Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Jak důležité je známkování?
Opět se blíží vysvědčení, co mě vede k otázce, kterou jsme tu už párkrát naťukli:
Jak moc jsou pro vás důležité známky vašich dětí?
Řešíte doma, co bude na vysvědčení? nebo je berete jen jako jakousi “závěrečnou zprávu“, kterou už není třeba se nějak významně zabývat?
Jak ke známkám přistupujete během školního roku? Co pro vás vůbec znamenají jednotlivé stupně české klasifikace, je 3 opravdu dobrá???
Já bych trochu zkusila zpochybnit to zpochybnění.
Jak by se mělo postupovat např. při přijímání studentů na určité obory? Jak bez jakéhokoliv hodnocení poznat, že uchazeč tu matiku nebo angličtinu opravdu umí? Resp. pozná to dejme tomu komise, ale jak uchazeče popsat mezi těmi dalšími desítkami nebo stovkami ostatních, aby se mohlo vybrat x%, které je možno přijmout?
A jak poznat, jakým způsobem student v téhle oblasti pracoval předchozích x let, když za omezenou dobu nemůže komise vyzkoušet vše?
Jen ještě musím říct, že nejsem propagátor klasického známkování, píšu to spíš jako otázku do diskuze.
Vidím výhody a nevýhody na obou stranách, tak by mě zajímalo, jak byste řešili třeba tohle.
Petro, to je také další pěkný článek, jsem ráda, že čím dál více lidí začíná zpochybňovat stávající systém “učení“.
Známky a hodnocení do procesu učení podle mého názoru vůbec nepatří, ať je to 1-5 nebo slovní popis co kdo umí a co ne.
ja souhlasim s tim, ze znamkovai je hodne nespravedlive.
Proto bych se priklanela k jine variante.Slovni hodnoceni
by sice nebylo spatn,ale spolkne hodne casu a pak by se to mijelo ucinkem. Kdyz uz, tak na prvnim stupni.Mne prijdou nejlepsi asi ta procenta.A to z toho duvodu, ze treba dvojka napsana na vysvedceni muze znamenat horsi jednicka ebo lepsi trojka.Proste neni dvojka jako dvojka.Ale i tak proste dvojka na jedne skole muze znamenat trojka na jine a tomu procenta nezabrani.jana231
Před chvílí jsem narazila na zajímavý článek k tématu:
Známky škodí aneb Zamyšlení jednoho učitele
…zatím jsem to stačila jen přeletět, ještě se k tomu určitě vrátím. Dávám ho ale rovnou sem, abych ho pak našla 😉
Ahoj Petro, já si myslím, že je potřeba mít nadhled a být v klidu :-). Je spousta věcí, které by měl mít rodič na paměti – tzn. jak je dítě velké, je-li na ZŠ nebo SŠ, jaké má dítě dispozice, o jaký předmět se jedná a v neposlední řadě vzít v potaz, že je to jaksi “známka“ subjektivní – od daného vyučujícího.
A ta “naše“ biologie? To je veledílo! 😀
Ale s tím nic nenaděláš, prostě ta paní učí na gymplu a tím to začíná i končí. Zrovna včera jsem měla s mládětem rozhovor. Bude mít na vysvědčení trojku. A já jsem v klidu. Vím, co za to známkou je, vím, od koho je a tak to neřeším, myslím jako že mladýmu nenadávám a nezlobím se na něj. Vím, že probíranou látku umí a rozumí jí a to je přesně ten případ, kdy ta známka nevypovídá o ničem (alespoň pro mě ne).
A jak ses ptala na tu nedbalost… tedy ta otázka nebyla adresována mně… ale já ani v tomto případě nejsem zastánce 100% výkonu (u dítěte). Beru to tak, že i já občas na něco zapomenu nebo jsem někdy roztržitá. A tudíž vím, že ani můj syn není “naolejovaný stroj“ :-D.
Pavli, ta kombinace hodnocení v sešitech mi přijde z pohledu rodiče určitě fajn, ocenila bych to. Ale je mi naprosto jasné, kolik to sežere času, který je potřeba věnovat i na přípravu na hodiny a další věci.
Peťko, mně se přístup tvojí starší dcery líbí. Zvlášť u oborů, kde se nepředpokládá, že je bude někdy dál studovat a nějak nadprůměrně potřebovat, mi dvojka přijde jako skvělá známka, tak proč se kvůli ní nějak stresovat? Pokud ji třeba chemie nijak nezaujala a zvládá ji na 1-2, tak je šikovná a asi to nemá tak úplně na háku. Jestli na nějakém kuse papíru bude nakonec 1 nebo 2 mi přijde nastejno, zvlášť když se svými zájmy může to úsilí, které by jinak potřebovala na vybojování jedničky, investovat mnohem užitečněji – aby byla ještě lepší v tom, v čem je už teď dobrá a co ji baví.
