Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
trápení
Dobrý den.
Už to v sobě dusím hodně dlouho, ale až teď sem získala odvahu se někomu svěřit.
Zároveň chci napsat že nestojím o lítost ani chláloní jen už to potřebuje ven tak snad to dokončím vklidu.
Moje dětství nebylo zrovna štastné.Otec pil, střídal milenky,bil nás i matku a také nás psychicky týral.Matka se sním ale nedokázala rozvést. A to jí nikdy neodpustím.Museli jsme po jeho boku strávit dlouhých 15 let než za nás rozhodl osud a otec šel do vězení za vraždu.V opilosti a pod vlivem drog zabil svého invalidního kamaráda kvůli pár stovkám.To už na matku zřejmě bylo moc a požádala o rozvod.Soud rozhodl okamžitě a rozvedl je během půl roku.
MYslela sem, že už teď budeme šťastná a spokojená rodinka, ale nestalo se tak.Matka si našla neméně věčně opilého přítele, ale ten nás nebil, jen občas uhodil matku, když měl své dny.Nás, tedy mě si naopak považoval, nosil dárky,peníze, když měl tak nám podstrojoval, ale bylo za tím spíš to, že si mě chtěl získat na svoji stranu.Nestalo se tak.Nenáviděla sem ho jako všechny opilce.Také jsme se hodně stěhovali a když už se zdálo, že si konečně vytvoříme nový domov, museli jsme pryč.Většinou to bylo z důvodů nezaplaceného nájmu nebo elektriky.Matčin druh nepracoval a ona to nemohla z jednoho platu, který ještě dostávala od sociálního úřadu, utáhnout.Pamatuju si jak jsme neměli vánoce protože nebyly peníze.Matka trpěla depresemi a léčila je hraním na automatech, takže všechny peníze šli do nich.Nebýt hodných sousedů, kteří nám přinesli mísu salátu a vánoční cukroví, žádné vánoce by nebyly.Nesvítila elektrika a my byly při svíčkách jedli bramborový salát od sousedů a byly tiše jako myšky.Mám v očích slzy když si na to vzpomenu.V té době mi bylo 18 let, vyučila sem se a hledala si práci.Byla sem vedená na úřadu práce.Pošta mi chodila na stejné jméno jako matce, takže se mi i kolikrát stalo, že jsem čekala na složenku, ale nedočkala sem se.Matka se znala s paní na poště a ta jí vydala požadovanou hotovost místo mě.A matka ji prohrála v automatech.Peníze které měli jít na jídlo a pro sestry na autobus do školy -těm bylo v té době 16 a 14,skončily takhle.Ten vztek co jsem mívala ta bezmoc, že s tím nemůžu nic dělat,ne s těmi penězi ale s matkou ta mě sžírala uvnitř jako kyselina.DOmluvala sem jí,hádala se s ní. Prala sem se ní v hospodě o peněženku,ať mi dá peníze na jídlo pro holky ale marně.Nepřítomně na mě hleděla ,nebyla to ona ale člověk závislý právě uspokojující svou potřebu.Jako kdyby byla ne heroinu a zrovna si píchala svou dávku.
V té době jsem si našla také přítele.Našli jsme si byt a oba práci.Byla jsem “relativně“šťastná.Radost mi kazil jen fakt, že tam musejí být moje sestry.Chtěla sem si je vzít k sobě ale nechtěli.Byly pod vlivem matky a ta na ně brala peníze.nepustila je ke mě.
Ale snažila sem se jim jejich trápení ulehčit.Brala sem si je na vánoce,svátky,kupovala sem jim oblečení,dávala peníze na autobus.Ale matka s toho bohužel těžila a přestala se o ně starat úplně.Dopadlo to tak, že je vyhodili z domku opět kvůli nezaplaceným několik nájmům,odstřihlé elektrice,vodě a skončili v Azylovém domě.Myslela sem, že se tam dá matka do kupy že je to její šance jak se dostat ze dna ,ale nestalo se tak.Rok uběhl jako voda a oni museli Azylový dům opustit.Odstěhovali se do barabizny po otci,bez vody topení plynu a elektřiny, na kterém má matka také podíl a usadili se.Prostřední sestra si našla přítele a odstěhovala se pryč.Brzy otěhotněla a mají se ted brát. Nejmladší sestra nedodělala školu a žije ještě s matkou v domku po otci.Ten je tam také. Dostal poloviční trest a uplatnuje právo na svůj majetek.Nechápu jak tam mohou spolu takhle žít po tom všem, ale neřeším to.Petra – ta prostřední je zaopatřená.A Zuza té sem nabídla azyl u mě ale nechce.je spokojená tam kde je.Ale u mě má dveře pořád otevřené.
A Já?Já jsem ráda že mám svou rodinu a jsem spokojená i když si sebou nesu ze svého dětství stigmata. Lidé mě posuzují podle mého původu a háží mě s nimi do jednoho pytle.Asi se toho nikdy nezbavím.Myslím tím manželovu rodinu.Vzali jsme na jejich protest a oni mě vzali mezi sebe na milost.Nemají mě rádi, a já bych si tak strašně přála mít aspoň v jejich rodině oporu.
