Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
trápení
Dobrý den.
Už to v sobě dusím hodně dlouho, ale až teď sem získala odvahu se někomu svěřit.
Zároveň chci napsat že nestojím o lítost ani chláloní jen už to potřebuje ven tak snad to dokončím vklidu.
Moje dětství nebylo zrovna štastné.Otec pil, střídal milenky,bil nás i matku a také nás psychicky týral.Matka se sním ale nedokázala rozvést. A to jí nikdy neodpustím.Museli jsme po jeho boku strávit dlouhých 15 let než za nás rozhodl osud a otec šel do vězení za vraždu.V opilosti a pod vlivem drog zabil svého invalidního kamaráda kvůli pár stovkám.To už na matku zřejmě bylo moc a požádala o rozvod.Soud rozhodl okamžitě a rozvedl je během půl roku.
MYslela sem, že už teď budeme šťastná a spokojená rodinka, ale nestalo se tak.Matka si našla neméně věčně opilého přítele, ale ten nás nebil, jen občas uhodil matku, když měl své dny.Nás, tedy mě si naopak považoval, nosil dárky,peníze, když měl tak nám podstrojoval, ale bylo za tím spíš to, že si mě chtěl získat na svoji stranu.Nestalo se tak.Nenáviděla sem ho jako všechny opilce.Také jsme se hodně stěhovali a když už se zdálo, že si konečně vytvoříme nový domov, museli jsme pryč.Většinou to bylo z důvodů nezaplaceného nájmu nebo elektriky.Matčin druh nepracoval a ona to nemohla z jednoho platu, který ještě dostávala od sociálního úřadu, utáhnout.Pamatuju si jak jsme neměli vánoce protože nebyly peníze.Matka trpěla depresemi a léčila je hraním na automatech, takže všechny peníze šli do nich.Nebýt hodných sousedů, kteří nám přinesli mísu salátu a vánoční cukroví, žádné vánoce by nebyly.Nesvítila elektrika a my byly při svíčkách jedli bramborový salát od sousedů a byly tiše jako myšky.Mám v očích slzy když si na to vzpomenu.V té době mi bylo 18 let, vyučila sem se a hledala si práci.Byla sem vedená na úřadu práce.Pošta mi chodila na stejné jméno jako matce, takže se mi i kolikrát stalo, že jsem čekala na složenku, ale nedočkala sem se.Matka se znala s paní na poště a ta jí vydala požadovanou hotovost místo mě.A matka ji prohrála v automatech.Peníze které měli jít na jídlo a pro sestry na autobus do školy -těm bylo v té době 16 a 14,skončily takhle.Ten vztek co jsem mívala ta bezmoc, že s tím nemůžu nic dělat,ne s těmi penězi ale s matkou ta mě sžírala uvnitř jako kyselina.DOmluvala sem jí,hádala se s ní. Prala sem se ní v hospodě o peněženku,ať mi dá peníze na jídlo pro holky ale marně.Nepřítomně na mě hleděla ,nebyla to ona ale člověk závislý právě uspokojující svou potřebu.Jako kdyby byla ne heroinu a zrovna si píchala svou dávku.
V té době jsem si našla také přítele.Našli jsme si byt a oba práci.Byla jsem “relativně“šťastná.Radost mi kazil jen fakt, že tam musejí být moje sestry.Chtěla sem si je vzít k sobě ale nechtěli.Byly pod vlivem matky a ta na ně brala peníze.nepustila je ke mě.
Ale snažila sem se jim jejich trápení ulehčit.Brala sem si je na vánoce,svátky,kupovala sem jim oblečení,dávala peníze na autobus.Ale matka s toho bohužel těžila a přestala se o ně starat úplně.Dopadlo to tak, že je vyhodili z domku opět kvůli nezaplaceným několik nájmům,odstřihlé elektrice,vodě a skončili v Azylovém domě.Myslela sem, že se tam dá matka do kupy že je to její šance jak se dostat ze dna ,ale nestalo se tak.Rok uběhl jako voda a oni museli Azylový dům opustit.Odstěhovali se do barabizny po otci,bez vody topení plynu a elektřiny, na kterém má matka také podíl a usadili se.Prostřední sestra si našla přítele a odstěhovala se pryč.Brzy otěhotněla a mají se ted brát. Nejmladší sestra nedodělala školu a žije ještě s matkou v domku po otci.Ten je tam také. Dostal poloviční trest a uplatnuje právo na svůj majetek.Nechápu jak tam mohou spolu takhle žít po tom všem, ale neřeším to.Petra – ta prostřední je zaopatřená.A Zuza té sem nabídla azyl u mě ale nechce.je spokojená tam kde je.Ale u mě má dveře pořád otevřené.
A Já?Já jsem ráda že mám svou rodinu a jsem spokojená i když si sebou nesu ze svého dětství stigmata. Lidé mě posuzují podle mého původu a háží mě s nimi do jednoho pytle.Asi se toho nikdy nezbavím.Myslím tím manželovu rodinu.Vzali jsme na jejich protest a oni mě vzali mezi sebe na milost.Nemají mě rádi, a já bych si tak strašně přála mít aspoň v jejich rodině oporu.