Tím nechci říct, že se může dítě vykašlat na to, co ho nezaujalo. Pořád by mělo plnit úkoly atd., ale asi nemá smysl trávit hodiny nad učením jen kvůli tomu, aby mělo za každou cenu jedničku.
Započítávání průměru do přijímaček mi taky přijde naprosto zavádějící, když známkuje pokaždé někdo jiný.
Ale ani samostatný přijímací test není ideální 🙁
Padmé, tvoji odpověď jsem celý den vyhlížela, věděla jsem, že napíšeš. Vlastně jsi mě na tohle téma zčásti navedla ty sama – tou vaší nešťastnou biologií. K tomu se přidalo ještě pár dalších věcí a já už nějakou dobu nad těma známkama přemýšlím a říkám si, proč jim vlastně přikládáme pořád tak velký význam. Vždyť jsou to vlastně jen nějaká orientační čísla, navíc většinou velmi subjektivně stanovená.
makineo, pokud je slovní hodnocení napsané tak, že z toho stejně nikdo nevyčte, co teda dítě zvládá a co ne, tak mi to taky přijde k ničemu a ty známky budou pro rodiče k nějaké orientaci asi fakt lepší.
Asi bych to viděla tak, že rodič by si měl o pokrocích a školní “zdatnosti“ svého dítěte udělat obrázek podle toho, co vidí v úkolech, testech apod. opravené, než z toho, jaké číslo je u toho napsané. Jedině tak se dá odhadnout, jestli dítě opravdu něco umí, nebo jen paní učitelka mírně známkuje. Prostě 2 chyby v deseti příkladech jsou pořád dvě chyby v deseti příkladech, ať je u nich jednička s mínusem nebo trojka. Pak je ještě otázka, nakolik adekvátní jsou ty příklady tomu, co se ve škole probírá i věku dítěte. Ale to už je zase trochu jiné téma, i když to spolu souvisí.
bambulo, a co třeba dvojka z nedbalosti? 🙂 …řešíš nebo bereš?
Makineo, myslím, žes přesně vystihla můj názor. Pod to bych se podepsala.
Slovní hodnocení totiž dle mého názoru vyloženě sklouzává k tomu, že vyznívá veskrze pozitivně. Za šk. rok se probere tolik učiva, že není možné na pár řádcích shrnout práci, dítě z toho rozhodně nevyčte, jak si stojí.
Líbí se mi kombinace známkování a slovního hodnocení, přes šk. rok tohle u některých dětí v některých předmětech používám v sešitech. Prostě můj komentář k dané práci.
Ale při 28 žácích je to taková malá šibenice…
O známkách se synem debatujeme. Dle mě je nutné aby věděl, co je dobré a co ne. Jedničky, dvojky bereme, trojky občas se stane, ale taky jsme řešeli pětku z nedbalosti. Snažím se ho ale nestresovat, protože je třeba dávat pozor, aby se dítě nebálo přijít domů, když se náhodou něco nepovede. Špatnou známku si vždycky probereme a zhodnotíme proč se to stalo, jestli tomu nerozumí nebo se na to vykašlal.
Zatím nám to funguje.
Tak já se snažím známky převádět na slovní hodnocení sama. Mám přehled, za co jsou které známky – zatím jsou nejhorší dvojky. Takže vidím, co jí jde, co ne. A ona sama to taky ví, že třeba úplně zapomněla, jak se odčítá pod sebou, tak měla celé jedno cvičení v písemce špatně.
Takže to nějak nehrotím. Známkování mi ale nepřijde o moc horší než slovní hodnocení ve škole.
Alespoň co jsem viděla u neteře slovní hodnocení, tak bych řekla, že tomu nepochopila ani hlavu ani patu (a podle mě ji to taky moc nemělo, bylo to samé přirovnání).
Když jsem se jí samotné zeptala, co ona na to, tak řekla, že neví a ať si to přečtu sama. TAk tam jsem si říkala, že by možná i známky byly lepší.
Synovec už je na druhém stupni, tak bylo dost překvapení, že najednou z celkem hezkého slovního hodnocení na prvním stupni, měl čtverky.
Asi se to musí umět. Zas jen nicvypovídající slohová práce paní učitelky je asi o ničem.
Asi by se mi líbila kombinace obojího a k tomu nadhled rodičů.