Moje děti nemají babičku, kterou bych jim přála. Ani dědečka. Mě také chybí mateřské pohlazení a teplá náruč. Jsem spokojená ve svém manželství ale přece jen mé šťestí není 100%.Závidím všem kdo mají normální rodinu ,normální otce a matky a dědečky a babičky.Mrzí mě, že zrovná já sem neměla to štěstí a musela si prožít to o čem ostatní jen čtou – třeba z novin nebo z nějakého podobného vyprávění, které zrovna píšu já.
Přece jen sem dostala něco do vínku z mé rodiny, kromě uzavřené povahy a stranění cizích lidí, nedůvěry k ostatním,věčně bolavého žaludku a nemoci z nervů.Je to příslib do budnoucna mým dětem. Že nikdy nedopustím aby se cítili osaměle a aby věděli že sem tu pro ně.Nechci aby pocítili nějaký nedostatek nebo aby jim něco chybělo.Budu se snažit být dobrou matkou a udělám všechno proto, aby to si to teplo domova,které jim dávám přinesli i do svých dalších vztahů.
Jana R.
Milá Jano, jsi ohromně statečná ženská, že ses s tím dokázala takhle poprat a přesto, žes nepoznala normální fungující rodinu, ji máš. Ty dáváš svým dětem to, co jsi nepoznala sama – a to je skvělé! Drž se, moc ti fandím a jak bylo řečeno už výše – co tě nezabije,to tě posílí! A neboj se – věřím, že časem rodina tvého muže pozná, že jsi úplně jiná a že jsi skvělá máma – a když ne, důležitý je tvůj muž, který tě má rád, a tvé děti – to je tvá rodina :)Drž se!
Janí když jsem to dočetla, hnalo mi to slzy do očí. Jsi statečná a sama víš, že jsi nyní na to dobře a i když nemáš babičky, atd.. máš milujícícho manžela a děti, které tě potřebují a mají rády. Zapomenout se to nedá, vim to sama, ale pokus se s tim trošku žít. Držim palečky!!!
Milá Jano,také jsem neměla v dětství na růžích ustláno a je mi z Tvého článku hodně smutno.Možná proto teť každý den děkuji za to co mám.Přeji Ti v životě už jen všechno dobré a ať Ti Tvá nová rodina přináší jen radost a štěstí.
Milá Jano, taky držím palečky aby ta tvá nová rodina byla pohodová a držela při sobě. Je to strašně silné ten tvůj článek, proto kolikrát zaslechnu v tv nebo obchodě problémy některých lidí vůbec nechápu co řeší. Přece sou daleko důležitější věci. Já to neměla tak složité, ale taky sem si vzala spoustu ponaučení jako ty. Takže hurá do toho a hodně síly.
Janinko, upřímně obdivuji tvou sílu dostat to ze sebe všechno ven, tvoje zpověď je hodně osobní a chtělo to asi spoustu odvahy, to si cením, dle mého názoru jsi statečná.
Já jen k té rodině – nemysli si, že rodina, která normálně navenek vypadá, je i normální uvnitř, nebývá všechno tak, jak se na první pohled zdá. Tím chci říct, že i v “harmonických“ rodinách se dějí šílené věci.
Každopádně ti držím palečky a přeji hodně štěstí. P.
Jani,co nás nezabije to nás posílí!Moc Ti fandim!
Jano, nechceš lítost, tak dobře – jsi statečná, když se s tím chceš rvát a držím všechny pěstičky, ať se Ti podaří své děti uchránit před minulostí a do budoucna přeju jenom štěstí, zdraví a spokojenost…. HODNĚ ŠTĚSTÍ 🙂
Milá Jano,
na ošklivé dětství se, bohužel nedá zapomenout. Co jsi popsala je hrozné. Snad se Ti vše v dobrém vrátí nyní u vlastní rodiny. Držím Ti palce. S.
Dobrý den.
Už to v sobě dusím hodně dlouho, ale až teď sem získala odvahu se někomu svěřit.
Zároveň chci napsat že nestojím o lítost ani chláloní jen už to potřebuje ven tak snad to dokončím vklidu.
Moje dětství nebylo zrovna štastné.Otec pil, střídal milenky,bil nás i matku a také nás psychicky týral.Matka se sním ale nedokázala rozvést. A to jí nikdy neodpustím.Museli jsme po jeho boku strávit dlouhých 15 let než za nás rozhodl osud a otec šel do vězení za vraždu.V opilosti a pod vlivem drog zabil svého invalidního kamaráda kvůli pár stovkám.To už na matku zřejmě bylo moc a požádala o rozvod.Soud rozhodl okamžitě a rozvedl je během půl roku.
