Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Zvláštní stav duše
Holky moje, momentálně nestíhám, proto jsem v posledních dnech radši ani nenahlížela, abych si pak v zoufalství, že nemůžu na nic reagovat, nekousala nehty:-)
Ale zrovna teď, během pečení cukroví, jsem si uvařila čaj s troškou slivovičky a zvláštně naladěna vám musím povykládat o včerejšku.
Včera byla neděle. Starší holky byly na víkendu u táty, kdo už mě trochu zná, ví, že jsem rozvedená a děti z prvního manželství si jejich táta pravidelně co 14 dní bere na víkend. No a poněvadž naše Kačka byla na pondělí ráno objednaná k paní doktorce na kineziologii a mého bývalého toto “cvičení“ dost zajímalo, udělal si volno z práce a požádal mě, za prvé jestli může jet k paní doktorce s námi a za druhé, když už teda ty děti doveze domů v neděli večer a v pondělí je “den D“, tak jestli může u nás tu jednu noc přespat, aby se neštrachal těch sto kilásků tam a zase ráno zpět.
Se zvláštním pocitem na srdíčku jsem souhlasila, připadalo mi to logické a navíc jsem byla ráda hlavně za to, že mám zajištěn na pondělí odvoz do 20km vzdáleného města a zpět domů.
Vím, jak to teď zní a už dopředu vám říkám, nečekejte ke konci žádnou senzaci ani partnerskou tragédii, nic takového.
Exmanžel přivezl děti o půl sedmé večer a od začátku se choval, jako že je s námi doma, jakoby tu bydlel. Vybalil s nimi věci, Káču strčil s Vladoškem do vany, vykoupal ji, umyl jí vlásky, zatímco já jsem drhla Vladánka a kolem nás vládla pohoda a tolerance. Můj současný mužíček o tom samozřejmě věděl a těsně před tím přijel taky z práce, takže se toho všeho zúčastnil. Už chápete? Byla jsem ten večer obklopená dvěma nejdůležitějšími muži svého života a bylo mi fajn. Exmanžel přivezl určitě ze sentimentálních důvodů láhev našeho kdysi oblíbeného červeného vína, kterou jsme večer otevřeli a u Superstar si hezky povykládali a láhev si vychutnali. Chlapi si dokázali bez problémů povykládat a já jsem se nemohla vynadívat na to, jak se můj bývalý stará o děti, o které kdysi moc nejevil zájem. Jak je ukládá, jak si s nimi vykládá a hraje si, vypráví pohádku, jak si užívá ten pocit, že tam v tu chvíli může být a bylo mi jasné, že ho mrzí, o co kdysi svým nezájmem a nevěrou přišel.
Večer uplynul, šli jsme spát, a možná že nejen já jsem pak před spaním musela přemýšlet o svém životě, o tom, jakou cestu jsem ušla za ty poslední tři roky a hlavně, jakou ušel můj bývalý. Jak se z hejska, který neměl zapotřebí doma trávit jedinou volnou chvilku, stal tak svědomitý a milující táta. A s jakou láskou, nevím, jak ten cit nazvat jinak, se dnes dívá na mě. Jak říká, že si nemohl přát lepší mámu pro své děti, čímž mezi řádky míní, byl jsem blázen, že jsem nežil ani trochu pro zítřek, jen pro současnost, že mi v tu chvíli nedocházelo, jak moc své rodině ubližuji. Dnes je to na něm znát. Přibylo mu vrásek, ač bydlí stále s “onou“ slečnou, tak se hlavně upíná na víkendy s dětmi, a ten večer v našem domě pro něj hodně znamenal. A jak se s každým pohledem na mě mlčky omlouvá. Jsem na něj pyšná. Láska mezi mužem a ženou, která nás kdysi spojovala, je už dávno pryč. Ale cosi pevného a krásného v mé dušičce stále zůstává. A všechno zlé jsem mu už dávno dávno odpustila.
