Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
R+R - máte zkušenosti?
Asi jste už o knize o výchově Respektovat a být respektován četli nebo slyšeli, název občas padne i zde v nějaké diskuzi.
Máte s aplikací těchto metod nějaké zkušenosti?
Nebo jste je z nějakého důvodu (jakého?) předem zavrhli?
Ještě jsem přehlédla toho chlapečka na pískovišti 😉
Lien, bez jízlivosti a ironie, protože mě to fakt zajímá (i když mám pocit, že se to tu už kdysi propíralo) – jaké by pro tebe bylo respektující řešení situace, kdy jedno dítě na pískovišti druhému hází písek do očí?
libuno, moje osobní zkušenost je spíš opačná – netvrdím, že v případě mojí generace ve výchově nebyl žádný respekt k dítěti, ale bylo ho fakt pomálu. Téměř o všem rozhodovali rodiče – co si obléct, co jíst, kdy jít spát atd. a probíhalo to stylem “prostě to tak bude, nemíním o tom diskutovat“. Je fakt, že většině dětí to tak přišlo normální – protože jiný přístup prostě nezažily a ani neviděly v okolí.
Sama jsem taky byly přesvědčená, že děti prostě musí jít spát v určitou pevně danou dobu, že vím, jak moc se mají obléct, jak často mají chodit ven, kdy mají dělat úkoly apod. Až tak nějak postupem času mi nabíhá, že některé věci, které jsem považovala za důležité, vůbec důležité nejsou (nebo aspoň ne pro moje děti) a že tím, že jim budu všechno diktovat, jim nijak nepomáhám, spíš naopak, a ještě je u toho a¨naprosto zbytečně dusno.
V otázce na zkušenosti nevidím nic ostudného 😉 i svým dětem říkám, že je lepší se vždycky zeptat, když na něco nemůžu přijít, než se v tom zbytečně plácat.
Lien, jsem ráda, že tě tu po delší době zase vidím 😉 zrovna u tohoto tématu jsem nějakou reakci od tebe vyhlížela 😉
Ta zásadní informace o tom, že respektující přístup není zárukou toho, že dítě udělá to, co si představujeme, by v knížce mohla být vytištěná klidně na každé stránce – třeba někde v patičce. Už jsem na to v textu narazila, ale byla to spíš taková zmínka, což je určitě škoda. Většina příkladů je v tomto směru dost matoucí – prostě to vždycky dopadne tak, jak si rodič nebo učitel představuje. Nemám to teda pořád ještě přečtené celé, tak možná je to ještě někde dál. ale taky bych uvítala příklady, které nejsou tak idealizované, protože v reálu je to pak někdy dost boj. Teda aspoň pro mě 🙂
Souhlasím, že s tou manipulací je to dost ošemetné, protože to má každý nastavené prostě jinak. Ono by se pak za manipulaci dalo považovat vlastně úplně všechno, co chceš děti naučit (např. hygienické návyky by byly asi dost oříšek). Společenská přijatelnost mi přijde důležitá s ohledem na to, že dítě v té společnosti žije a pravděpodobně i bude v budoucnu žít. Zase je to ale o hranicích mezi osobním prostorem a tou společností, které má každý nastavené jinak.
Tak já jsem si přečetla knihu a také jsem v r. 2010 absolvovala základní kurs, nyní sporadicky docházím na pokračovací.
Před těmi lety mě to oslovilo hodně, protože jsem věděla, že chci něco jinak, ale nevěděla jsem jak.
Tady bych se zastavila u reakce Libuno. Já si narozdíl od ní myslím, že respektu ve výchově naší generace i generace našich rodičů bylo pramálo, že byly uplatňovány spíše represivní metody a hrozby, popř. “cukr a bič“, proto asi tolik dnešních rodičů hledá.
Takže v té době jsem byla vděčná za takovou inspiraci, postupem času se mi ale začalo zdát, a teď už jsem o tom úplně přesvědčená, že mnoho lidí (možná i autoři) tím respektem myslí slušný, vhodný přístup, ale stále s cílem dítěti něco vštěpit, něco ho naučit, začlenit mezi ostatní, trošku poopravit, aby bylo společensky přijatelnější a byť je to velmi mile a laskavě děláno, stále je to pro mě manipulace, lepší než strachem či odměnou, ale pořád manipulace. Možná, že původně to tak být nemělo, ale ta hranice mezi takovým “respektem“ a právě laskavou manipulací je tak propustná, že většina lidí si jí vyloží po svém :-).
