Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Dovedete si představit život bez dětí?
Nedávno jsem četla článek dobrovolně bezdětní, ve zkratce DB. Docela mě to překvapilo. Jak může třeba mladá holčina říct, že děti nikdy nechce nebo, že je nenávidí? Nebudou tohoto rozhodnutí nakonec litovat?
Dovede se představit, že nemáte děti a nikdy je mít nebudete? Umíte si představit, jaký by byl váš život bez dětí?
Diskuze týdne 35/2013
Mám dvě krásné holčičky a právě čekáme třetí přírůstek do rodiny. I když to není vždy procházka růžovou zahradou a vím že děti jsou starost tak především jsou radost a můj smysl života. A abych doslovně odpověděla, tak život bez dětí si představit nedovedu. I když je pošlu k babičkám a dědečkům abych si lidově řečeno odpočinula, tak druhý den už je tu prapodivné ticho a holky mi chybí.
Mám známého je mu skoro 40 a je bezdětný a svobodný. Dokonce mně lituje že jsem doma s dětmi a prý se nerozvíjím. Myslím že nemá pravdu ale hádat se s ním nemá cenu. On má pohled na život jiný než já.
nekonečné čekání, kdy otěhotním. A i když jsem si tu několikrát stěžovala, jak špatně spí, nikdy jsem svého rozhodnutí nelitovala.
Jsem ráda, že máme tu možnost mít dvě krásné dětičky:)Věděla jsem od začátku, že život bez dětí si neumím představit, a jsem vděčná, že se nakonec poštěstilo a máme i Michalku, i když to byl roční boj:(
umím i neumím… když jsem nemohla otěhotnět, přemýšlela jsem často nad tím, jednou jsme dokonce řekla, že vlastně děti nechci… ale myslím, že to byla spíš jakási ochraná zeď do toho citliva… na druhou stranu pokud by to nešlo, nic jiného by mi nezbývalo…. ale když sjem tehdy svojí 82 leté pratetě (která byla už asi 10 let vdova a děti neměli) zavolala, že budu mít mimčo a sama, tak ona mi tenkrát řekla: no bodejť, máš recht…. přece nebudeš sama jako já… dodneška si říkám, že jsem si měla štrejchnout jinde! Teta vloni zemřela, a já hodně často myslím na to, co mi řekla…
je mi 35 a po strašně dlouhatánských letech čekám své vysněné první dítě a asi i poslední,ale udělala jsem pro to vše co jsem mohla,abych je měla,nedovedu si bez dětí představit život a asi bych tu asi dále nebyla,kdybych nemohla mít dítě. Ovšem mám ve svém okolí pár lidí,co dobrovolně nechtějí mít děti,je to jejich rozhodnutí a já je za to neodsuzuju,každý má právo se rozhodnout co a jak a jestli toho někdy budou litovat? zatím nelitují a nejsou to již nejmladší osoby…
Tak to si tedy představit vůbec nedovedu. Mám ale kámošku, která před pár lety ,,křičela“, že co s dětmi, že by ji omezovaly v práci, s chlapama vydržela taky jen chvilku. Dneska máme všechny děti, rodiny a ona je sama. Najednou by chtěla rodinu a nejde to…
Marinado -to co píšeš – mně je vyloženě nepříjemné, když se se mnou chtějí cizí děti muchlovat. Moc ráda si s nima hraju, blbnu, povídám – cítím, že mě mají rády, ale na mazlení s “cizíma“ (mimo rodinu) mě neužije. Taky nesnáším, když mě někdo z dospělých na přivítání objímá nebo pusinkuje 🙂 A když mi někdo z práce přeje např. veselé vánoce a vynechá u toho pusu na každou tvář, jsem mu opravdu vděčná 🙂 je přesné.
Ne že by mi to bylo nepříjemné, ale cítím se nesvá a “trapně“. U dětí hlavně proto, že nechci, aby to vadilo rodičům a hlavně se to nelíbí mým dětem.
Teru, to spaní se zlepší, neboj 🙂
Tak já to mám přes kopírák jako Katka. Do 25 jsem tvrdila, že děti mít nikdy nebudu, protože jak spím míň než 8 hodin denně, tak je ze mě nenávistný monstrum.
Dovedu si představit život bez dětí. Nemyslím, že by byl nějak méněcenný. Jen bych to prostě už nechtěla. Počít, odnosit a porodit dítě mi dalo pocit, že jsem v jistym slova smyslu užitečná. A to mě neuvěřitelně naplňuje i ve chvíli, kdy už půl roku spím jen na půl oka a to max. 6 hodin denně, když se zadaří, spíš ale kolem 4-5.
Na druhou stranu respektuju, že se někdo rozhodne děti nemít. Samozřejmě po zralé úvaze, ne ty pubertální a postpubertální kecy. Ale myslím, že jen málo žen to ve stáří nemrzí a nepostesknou si, že měly mít aspoň jedno. Tchýně dělá na interně a slýchá to od bezdětných, starších dam dost často.
Ani já to olíbávání na pozdrav nemusím.
Těsně po 1989-ém jsem byla ve Francii a tam
to bylo (a dosud je) naprosto běžné. Bože, jak já trpěla:(
Marinado – tak to olíbávání na pozdrav, to je fakt děs! Taky to nemám ráda. A už vůbec ne jako seznamovačka. Ještě když je to nějakej fakt pěknej chlap, tak to snesu ;-), ale jinak to nesnáším.