Píšu vám to proto, abyste věděli, že ne všichni manželé, co se rozvedou, jsou schopní na sebe jen kydat špínu a plivat zlost a přenášet to na své ubohé děti. Ten večer jsme se shodli na tom, že i když jsme se bohužel zařadili do statistik rozvodovosti, zvládli jsme vše s čistým štítem a naše děti si do budoucna ponesou z toho trauma co nejmenší, možná žádné.
Tak, hrneček dopit a já odcházím. Díky všem, co ten román dočetli až do konce. Jste skvělé. M.
Mankaš, díky, že jsi tomu věnovala čas:-)
Nejhorší je, když lidi sklouznou do naschválů a pak to nemá konce. Tomu jsme se chtěli za každou cenu vyhnout. Ale zase, ono celé naše manželství bylo takové. Emoce jsem projevovala jen já, on jakoby tam nebyl, je to ten největší kliďas, jakého jsem v životě potkala. Takže já i kdybych se uvztekala k smrti, nikam by to stejně nevedlo (jen si ho představte, jak sedí se zkříženýma nohama na zemi jako budha, oči zavřené, mírný úsměv na rtech:-)). Byla to pro mě dobrá škola života, hodně věcí jsem si ujasnila.
Matildo, také jsem dočetla do konce, a smekám před vámi i před vaším současným mužem za toleranci…Opravdu pěkný článek a pěkná životní zkušenost, kdyby takových rozvedených párů bylo víc
Matildo 🙂
Báječné. Jsi šikulka šikovná. Dělala´s to skvěle, tím nejlepším a nejvhodnějším možným způsobem. Ode mě máš jedničku s hvězdičkou. Jen tak dál.:-)
Holky, vy mě tak chválíte, až se červenám:-))
Podvědomě jsem zastrčila do šuplíku ty špatné chvilky, kterých bylo samozřejmě hromada. Žádný rozvod není brnkačka, už to vědomí, že se rozvádím, bylo pro mě, která je přesvědčena o posvátnosti manželství, hrozné. Neustále mi v hlavě šroubovalo, jestli se to dá řešit tak, jak navrhují jeho rodiče, kteří se s tím absolutně odmítali smířit – nechat vše jak je, však se to časem nějak utřepe a on se ke mě vrátí. A od nich budu mít vždycky absolutní podporu. Jenže takový život jsem vedla už poslední dva roky a vůbec se mi nelíbil, proto jsem se vzepřela a všechny jsem šokovala. Najednou jsem byla černou ovcí, u nich v rodině se nikdy nikdo nerozvedl. To byly pro mě ty probrečené noci, ztratila jsem ne jen muže, ale rodinu, kterou jsem milovala.
Co tě nezabije, to tě posílí. Na zlá slova a jedovaté narážky jsem nereagovala, nechala jsem je, ať si plivou. Neumím se hádat a dokola přesvědčovat o tom, že jsem v právu. A v hloubi duše mi bylo jasné, že ta jejich síra, to je jen bezmoc, protože oni přicházejí o dceru a nemůžou s tím vůbec nic dělat. A místo aby nadávali synovi, který je tak zklamal, bylo snazší nadávat mě, snaše.
Díky povaze svého muže, který by si do úst nikdy nevzal křivé slovo, a nikdy by ani mravenci neublížil (myslím si, že té nevěry bude litovat do konce života), jsem to zvládla, jak se dalo. A potom i díky svému nynějšímu mužíčkovi, který mi v té době začal být velikou oporou a přátelství přerostlo v lásku. A díky tomu začal být svět růžovější. Udělat za vším tlustou čáru bylo o trošku snadnější. Ale i tak jsem se vydala cestou do neznáma navzdory všem, podporu jsem neměla žádnou, nikdo nevěřil, že ta cesta je správná. Tím pádem ráda dávám občas na vědomí, že jsem opravdu šťastná, bez vyjímek.