MYslela sem, že už teď budeme šťastná a spokojená rodinka, ale nestalo se tak.Matka si našla neméně věčně opilého přítele, ale ten nás nebil, jen občas uhodil matku, když měl své dny.Nás, tedy mě si naopak považoval, nosil dárky,peníze, když měl tak nám podstrojoval, ale bylo za tím spíš to, že si mě chtěl získat na svoji stranu.Nestalo se tak.Nenáviděla sem ho jako všechny opilce.Také jsme se hodně stěhovali a když už se zdálo, že si konečně vytvoříme nový domov, museli jsme pryč.Většinou to bylo z důvodů nezaplaceného nájmu nebo elektriky.Matčin druh nepracoval a ona to nemohla z jednoho platu, který ještě dostávala od sociálního úřadu, utáhnout.Pamatuju si jak jsme neměli vánoce protože nebyly peníze.Matka trpěla depresemi a léčila je hraním na automatech, takže všechny peníze šli do nich.Nebýt hodných sousedů, kteří nám přinesli mísu salátu a vánoční cukroví, žádné vánoce by nebyly.Nesvítila elektrika a my byly při svíčkách jedli bramborový salát od sousedů a byly tiše jako myšky.Mám v očích slzy když si na to vzpomenu.V té době mi bylo 18 let, vyučila sem se a hledala si práci.Byla sem vedená na úřadu práce.Pošta mi chodila na stejné jméno jako matce, takže se mi i kolikrát stalo, že jsem čekala na složenku, ale nedočkala sem se.Matka se znala s paní na poště a ta jí vydala požadovanou hotovost místo mě.A matka ji prohrála v automatech.Peníze které měli jít na jídlo a pro sestry na autobus do školy -těm bylo v té době 16 a 14,skončily takhle.Ten vztek co jsem mívala ta bezmoc, že s tím nemůžu nic dělat,ne s těmi penězi ale s matkou ta mě sžírala uvnitř jako kyselina.DOmluvala sem jí,hádala se s ní. Prala sem se ní v hospodě o peněženku,ať mi dá peníze na jídlo pro holky ale marně.Nepřítomně na mě hleděla ,nebyla to ona ale člověk závislý právě uspokojující svou potřebu.Jako kdyby byla ne heroinu a zrovna si píchala svou dávku.
V té době jsem si našla také přítele.Našli jsme si byt a oba práci.Byla jsem “relativně“šťastná.Radost mi kazil jen fakt, že tam musejí být moje sestry.Chtěla sem si je vzít k sobě ale nechtěli.Byly pod vlivem matky a ta na ně brala peníze.nepustila je ke mě.
Ale snažila sem se jim jejich trápení ulehčit.Brala sem si je na vánoce,svátky,kupovala sem jim oblečení,dávala peníze na autobus.Ale matka s toho bohužel těžila a přestala se o ně starat úplně.Dopadlo to tak, že je vyhodili z domku opět kvůli nezaplaceným několik nájmům,odstřihlé elektrice,vodě a skončili v Azylovém domě.Myslela sem, že se tam dá matka do kupy že je to její šance jak se dostat ze dna ,ale nestalo se tak.Rok uběhl jako voda a oni museli Azylový dům opustit.Odstěhovali se do barabizny po otci,bez vody topení plynu a elektřiny, na kterém má matka také podíl a usadili se.Prostřední sestra si našla přítele a odstěhovala se pryč.Brzy otěhotněla a mají se ted brát. Nejmladší sestra nedodělala školu a žije ještě s matkou v domku po otci.Ten je tam také. Dostal poloviční trest a uplatnuje právo na svůj majetek.Nechápu jak tam mohou spolu takhle žít po tom všem, ale neřeším to.Petra – ta prostřední je zaopatřená.A Zuza té sem nabídla azyl u mě ale nechce.je spokojená tam kde je.Ale u mě má dveře pořád otevřené.
A Já?Já jsem ráda že mám svou rodinu a jsem spokojená i když si sebou nesu ze svého dětství stigmata. Lidé mě posuzují podle mého původu a háží mě s nimi do jednoho pytle.Asi se toho nikdy nezbavím.Myslím tím manželovu rodinu.Vzali jsme na jejich protest a oni mě vzali mezi sebe na milost.Nemají mě rádi, a já bych si tak strašně přála mít aspoň v jejich rodině oporu.
Moje děti nemají babičku, kterou bych jim přála. Ani dědečka. Mě také chybí mateřské pohlazení a teplá náruč. Jsem spokojená ve svém manželství ale přece jen mé šťestí není 100%.Závidím všem kdo mají normální rodinu ,normální otce a matky a dědečky a babičky.Mrzí mě, že zrovná já sem neměla to štěstí a musela si prožít to o čem ostatní jen čtou – třeba z novin nebo z nějakého podobného vyprávění, které zrovna píšu já.
Přece jen sem dostala něco do vínku z mé rodiny, kromě uzavřené povahy a stranění cizích lidí, nedůvěry k ostatním,věčně bolavého žaludku a nemoci z nervů.Je to příslib do budnoucna mým dětem. Že nikdy nedopustím aby se cítili osaměle a aby věděli že sem tu pro ně.Nechci aby pocítili nějaký nedostatek nebo aby jim něco chybělo.Budu se snažit být dobrou matkou a udělám všechno proto, aby to si to teplo domova,které jim dávám přinesli i do svých dalších vztahů.
Jana R.