Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Jsem jak opařená
Ahoj holky, omlouvám se, ale dneska si potřebuju “pobulit“. Musí to ven a nemám to komu říct. Pokusím se být stručná.
V práci mám jednoho kolegu, který pracuje u dobrovolných hasičů. A v tom tkví jeho problém – střetává se kvůli tomu se svým nadřízeným (když mají zásah u požáru nebo u nehody, chybí v práci) – a já, protože se s jeho šéfem znám, to často “žehlím“ (urovnávám rozbroje a klidním testosteron).
Jsem přesvědčená o tom, že je to zapotřebí a ctím lidi, kteří udělají něco pro druhé a nic za to nežádají.
Včera se stala podivná věc. Kolega opět nepřišel do práce. Poslal mi smsku, že nemůže svého šéfa sehnat, jestli ho můžu u něj omluvit, že jel s pomocí na Moravu. Samozřejmě jsem ihned poslala omluvenku šéfovi s vysvětlením. Přiletěl za mnou rozpálený do běla… Nemůžu publikovat, co všechno jsem vyslechla… Prostě a stručně: byl naštvaný, že nezavolal jemu, byl naštvaný, že opět chybí a tak dále a tak dále…
No, odnesla jsem to já (byla jsem po ruce).
Pořád jsem na to musela myslet a najednou jsem měla pocit, že se musím přesvědčit… Tak jsem dneska zvedla telefon a zavolala na Městský úřad… Dozvěděla jsem se od vedoucího příslušného oddělení, že oficiálně nikoho na Moravu neposílali, že se tam posílala technika, ale lidi ne. O tom, kdo a kdy tam pojede, se bude jednat se starostou města v pondělí (tzn. 24.5.).
Dokonale mě to vyvedlo z míry. Vůbec tomu nerozumím… Nabouralo to mou důvěru. Je mi to líto.
Co s tím?
Nikomu jsem to neřekla. A ani nechci…
Cítím se podvedená. Hájím ho, ochraňuju, dělám mu štít – a proč vlastně? Udělal to poprvé? Nebo to takhle dělává?
Fakt nevím, co si o tom mám myslet.
A je mi z toho smutno…
Bamisko, mně se zdálo to přirovnání “tele“ docela trefné.;-) Kdybys ho viděla, jak se tvářil – jako dítě, co má za zády schovaný zakázaný bonbón…
Danniello, já už ho omlouvat nebudu, to bylo poprvé a naposledy, mluvila jsem s tím jeho šéfem, vyříkali jsme si to a jede se dál… Naštěstí mě zná leta letoucí, takže vůči mně nepojal žádné podezření, pochopil velice rychle, že jsem to nevěděla (a v tu chvíli ani netušila).
Kuřátko, taky jsem si říkala, jestli přijde a řekne “promiň“, zatím se tak nestalo.
Jovanko, pokud se to dozvím, dám vědět, ale dolovat to z něj nebudu a ptát se asi taky nebudu – ještě nevím, zařídím se podle situace.
Zavo, mně jen proletělo hlavou “jak to myslela?“, nic špatného mě nenapadlo, jen jsem tomu neporozuměla, tak jsem Ti to napsala.
S tou dovolenou – byla mu doplněna do docházky dodatečně, neměl ji nahlášenou předem.
Ne, ty Padmé promiň mě. Nečetla jsem řádně všechny příspěvky a tak se mi podařilo přečíst jen zprávu od tebe, že na Moravě byl a vzal si na to dovolenou. Příspěvek o tom, že ve skutečnosti s autem odjel někdo jiný jsem nějak přehlídla. To samozřejmě k radosti není. Nemohlo to být tak, že předpokládal, že pojede, nahlásil si dovolenou, pak z toho sešlo, ale on už tu dovolenou využil? Nevím, doufám, že jsem zase něco nepřehlídla. Mohl dovolenou pokládat za řádně nahlášenou?
A ještě jednou se omlouvám, musel to být šok, že má někdo z tvého neštěstí radost. Věříš mi, že fakt nemám?
Padmé, pak dej prosím vědět, co za tím vlastně bylo, jestli se to dozvíš.
A opatruj se 🙂
Padmé, je fakt, že tu moc často teď nebývám 🙁
uvidíš, jestli přijde a omluví se, ale já bych si pak už rozmyslela, jestli za něho budu bojovat a ještě snášet případný hněv nadřízeného 🙁 je to škoda….
Padmé, máš pravdu, nějakou tu blbinu jsme udělali asi všichni aspoň jednou (ale spíš víckrát).
Určitě bych mu to odpustila, pokud o to stojí. Ale právě už bych si hodně rozmyslela, jestli za něj bojovat.
Jsem ráda, že už se vody uklidnily.
jsem ráda že už je ti dobře, ono to zabolí, člověk v druhém stále hledá a vidí to lepší vid….kuře to napsala moc jemně s tím teletem….takhle se prostě nejedná, není to kluk ze školy ale dospělej chlap a je vidět že si to tvoje trápeníčko nezaslouží….
Kuřátko, děkuji, že jsi napsala
(nějak jsem Tě v poslední době nezahlédla).
Ono to není tak zlé – stalo se to poprvé – no a zároveň i naposledy – já jsem ho doposud v práci pro nepřítomnost neomlouvala.
To víš, že to zamrzí, však jsem tady taky vypouštěla přetlak ze srdíčka a z duše… Ale už je to “venku“ …
a život půjde dál…
Ahoj Padmé,
to mě mrzí, že Tě takhle zneužívá 🙁 a ani nemá dost odvahy, aby Ti řekl pravdu… když už po někom chci takové věci, tak mu narovinu řeknu co a jak, aby, když ho budu potřebovat příště, ještě za mnou stál…. je to sobecké a nezodpovědné. Já bych mu řekla narovinu, že jsem se dozvěděla, jak to bylo a že už ode mě pomoc čekat nemůže, protože už mu prostě nevěřím. Je to škoda, ale může si za to sám… je to tele.
Držím pěstičky a je mi moc líto, že se trápíš ještě kvůli takovému člověku (ikdyž je určitě hrdina, ale zneužívat by toho nikdy neměl).
papa
Danniello, děkuji za reakci.
Souhlasím s tebou, když člověk někdy potřebuje zůstat doma nebo něco vyřídit či obstarat, dá se to udělat jinak (a hlavně slušně).
Už se nezlobím a neživím to v sobě. Udělal kopanec, resp. něco, co se prostě nedělá. Naštval mě, to jo, ale myslím, že to urovnáme – jako kolegové – a pojede se dál.
Jen už příště nebudu ta, která se za něj postaví….
Z jiného úhlu pohledu – moc dobře si uvědomuju, že úplně každý může “zakoupnout“ (taky se mi před lety povedl nepěkný kousek)…
Padmé, tak jsem taky naivně věřila, že to dopadlo dobře.
Ať už měl důvod jakýkoliv, áčko se dá řešit i jinak, a jak jsem už psala, využívat nědoho v takové situaci, to se prostě nedělá. To už mi přijde lepší zasimulovat si a jakože mít zažívací problémy nebo něco podobného. Ale házet to na hlavu kamarádce, to prostě ne.
A navíc, to mu nevadí, že mu už příště nebudeš věřit?
Nejradši bych ti řekla “vykašli se na to“, ale taky takovéhle věci neumím odbýt mávnutím ruky.
Příště už se využívat nenechávej. Zavolat si může vždycky každý sám. Je fakt, že tahle výmluva mi přišla divná už na začátku.