Pamatuji si na jednu zásadní větu z kursu, která asi stojí za to, aby tu stála:
“To, že použijeme respektující přístup, když po dítěti něco chceme, ještě vůbec neznamená, že dítě udělá, to, co chceme.“
A každý ať už si teď sám představí, jak je to u něho doma :-).
Když se vrátím k chlapečkovi na pískovišti, tak opravdu nerespektující je chtít po malém dítěti, aby bylo respektující :-).
Dle R. Steinera se člověk rodí třikráte, nejprve fyzické tělo při porodu, po výměně zubů tělo éterné-životní a až při pohlavním dozrávání tělo astrální, které nám právě dokáže zprostředkovávat různé pocity a pak teprve se může u člověka rozvíjet altruismus, ohleduplnost, nesobectví, respekt a všechny takové hodnoty, do té doby jsou vnějškem neovlivnitelné stejně jako fyzické tělo v lůně matčině. My můžeme jedině postavit dobré základy – do sedmi let se dítě učí pouze nápodobou, my můžeme jen dělat to, co potom bude napodobovat, tedy můžeme být respektující (také k tomu, že dítě je vtělené sobectví a právem, které když upřeme, bude sobec stále – jako většina z nás, kterým bylo upřeno), nikoli vyžadovat respekt k ostatním i po dítěti, které ještě není narozeno, po výměně zubů je nejdůležitější následování, tedy opět býti vzorem hodným následování, v této době už ale dítě můžeme ovlivňovat i příběhy “mluvením“….., ale až po pohlavním dozrání můžeme chtít, aby dítě použilo rozum a rozvíjelo všechny ty chtěné osobnostní hodnoty (mmch knížka má asi 30 stran a vřele doporučuji přečíst, byť z r. 1907 myšlenky vstkutku nadčasové).
Takže za mě respektující přístup ano, ale dobře, velmi dobře si uvědomit, co to respekt vůbec znamená. Navíc tedy je třeba brát velký ohled na osobní limity každého jedince, které přečtení knihy o tom, co je údajně respekt rozhodně moc nikam neposune.
Nepřihlášená Lien
Milá Petro,
respektovat a být respektován bylo jistě ve výchově každého člověka, u nás dříve narozených. Kdo to někde hledá? Vy? Jste inteligentní. Já bych tuto otázku sem nikdy nedala. Vždy jsem si s tím dovedla poradit.
makineo, díky 🙂 asi si to objednám taky všechno najednou, poslední dobou mám pocit, že nějaké tipy jak na puberťáky by se mi už hodily (i když je mi jasný, že tohle jsou zatím jen náznaky toho, co přijde). No snad to všechny přežijem bez větších šrámů na duši 😉
Na ten batůžek už si nepamatuju.
Ale nedávno jsem S. koupila gumičky a sponky. Ráda nosí copánky, culíky. M. hned měla protesty, že ona nic nedostala.
Tak jsem jí řekla, že jestli taky potřebuje gumičky, tak jí je příště můžu koupit, že jsem to brala, že ona nosí jen čelenky a že vím, že jich má dost.
Na to prostě jen řekla, že vlastně opravdu žádné gumičky ani sponky nechce a nepotřebuje.
Obzvlášť M. právě ze všeho dělá dost boj o to, jestli je něco spravedlivé. Dřív jsem se s ní spíš hádala, nechala jsem se do toho vtáhnout a pořád srovnávala a počítala, co kdo dostal, mohl, zažil atp.
Ale nikam to moc nevedlo. (navíc ona je přirozeně jako nejstarší v tomto ve výhodě a stejně to nestačilo)
Pochopila jsem díky knížce, že to nedokážu vždy udělat tak aby to bylo stoprocentně spravedlivé.
Občas něco dělíme na stejné díly, např. bonbony. Jeden sáček rozdělíme do tří misek.