Padmé, času mám pomálu, jak to děláš, že ze mě vždycky vyždímáš další román? :-))) Díky:-)
Virenko, taky doufám, že oplatí:-) Jestli ne, tak potom nic v životě nemá smysl…
Matildo, bude-li se Ti chtít a budeš-li mít čas, piš.:-) Připisuj stále nové a nové příběhy, historky, vzpomínky. Báječně se to čte a mám z toho dobrý pocit. Mohu k tomu dodat pouhé: tak to má být.:-) Jakýkoli jiný komentář je zbytečný.
Matildo, tak to je úplná paráda, něco takového bych se snad na tvém místě bála i psát, abych si to nezakřikla :-)) Tfuj tfuj, ať nikdy více jinak a vaše rodinky fungují na “láskový“ pohon. Jak říkala moje maminka: když budeš hodná, Pánbůh ti to oplatí na dětech. Tak snad oplatí :-))
Fany, taky moc ráda čtu dobré zprávy, nabíjí mě pozitivní energií.
Bamisko, moc mě mrzí, že se ti život takhle komplikuje, místo toho, aby sis užívala to štěstíčko, tak se ještě nervuješ – ale nemá to cenu, hlavní je hodit za hlavu všechno trápení, kluci už nejsou zas až tak malí, aby ses s nimi nedokázala aspoň trochu domluvit.
Víš, určitě je to o povahách, ty naše se prostě tak nějak sešly. Faktem je, že jsme se od chvíle, co padla dohoda o rozvodu, snažili oba všemi silami všechno řešit s chladnou hlavou. Já jsem divná povaha, opravdu, oproti tomu, co občas slyším kolem sebe, nesnažila jsem se svého muže “obrat o všechno“ a nechat ho s “holým zadkem“, jak to slýchám kolem sebe – on měl milenku, on se vykašlal na rodinu, tak ať si táhne… Byt nám dali jeho rodiče a od začátku toho fiaska mi vyhrožovali, ať se všeho vzdám, nebo uvidím. Byla jsem zhnusená, protože já sama jsem od začátku věděla, že na byt nemám morální nárok a že se o něj nemíním vůbec tahat, a jestli si myslí, že jsem až taková zlatokopka, tak to mě vrcholně urazilo (navíc, bylo mi jasné, že nemám prašule na drahého právníka a oni ano, takže by mě u soudu rozmetali). A zbytek už pak probíhal jen cestou dohody, z bytu jsem si mohla odnést cokoliv jsem chtěla, plus finanční vyrovnání k tomu, na které manžel bez výhrad přistoupil a k tomu dohoda o alimentech. Vše proběhlo hladce, od soudu jsme odcházeli a objímali se, že to máme za sebou. A od té doby nám to prostě klape. Bere si děti pravidelně a platí všechno, co může. Nikdy mi neházel klacky pod nohy a já jsem si toho tak cenila, že bych to nedokázala dělat já jemu.
A z mého třetího těhotenství měl radost, zajímal se u holek, jestli je s maminkou všechno v pořádku a pak, když se malý narodil, tak se svou přítelkyní dojel, dali si kafe a oba si ho pochovali.
Prostě jak z románu, viďte?
Moc hezké Matildo….Je to jako krátký,ale krásný román.Jen víc takových krásných zpráviček,co se čtou jedním dechem.
no když jsem si přečetla kdo to píše tak mě to ani nepřekvapilo, už jsi se tu zminovala jak to máte hezké, je to zvláštní nikoho jiného ze svého okolí takového neznám, k tomu musí být povahy, nějak jsem se to snažila promítnout do svého života tuto situaci a nevím asi to nejde:-)) myslím, že by to vadilo současnému manželovi a na druhou stranu, kdyby tu byla jeho monželka tak by to sralo mě :-))……takže souhrn je ti to ze srdce přáno a bud ráda, že to tak je, protože jsem si tu zrovna chtěla postesknout nad tím jak bývalý byl docela v poho a ted jak zjistil, že už budu skoro rodit, netušil, že jsem těhu tak mi přijde, že vystrkuje růžky…a to není zrovna ono….
Marti, přijedu 🙂
Ale kdo mě odveze, to tedy nevím :-)))
Pozdravuj Kačenku!