Moje děti nemají babičku, kterou bych jim přála. Ani dědečka. Mě také chybí mateřské pohlazení a teplá náruč. Jsem spokojená ve svém manželství ale přece jen mé šťestí není 100%.Závidím všem kdo mají normální rodinu ,normální otce a matky a dědečky a babičky.Mrzí mě, že zrovná já sem neměla to štěstí a musela si prožít to o čem ostatní jen čtou – třeba z novin nebo z nějakého podobného vyprávění, které zrovna píšu já.
Přece jen sem dostala něco do vínku z mé rodiny, kromě uzavřené povahy a stranění cizích lidí, nedůvěry k ostatním,věčně bolavého žaludku a nemoci z nervů.Je to příslib do budnoucna mým dětem. Že nikdy nedopustím aby se cítili osaměle a aby věděli že sem tu pro ně.Nechci aby pocítili nějaký nedostatek nebo aby jim něco chybělo.Budu se snažit být dobrou matkou a udělám všechno proto, aby to si to teplo domova,které jim dávám přinesli i do svých dalších vztahů.
Jana R.
držím ti palečky do budoucna,určitě to bude lepší!
Jani, kdykoliv se ozvi, ráda si s tebou pokecám o životě… Je mi hrozně líto toho, že tě rodina manžela ještě nepřijala, mám kamarádku, co je na tom stejně. Já to tak u bývalého neměla, byli na mě moc hodní a moje hrozné dětství bylo u nich spíše plus. Nicméně úplně se do tebe dokážu vžít, asi se s tím fakt špatně bojuje, když se snažíš ze všech sil být jiná a lidi ani nedokážou pomyslet, že by někdo z takových poměrů mohl být úplně jinačí a ještě ti to mnohdy nechají sežrat! Drž se jak můžeš, stejně jako ty nechci nikdy dopustit, aby moje dceruška pocítila někdy to, co já….
Mila Janicko,moa te obdivuju a prejuti hodne stesticka a spoustu lasky a radosti a abys kolem sebe nachazela same dobre lidicky,drzim vsechny palecky.
Milá Jani, máš můj hluboký obdiv-dokázala jsi a denně dokazuješ, že jsi ohromně silná a velkorysá ženská…To by dokázal málokdo…
Držím ti moc palce, zasloužíš si spoustu štěstí!!!
Piškotko: opravdu jsme na tom podobně.Jak bych si tě tady přála mít a popovídat si osobně.Měli bysme na život stejný pohled i úsudek.Ty máš jednu výhodu že jsi své rodině odpustila,já bohužel ne.Ale možná taky přijde čas kdy se podívám nazpátky a budu si moci s klidem říct:Tak už jsem sama sebou,duševně čistá,smířená a tak ti tedy odpouštím matko,otče!!Snad někdy……….
PETI DÍKY :-))
Jani, když si v archivu vyhledáš článek “Kam vlastně patřím“, dočteš se o mém dětství. Strašně s tebou soucítím a ikdyž lítost nepotřebuješ, nedá mi to politovat tě, sama jsem hodně z tvého života zažila a nepřeju to nikomu! Jsi statečná, taky jsem byla, musela jsem, mi navíc všichni už zemřeli, takže je to takové divné, smutím, že nemám pro dcerku prarodiče, ale zase když vím, jaký ten život byl …. drž se holka, zasloužíš si už jen štěstí!!!
AHOJKY JANI JA VIM JAKE TO JE KDYŽ NAS OTEC MLATIT KDYŽ DOŠEL OŽRALY DOM A KDYŽ TI TOTO PIŠU TAK MA SLZY V OČICH . BOLI MĚ TO ŽE ASI NEVIŠ JAK. MAŠ PŘECE MĚ TOMAŠA ATVOJE DĚTI. JA TI JSEM ZA VŠECHNO MOC VDĚCNA A JASEM RADA ŽE TĚ MAM A A DĚKUJU TI MOC DĚTSTVI JSME NEMĚLI DOBRE. MAM TĚ TADA TVOJE PETULKA
Jani je dobře,že tě to nesemlelo,muselo to být strašné,hlavně když jsi byla maličká-na takové dětství se moc těžko zapomíná:-(
Tvé sestry mají v Tobě druhou mámu a uvidíš,že jednou budete velká rodina,udržuj kontakty a navštěvujte se-ony obě časem pochopí jak moc jsi pro ně dělala.
Tvá nová rodina je hlavně Tvůj milující muž a toho se drž-věř,že v každé rodině je NĚCO proč se lidi hádají,často malichernosti-ale taky dost otravují život-bohužel to že miluješ svého muže neznamená,že tchyně,tchán,tety a strýčkové budou milovat Tebe-neboj,když budeš jednat čestně tak oni na to přijdou:-)
A když ne… tak JEJICH škoda :-))))) K
Děkuji za všechny reakce tady a když jsem tvrdila že nestojím o chlácholení slova povzbuzení už jsem asi potřebovala slyšet.Nemám opravdové přátele kterým bych se mohla svěřit.A i když si z manželem říkáme úplně všechno přece jen mi ta ženská v rodině chybí.TAké se mi i ulevilo.Tížilo mě to jako kámen.Děkuji všem co zde reagovali.MOC DĚKUJI.JANA
ÁJÍKU: snad rodina mého muže opravdu časem pozná,že nejsem taková jako mí rodiče.Ale myslím že takový lidé kteří odsoudí člověka podle hodnot majetku a podle toho z kama člověk vzešel než podle jeho povahy ani snad nestojí za to trápení.