Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Jsem fakt divná!!??
Nevím co se to se mnou děje, ale ty pocity jsou opravdu hrozné a nedokáži se jich zbavit. Začalo to tím, že jsem předčasně porodila. Už toto mě dohnalo k tomu, abych si o sobě myslela, že jsem nechopná donosit dítě. Nenávidím se za to a nikdy v životě si to neodpustím. Teď, když okolo sebe vidím kamarádky, které rodí normálně v termínu miminka (taková jako mají opravdu být) a já porodila mimíska malého (hypotrofie), mám hrozné stavy úzkosti. Ze srdce zdravá a krásná miminka kamarádkám přeji, ale někde ve mě je pocit závisti. Je to hnusné, ale nemohu se toho pocitu zbavit. Když se dozvím o nově narozeném mimískovi, mám obrovskou radost, ale zároveň si vzpomenu na svůj problém a hodiny a hodiny brečím, že já jsem nebyla schopná porodit tak jak se má. Jsem opravdu divná! Co byste na to řekly? Dík
Laďka
Ještě bych chtěla dodat, maminek s diagnózou předčasného porodu jsou dnes mraky, a jen velmi malé procento jich má na tom nějakou vinu (narkomanky atp.). Ve většině případů je prostě na vině matka příroda (např. u nás je to dědičné, moje maminka měla všechny tři porody předčasné, já oba dva, moje sestra byla na rizikovém, nakonec ji „udrželi“). Opravdu se tím netrap, věř, že bude líp.
Kukačko,
děkuji, už zase slzím, ale věřím, že to překonám a že to bude dobré. Svého syna miluji nadevše. Bojím se právě toho opoždění ve vývoji, pořád musím něco sledovat, zatímco kamarádky jsou v naprosté pohodě. Nesnesu otázky druhých: on ještě nedělá tohle a tohle?
To mě fakt ubíjí. Snažím se být ale silná. Děkuji moc za podporu.
Laďka
Laďko, v prvé řadě se raduj, že se ti podařilo dítko počít a porodit ho, byť nedonošené. Každá maminka tohle štěstí nemá. Já vím, není to radostný pocit dívat se na mimíska – králíčka v inkubátoru, zažila jsem to dvakrát, vždycky jsem u toho brečela. Nevím, kolik týdnů před termínem jsi rodila, ale veř, že dnes už medicína dokáže zázraky, doktoři dnes dokážou vypiplat i 500 g novorozeně. Můj syn byl pět týdnů před termínem, s váhou 2 400 g, byl několik týdnů na novorozenecké JIP – a dnes – nikdo by nepoznal, že byl nedonošený, je to cvalda, má se čile k světu a opoždění ve vývoji hravě dohnal. Taky teď asi na tebe působí potěhotenské a kojící hormony, to je normální, opravdu, nedělej si z toho hlavu a raduj se z mimíska.
Nevím co se to se mnou děje, ale ty pocity jsou opravdu hrozné a nedokáži se jich zbavit. Začalo to tím, že jsem předčasně porodila. Už toto mě dohnalo k tomu, abych si o sobě myslela, že jsem nechopná donosit dítě. Nenávidím se za to a nikdy v životě si to neodpustím. Teď, když okolo sebe vidím kamarádky, které rodí normálně v termínu miminka (taková jako mají opravdu být) a já porodila mimíska malého (hypotrofie), mám hrozné stavy úzkosti. Ze srdce zdravá a krásná miminka kamarádkám přeji, ale někde ve mě je pocit závisti. Je to hnusné, ale nemohu se toho pocitu zbavit. Když se dozvím o nově narozeném mimískovi, mám obrovskou radost, ale zároveň si vzpomenu na svůj problém a hodiny a hodiny brečím, že já jsem nebyla schopná porodit tak jak se má. Jsem opravdu divná! Co byste na to řekly? Dík
Laďka