Myslím, že to děláš dobře. Ale knížku si kup. Je to určitě jedna z těch, co mi nejvíc daly a co mě nejvíc inspirovaly.
Je to od Adele Faber a Elaine Mazlish – od autorek, které napsaly i Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly, jak naslouchat, aby nám důvěřovaly. A to je vlastně knížka, která inspirovala i autory Respektovat a být respektován. Tedy ta stejná metoda – jen podle mě čtivější formou.
Já už jsem si od nich koupila dokonce i Jak mluvit, aby nás teenageři poslouchali. 😀
makinea
makineo, díky za to dovysvětlení. Vidím, že si tu tvoji knížku budu muset pořídit, vypadá to na zajímavé čtení. Přemýšlet nad tím srovnáváním takhle, mě ještě nenapadlo, samozřejmě něco podobného řešíme taky. Já teda moc věci “jen tak“ nekupuju, to spíš nějakou mlsku, takže tohle asi není tak úplně akutní, ale takové to “ona mohla a já ne“ občas taky řešíme. Většinou z toho vybruslím ve smyslu “ona není ty, myslela jsem, že pro tebe je to takto lepší“, ale sama si pak říkám, jestli bych si neměla na to dávat větší pozor.
Jak vlastně na ten batůžek reagovaly holky?
Poslední dva příspěvky jsou ode mě. makinea
Jinak k tomu chlapečkovi na návštěvě… Ta tuš byla nejhorší… to mi fakt dalo zabrat.
Když mně u něj přišlo, že prostě potřeboval najít a pocítit pevné hranice…
On nebyl z těch dětí, o kterých řekneš neřízená střela, prostě celkem šikovný kluk, který ale testuje, co ještě může a co už ne.
Tehdy mi kamarádka říkala, že než aby mu něco zakazovala, tak má raději vše schované.
Myslím, že problém byl hlavně v tom, že ona se nedokázala vžít do pocitů jiných dětí a lidí.
Hodně se to změnilo, když se jí narodilo druhé dítě. Myslím, že až v tu chvíli ji opravdu došlo, že není možné jedno dítě absolutně respektovat a druhé nechat trápit.
Petro, protože se do toho vysvětlování dost zamotávám, tak si půjčím kousek přímo z knihy.
“Někdy děti fňukají, že:,Ty ji máš raději než mě!,: To není vůbec fér, nebo ,Dostal mnohem víc než já,…“
“V takovém případě si řekněte, že i když tady dávají jasně najevo, že chtějí mít stejně, ve skutečnosti to není pravda“
Bylo to těžké vysvětlit, ale pokusila jsem se to ukázat na příběhu manželky, která se svého manžela zeptá: “Miluješ více mě nebo svou matku?“ Pokud odpoví:“Obě vás miluju stejně“, asi by byl v pěkné bryndě. Pokud ale řekne: “Má matka je má matka. Ale ty jsi krásná, sexy žena, se kterou chci strávit zbytek života,“ je to něco zcela jiného.
Milovat někoho stejně jako druhého může znamenat, že ho milujete méně. Pokud někoho milujete skutečně jedinečně, může to znamenat, že ho milujete tolik, aby byl spokojený“.
Tak tolik z knížky…
Vztahuje se to ale na všechno, na množství času, na věci, na množství…
Např. koupila jsem kdysi S. batůžek se šmoulou, jen tak padl mi do oka a ona žádný baťůžek neměla, navíc milovala šmouly. Tehdy mně moje mamka říkala, že bych měla koupit něco i ostatním holkám, a´t jim to není líto.
Ale přece kdybych jim koupila to samé nebo nějakou blbost, tak by z toho takovou radost jako Silvinka stejně mít nemohly, protože nemilovaly šmouly, tak jako ona.
Naopak, když mi někdy zas padne do oka pro ostatní holky, tak to koupím zase jim.
Zkrátka snažím se toho srovnávání moc nezabřednout, vyhovět v rámci možností, dát každé, co potřebuje.
Možná to jsou věci, co jsou pro hodně lidí automatické, ale já jsem v tomto třeba tápala, protože to často vídám, že když má jeden, tak musí mít i druhý, aby to bylo fér.