Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Jsem fakt divná!!??
Nevím co se to se mnou děje, ale ty pocity jsou opravdu hrozné a nedokáži se jich zbavit. Začalo to tím, že jsem předčasně porodila. Už toto mě dohnalo k tomu, abych si o sobě myslela, že jsem nechopná donosit dítě. Nenávidím se za to a nikdy v životě si to neodpustím. Teď, když okolo sebe vidím kamarádky, které rodí normálně v termínu miminka (taková jako mají opravdu být) a já porodila mimíska malého (hypotrofie), mám hrozné stavy úzkosti. Ze srdce zdravá a krásná miminka kamarádkám přeji, ale někde ve mě je pocit závisti. Je to hnusné, ale nemohu se toho pocitu zbavit. Když se dozvím o nově narozeném mimískovi, mám obrovskou radost, ale zároveň si vzpomenu na svůj problém a hodiny a hodiny brečím, že já jsem nebyla schopná porodit tak jak se má. Jsem opravdu divná! Co byste na to řekly? Dík
Laďka
Buď hrdá a pyšná na to, co jsi všechno doteď dokázala… Máš jistě krásného chlapečka, který ač není narozený přesně v té době, co měl být, se má jistě k světu… Jsi mu určitě skvělou maminkou, miluješ ho, má domov… Mým známým se narodil chlapeček s váhou 600g!!! Když jsem ho viděla, před dvěma měsíci – to mu již byl rok, vůbec by tě nenapadlo, že je nedonošený!!! Věř tomu, že i Tvůj chlapeček se bude vyvíjet tak jak má a bude vám dělat jen a jen radost. Za Tvé podpory, péče a lásky se mu bude jistě dařit tak jak má. Nepřemýšlej nad tím, co je špatně, ale nad tím, co je dobré, co všechno zvládáš a raduj se! Nesmutni!!!
Hele, Laďko – teď ti fakt nelžu – ve svém okolí neznám žádné „zdravé, jenom nedonošené dítě“, na kterém by to po skončení batolecího období bylo vidět…a teprve ex post se dozvídám, jak byly v inkubátorech, jak s nimi matky chodily na neurologii, cvičily Vojtovku, běhaly po doktorech…nikdy bych to na nich nepoznala…a že něco ještě nedělá – to se tu omílá pořád – vůbec nedej na tabulky, každé dítě je jiné a za pár let si ani nevzpomeneš, kdyže vlastně přesně začal dělat to či ono…ale tím spíše, že se nerada svěřuješ, si myslím, že by ten psycholog stál za zkoušku – nezmámému člověku totiž řekneš věci, které bys třeba někomu blízkému nesvěřila (vždyť to vidíš tady na internetu:-)) a možná, že se za tímhle tvým problémem skrývá i něco více, něco jiného…a na to jsou ti lidé v poradnách, aby to z tebe dostali ven…zrovna nedávno jsem to tu psala – několik mých kamarádek se na psycholožku se svými rodinnými problémy obrátilo a byly nadšené (fakt nelžu:-))…
Milá Laďko,
je to jen a jen Tvoje rozhodnutí.
A pokud Ti pomůže to, že se nám tu svěříš a necháš nás, abychom Ti k tomu napsaly své, taky dobře. (Ať už tady v poradně, nebo v TAM-TAMu, nebo jinak…)
Věnuj se malému, ale ani na sebe nezapomínej.
Moc Ti přeju, ať se to brzo zlepší (možná budu trošku drsná, ale buď ty pocity překonáš, nebo si zvykneš….)
Opatruj se!
;o)
Káčo,
taky děkuji. Dotaz o vymizelém sacím reflexu jsem včera četla a to víš, že jsem si pro sebe řekla: „Ty huso (pardon) co řešíš?“ Maminka z tohoto dotazu musí být hodně hodně silná, vlastně oba rodiče. Vždy, když si přečtu něco takového tak si říkám, že jsme měli vlastně štěstí a že už náš problém řešit nebudu, ale při nejblížší příležitosti to na mne zase přijde a jsem zase tam, kde jsem byla. Nevím, připadám si jako psychopat, který nedokáže ovládout sám sebe.
Laďka
jarmuschka,
též děkuji. Jsi hodně silná, taky jsi toho musela hodně zvládnout, holčičkám přeji jen to nejlepší a Tobě hodně sil.
Malému je 9 měsíců, hormonama to asi nebude. Bohužel nemám povahu se svěřovat odborníkům a ani nikomu blízkému, o mém problému nikdo, kromě vás tady, neví.
Děkuji za podporu.
Kukačka,
ještě jednou děkuji a i Tobě a Tvým dětičkám (jestli jsem dobře pochopila máš dvě) přeji hodně zdravíčka a štěstíčka.
