpomínky pěkné, na druhou stranu taky nutno říct, že jsem byla poslušné dítě a nekonfliktní.
    No ale pak se mi narodilo dítě vzpurné, svéhlavé, temperamentní a impulsivní a mně najednou přišlo, že mi ta výchova nějak nefunguje a začla jsem hledat jiné cesty… Myslím, že se jiný styl komunikace naučit dá, alespoň do jisté míry, asi jako cizí jazyk.

    Co třeba hodně pomáhá mně, tak představit si problematickou situaci s dospělými… najednou pak vím, co a jak a taky si pokaždé uvědomuju, že je smutný, že dítěti říkám věty, které bych dospělému asi nikdy neřekla.

    Musím říct, že největší oříšek je pro mě osmiletá dcera a myslím, že je to souhra okolností, že její povaha je jiná než moje a zatímco já jsem si nechala líbit kdeco, tak ona NIKDY nic, já jsem vždycky plavala s proudem, tak ona proti, zatímco já jsem vždy byla spíš nenápadná a trvalo sto let, než si lidi zapamatovali moje jméno, tak ji zná celé sídliště, já vnímám vše spíš pozitivně a ona negativně (což mě neskutečně vytáčí) atp., taky určitě hraje roli to, že je nejstarší, tak ty její reakce už jsou složitější, její dohady a odpovědi na všechno…
    A v neposlední řadě taky to, že je první a takový můj pokusný králíček… Chvilku mi trvalo, než jsem se našla.
    Jsem ale za ni vděčná, protože myslím, že nebýt jí,tak bych se na hledání jiných cest ve výchově možná ani nevydala. Když vezmu prostřední dceru, tak u té bych měla i s klasickou výchovou pocit, jak vše funguje perfektně.

  • Peťka

    Radko, napsala jsi přesně to, co cítím. Souhlasím s tím, že tohle se naučit nedá.
    Jsou rodiče, kterým nepomůže ani tisíc knih a kurzů. Naopak jsou rodiče, kteří vychovávají své děti třeba úplně stejně, jako je uvedeno v nějaké knize a vše jde z nich, ze srdce, využívají svého rodičovského instinktu a z jejich dětí jednou vyrostou úžasní lidé.
    Už jsem taky párkrát přečetla nějaké knihy o výchově, nikdy jsem si do praxe nic nepřenesla. Buď jsem zjistila, že to, co tam radí není aplikovatelné na moje děti, nebo jsem zjistila, že přesně tak s dětmi jednám, přirozeně a normálně.
    Pořád si ale myslím, že rodičovství je dřina. 🙂

  • podle mě se to „naučit“ nedá. já měla krásné dětství a milující rodiče, ale bylo přesto mnoho věcí, které jsem si už jako dítě řekla – tohle nikdy neřeknu nebo nebudu dělat svým dětem (př. dokud tě živíme, budeš poslouchat, musíš ten koš vynést teď hned, s tím/tou se nebudeš kamarádit,…..)a když jsem si knihu přečetla, tak jsem vlastně zjistila, že se to tak i bez té knihy snažím dělat.

  • Virenka

    Keen, ono to není jen o věku. Můj syn 10 let má, ale je jaksi trochu jiný, takže komunikace s ním má úskalí, které žádná kniha nepopisuje a jeho uvažování v některých situacích, to je experimentální a nepropátraná plocha pro mě jako jeho nejbližšího člověka, aby se v tom on sám mohl vyznat.

    Soužitím s ním jsem zjistila, že podobné názory (s knihou R+R i N. Aldort) mi připadají hezké pro mě, ale v praxi s mým synem naprosto nefungují pro něj a naopak ho matou a znejišťují, protože on si někdy překládá vyslovené úplně jinak, než to chápou „normální“ lidi. Je to tedy čím dál lepší, ale v těch hodně důležitých věcech pro mě jako mámu (vyjádřit mu podporu, lásku, dát najevo soucit, pokusit se mu ulehčit nekontrolovatelné emoce a tak) to nefunguje vůbec. U mladšího bez většího problému, u něj naopak není ani třeba tolik, je vnímavý, ale už je mu 7. Mám spíš sama problém s tím oddělit staršího, kde do určité míry musím některé jeho volby nerespektovat (například jeho sklony k sebeubližování je nutné korigovat dost zřetelně, to není zkušenost, která by komukoliv včetně něho byla prospěšná) a mladšího, který určité (pro mě nepřekročitelné) hranice pozná a respektuje sám. Přepínání je někdy těžké.

    Tím se dostávám k vlastnímu názoru – autoritativní přístup? Ano, u staršího je v něketerých situacích nezbytný, myslím, že i ve formě, kterou samotná definice autoritativního přístupu nemá moc na mysli. Vytváření hranic? Nevím, jak odpovědět. Moje kroky jsou hodně intuitivní a celkem při nedostatku rad zvenčí (bylo období, kdy jsem hodně hledala a stála o vedení, ale jaksi nebyl, kdo by účinně poradil, když jde o tak individuální situaci) je to jeden velký experiment. Výchova není zcela přátelská a volná ani pro mladšího, protože pro staršího je nepřijatelné, že si brácha např. může vybrat, jestli práci udělá teď nebo později, musí být určitá pravidla, jinak přestává situaci vnímat kladně. Takže kompromisy ve všem a cestička prošlapávaná roštím. Ani nevím, jestli bych byla schopná výchovy zcela v intencích např. R+R, protože jsem už tak ovlivněná svou letitou zkušeností, že bych to možná nedokázala realizovat.

  • Lien

    Knížku znám a také se snažím podle těchto zásad s dcerami jednat. Byla jsem i na kursech právě s paní Nevolovou a Janou Nováčkovou. V té době byly dceři dva roky a také jsem v mnohém nechápala, jak použít tento přístup na tak malé dítě. Teď jí budou čtyři a už bych řekla, že se v hodně případech dá, klíčem k úspěchu je nevsunovat si do hlavy co moje dvou, tří, čtyř… leté dítě může nebo nemůže pochopit a prostě to říci. Co si z toh dítě vezme je na něm. Tím reaguji na Keen, snad je to pochopitelné, co jsem chtěla říci.

    Jinak ještě moc doporučuji (především tedy těm, kteří považují RR za dobrý způsob, ne odpůrcům) knihu od Naomi Aldort VYCHOVÁVÁME DĚTI A ROSTEME S NIMI, která mi opět jen potvrdila cestu a rozšířila obzor.

  • keenspeed

    Knížku mám doma, jen nějak nevím, jak ony rady převézt do života s 3l. dítětem, se kterým ta komunikace a uvažování je ještě jinde než s 10l. klukem.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist