Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
trápení
Dobrý den.
Už to v sobě dusím hodně dlouho, ale až teď sem získala odvahu se někomu svěřit.
Zároveň chci napsat že nestojím o lítost ani chláloní jen už to potřebuje ven tak snad to dokončím vklidu.
Moje dětství nebylo zrovna štastné.Otec pil, střídal milenky,bil nás i matku a také nás psychicky týral.Matka se sním ale nedokázala rozvést. A to jí nikdy neodpustím.Museli jsme po jeho boku strávit dlouhých 15 let než za nás rozhodl osud a otec šel do vězení za vraždu.V opilosti a pod vlivem drog zabil svého invalidního kamaráda kvůli pár stovkám.To už na matku zřejmě bylo moc a požádala o rozvod.Soud rozhodl okamžitě a rozvedl je během půl roku.
MYslela sem, že už teď budeme šťastná a spokojená rodinka, ale nestalo se tak.Matka si našla neméně věčně opilého přítele, ale ten nás nebil, jen občas uhodil matku, když měl své dny.Nás, tedy mě si naopak považoval, nosil dárky,peníze, když měl tak nám podstrojoval, ale bylo za tím spíš to, že si mě chtěl získat na svoji stranu.Nestalo se tak.Nenáviděla sem ho jako všechny opilce.Také jsme se hodně stěhovali a když už se zdálo, že si konečně vytvoříme nový domov, museli jsme pryč.Většinou to bylo z důvodů nezaplaceného nájmu nebo elektriky.Matčin druh nepracoval a ona to nemohla z jednoho platu, který ještě dostávala od sociálního úřadu, utáhnout.Pamatuju si jak jsme neměli vánoce protože nebyly peníze.Matka trpěla depresemi a léčila je hraním na automatech, takže všechny peníze šli do nich.Nebýt hodných sousedů, kteří nám přinesli mísu salátu a vánoční cukroví, žádné vánoce by nebyly.Nesvítila elektrika a my byly při svíčkách jedli bramborový salát od sousedů a byly tiše jako myšky.Mám v očích slzy když si na to vzpomenu.V té době mi bylo 18 let, vyučila sem se a hledala si práci.Byla sem vedená na úřadu práce.Pošta mi chodila na stejné jméno jako matce, takže se mi i kolikrát stalo, že jsem čekala na složenku, ale nedočkala sem se.Matka se znala s paní na poště a ta jí vydala požadovanou hotovost místo mě.A matka ji prohrála v automatech.Peníze které měli jít na jídlo a pro sestry na autobus do školy -těm bylo v té době 16 a 14,skončily takhle.Ten vztek co jsem mívala ta bezmoc, že s tím nemůžu nic dělat,ne s těmi penězi ale s matkou ta mě sžírala uvnitř jako kyselina.DOmluvala sem jí,hádala se s ní. Prala sem se ní v hospodě o peněženku,ať mi dá peníze na jídlo pro holky ale marně.Nepřítomně na mě hleděla ,nebyla to ona ale člověk závislý právě uspokojující svou potřebu.Jako kdyby byla ne heroinu a zrovna si píchala svou dávku.
V té době jsem si našla také přítele.Našli jsme si byt a oba práci.Byla jsem “relativně“šťastná.Radost mi kazil jen fakt, že tam musejí být moje sestry.Chtěla sem si je vzít k sobě ale nechtěli.Byly pod vlivem matky a ta na ně brala peníze.nepustila je ke mě.
Ale snažila sem se jim jejich trápení ulehčit.Brala sem si je na vánoce,svátky,kupovala sem jim oblečení,dávala peníze na autobus.Ale matka s toho bohužel těžila a přestala se o ně starat úplně.Dopadlo to tak, že je vyhodili z domku opět kvůli nezaplaceným několik nájmům,odstřihlé elektrice,vodě a skončili v Azylovém domě.Myslela sem, že se tam dá matka do kupy že je to její šance jak se dostat ze dna ,ale nestalo se tak.Rok uběhl jako voda a oni museli Azylový dům opustit.Odstěhovali se do barabizny po otci,bez vody topení plynu a elektřiny, na kterém má matka také podíl a usadili se.Prostřední sestra si našla přítele a odstěhovala se pryč.Brzy otěhotněla a mají se ted brát. Nejmladší sestra nedodělala školu a žije ještě s matkou v domku po otci.Ten je tam také. Dostal poloviční trest a uplatnuje právo na svůj majetek.Nechápu jak tam mohou spolu takhle žít po tom všem, ale neřeším to.Petra – ta prostřední je zaopatřená.A Zuza té sem nabídla azyl u mě ale nechce.je spokojená tam kde je.Ale u mě má dveře pořád otevřené.
A Já?Já jsem ráda že mám svou rodinu a jsem spokojená i když si sebou nesu ze svého dětství stigmata. Lidé mě posuzují podle mého původu a háží mě s nimi do jednoho pytle.Asi se toho nikdy nezbavím.Myslím tím manželovu rodinu.Vzali jsme na jejich protest a oni mě vzali mezi sebe na milost.Nemají mě rádi, a já bych si tak strašně přála mít aspoň v jejich rodině oporu.
Moje děti nemají babičku, kterou bych jim přála. Ani dědečka. Mě také chybí mateřské pohlazení a teplá náruč. Jsem spokojená ve svém manželství ale přece jen mé šťestí není 100%.Závidím všem kdo mají normální rodinu ,normální otce a matky a dědečky a babičky.Mrzí mě, že zrovná já sem neměla to štěstí a musela si prožít to o čem ostatní jen čtou – třeba z novin nebo z nějakého podobného vyprávění, které zrovna píšu já.
Přece jen sem dostala něco do vínku z mé rodiny, kromě uzavřené povahy a stranění cizích lidí, nedůvěry k ostatním,věčně bolavého žaludku a nemoci z nervů.Je to příslib do budnoucna mým dětem. Že nikdy nedopustím aby se cítili osaměle a aby věděli že sem tu pro ně.Nechci aby pocítili nějaký nedostatek nebo aby jim něco chybělo.Budu se snažit být dobrou matkou a udělám všechno proto, aby to si to teplo domova,které jim dávám přinesli i do svých dalších vztahů.
Jana R.
ahoj Jani,
přeju ti v životě štěstí, protože si ho každopádně zasloužíš a možná, že časem tě rodina manžela nakonec přijme. Víš, já jsem si před svatbou představovala, jak budu mít “druhou mamku“,ale ať jsem dělala co chtěla, tak mě tchýně ráda neměla a dávala to dost jasně najevo. Co já se kvůli ní nabrečela.. Teď jsem rozvedená a najednou je moje extchýně dokonce i milá a volá nám a zajímá se velice o děti a jak se máme. Tak jsem si tak říkala, proč nemohla být “taková“ už kdysi? ale je dobře, že se to vůbec stalo. Takže tobě přeji to samé – obrat k lepšímu 😉
ahojky, snad nevadí, že tykám. Je dobře, že jsi napsala tento článek, ti co měli v životě štěstí a vše na co si vzpoměli, si snad na malou chvíli uvědomí, jak je to vzácné. Jak je vzácné mít maminku, která pohlídá babyna, jak je dobré mít otce, který pomůže manželovi s autem, vymalovat, přestěhovat……….to jsou jen ty praktické věci, ale pocit, že na světě někoho mám je ten nejkrásnější.
Jako malá jsem taky neměla babičku ani dědečka. Z matčiny strany babička umřela již dávno a z dědy se stal alkoholik, z otcovy strany se rozvedli, takže tam jsem zase nikdy nepoznala dědu, jen babičku, ale to byla fiflena, která zásadně nehlídala protože si přece zaslouží odpočinout. Takže teprve ve 14 letech jsem se dověděla její přesnou adresu (vůbec jsme tam nechodili). Vždycky mi bylo líto, když se v pátek ostatní děti rozplývaly nad tím, jak jedou k babičce a dědečkovi a já jsem se do diskuze nemohla zapojit.
Dnes máš dítě – to je to nejkrásnější, co tě v životě mohlo potkat a muže, který tě miluje. Teď už se nedívej na to co bylo, ale na to co bude. Bylo to pitomých cca 20 let smutných zážitků, ale čeká tě dalších 40 let příjemných zážitků (záleží na tobě, jak s nimi naložíš).
přeji ti ať je dítě zdravé a manžel pořád milující
Držím palce Jani! Jsi statečná holka a hlavně se drž!!!
Hodně štěstí a síly do dalšího života!! Držím palečky!!
dodatek:Píši z Janina počítače.Petra
no jo BABUN i takové věci se dějou bohužel.A jestli jsi nechtěla reagovat nechápu tedy proč jsi sem psala!!!
já sem znala také takového člověka kterému se přihodilo něco podobného ale ten to bohužel neunesl a je z něho to samé co rodiče.HOlt někteří tak silní jako Jana nejsou .pŘEJU TI HODNĚ ŠTĚSTÍ AT VŠE ZVLÁDÁŠ JAKO DOSUD JANI.PETRA
Ahoj Jani, jsi statečná a máš v sobě hodně síly. Přeji Ti jen vše nejlepší a hodně štěstí v životě, který si sama uděláš se svou rodinou.
no tak to je síl Jk snějakého filmu ani nevím jak na to reagovat tak raději mlčím
ahoj Jana, je smutné čítať takéto príbehy ľudí, ktorí si nevážili to čo mali a zanedbávali svoje deti…držím ti palce aby to v budúcnosti bolo len lepšie a lepšie.
Ahoj, je dobře, že už to v sobě nedusíš. Drž se!!!