Laďka
Ahoj Laďko – tvůj duševní stav má určitě svoji logiku. protože počít, donosit a porodit zdravé dítě je bráno jakožto „pro ženu přirozená věc“ a tvůj pocit vůči matkám zdravých novorozeňat není ani tak taková ta „zlá závist“, jako spíše lítost a naštvání na sebe sama, že jsi už na počátku jakožto „rodička“ selhala..takové pocity nejsou nic nenormálního u každé matky, která porodila „netabulkové dítě“ ..stejně jako Kukačka nevím, jak moc předčasně se malý narodil, ale věz, ale teď aktuálně ti doporučím jednu věc: v poradně Zdraví si přečti dotaz o vymizelém sacím reflexu ze včerejška 29.5. – a ruku na srdce – být na místě maminky toho dítěte – co bys řekla matce, která je nešťastná z toho, že má vlastně jen „malé“ dítě? Hypotrofické děti se rodily (a asi tolik nepřežívaly – ale třeba můj otec se narodil s hmotností 1,8 kg a vypiplala jej jeho babička v troubě na kaši z mouky a vody…a dnes je to sice už starší člověk, ale bývalý závodní sportovec, workoholik, VŠ pedagog s určitě nadprůměrnou inteligencí…)hypotrofické děti se rodí a rodit se budou pravděpodobně díky zhoršujícím se vlivům prostředí víc a víc…není to tvoje vina (pokud jsi teda o sebe v těhotenství přiměřeně dbala) a teď by ses měla soustředit spíše na péči o mimi, které je sice menší, ale životní potenciál má při dnešní medicíně úplně stejný jako donošené děti (jedna z mých velmi dobrých kamarádek má dvě holky – teď už středoškolačku a školačku – obě se narodily nedonošené a obě jsou teď fantastické – vždycky říkám, že bych chtěla mít děti jako ona)…pokud to sama se sebou opravdu nezvládáš (a asi máš docela reálný náhled na situaci, když se ptáš v poradně:-)), není žádnou ostudou návštěva psychologické poradny, kde ti pomohou najít ten správný pohled na věc už jen proto, abys už mohla konečně začít fungovat jako „neselhávající matka“, protože to je teď pro tvého syna to nejdůležitějsí…držím palce a přeji hodně štěstí tobě i malému:-)…
Laďko, věřím, že je Ti těžko, ale uvidíš, že to přejde! Naše Kačka se také narodila hypotrofická, ani mi ji neukázali, honem honem musela do inkubátoru, také jsem si říkala PROČ, co jsem udělala špatně, absolvovali jsme spoustu a spoustu vyšetření, výsledkem kterých bylo zjištění, že máme, naštěstí, zdravé dítě. Teď jsou jí 4 roky, je pořád droboučká, ale je v pohodě a to je nejdůležitější!!!
A k těm otázkám druhých – já jsem je prostě odpálkovávala: Nedělá tohle? no a co, dělá něco úplně jiného – a jak krásně!!!
Jsi silná, víš to, tahle slabší chvilka určitě přepadne jednou za čas každou maminu, vždycky se objeví něco – i u dětí, které jsou“normální“ – a věřím tomu, že to přejde, vždyť ti naši drobci jsou to nejbáječnější, co máme, ne?
Laďko, tak koukám, že jsem psala trochu déle….
Moje holčičky cvičily Vojtovku a jednu dobu nám fyzioterapeutka i neuroložka říkaly, že něco dohnaly a v něčem své vrstevníky dokonce předehnaly.
A teď, skoro v 19 měsících (gestačně o 2 měsíce méně) řešíme samostatnou chůzi. Jedna holčička začala chodit před týdnem, druhá se zatím odhodlává…
Na okolí nedbej, Ty nejlépe víš, jaké malý dělá pokroky. A to je důležité.
A navíc, těmto dětem se „dává čas“ do 3 let.
Uvidíš, zvládnete to. ;o)
Milá Laďko, chápu, jak se cítíš. Moje holčičky se narodily v 31. tt a přestože okolnosti mého těhu toto do jisté míry předjímaly, stejně jsem to těžce nesla. A k tomu fakt, že jsem holky nemohla plně kojit, jen dokojovat. Mě bývalo taky hodně líto, že jsem si neprožila porod, že jsem rodila SC v celkové anestezii…
Měla jsem štěstí, že mě tyto pocity pustily. A dnes mají holky skoro 19 měsíců a já už si kolikrát ani nevzpomenu, jak to bylo zpočátku, prohánějí mě pěkně.
Nevím, kolik je Tvému miminku, ale jak píše Kukačka, může to být vliv hormonů.
Snad máš chápavé okolí, lidičky, kteří Tě podpoří a pomůžou.
Přesto bych se na Tvém místě neostýchala a obrátila se klidně na odbornou pomoc nějakého psychologa.
Tak držím palce, ať to brzy zvládneš – ať už „svépomocí“ nebo pod „odborným dohledem“.
A na otázky druhých se vykašli 🙂