Diskutárna

Už víc jak 14 dní nemám vůbec čas ani nahlížet na stránky, které jsou mi oporou, když jsem pořád doma sama s téměř neustále nemocnými dětmi. Po té dlouhé zimě, když už všichni nedočkavě vyhlížíme jaro (a že jsme se ho nedočkavě namlsávali nedávno, když se tak náhle oteplilo), když jsou děcka pořád tak na hromadě a utrácíme neskutečné peníze za doktory, recepty a léky v lékárně, tak aby toho nebylo málo, navštívil nás opět bacil střevní chřipky a skolil nás jednoho po druhém hezky tak, abych se opravdu nestihla nudit ani chviličku.
Nejdřív lehla Kačka, po ní za 3 dny naše miminko, pak Anička, za dva dny táta, ten se zmátořil a přivezl do toho svou dcerku, kterou máme v péči vždy týden v měsíci a ta to chytla za dva dny u nás. Zatímco Kačenka zvracela a průjmovala jen jeden den, u Vladoška jsem naprosto nestíhala vyměňovat plínky a ošetřovat neskutečně opruzený zadeček, který ho trápil asi nejvíc. Každá lžička čaje a každé kojení z něj okamžitě vyběhlo ven, no hrůza, znáte to, večer jsem už chtěla jet do nemocnice, když se to začalo mírně zlepšovat. Ale trvalo týden, než se mu trávení úplně upravilo… A do toho malá čtyřletá dcerka mého přítele, která to chytla v takové míře, že si doslova 4 dny a noci – jak se říká u nás – sr..a po kýtách. Nestíhala jsem prát, běhat s ní na záchod, sundávat pokakané povlaky z gaučů a postele, hlídat Vladánka, aby do těch flekanců pořád nelezl, když jsem s ní letěla na ten záchod, no – věřte mi, nic horšího jsem nezažila. Bylo mi těch našich dětí strašně líto a do toho jsem už mlela z posledního – když jsem to chytila i já. Nedivím se, že při těch křečích tak naříkaly. Byla to opravdu bolestivá záležitost.
Do toho se snažím dodělávat mužíčkovi účto kvůli daním, takže po nocích jsem ještě seděla v papírech. Teď je ze mě vyčerpaná troska, děti se zvetily, chodí do školky, školy, Vladošek je konečně taky zdravý, jen mě se pořád nedostávají síly. Jsem pobledlá, nemám na nic chuť, nic mě netěší, pořád bych jen spala a nemůžu. Datum podání daňového přiznání se blíží a já si nemůžu dovolit ten přepych si na chvíli odpočinout.

A do toho všeho přišla včera zpráva, která mě totálně dostala na kolena. U sousedů naproti nám se stala rodinná tragedie. Oběsil se jim 13-letý syn. Pravděpodobně nešťastná náhoda, prý si jen na něco hrál a něco zkoušel. V době, kdy rodiče zrovna večer nebyli doma, a starší sourozenci se asi věnovali svým záležitostem. Pořád koukám z okna na ten dům, kde si všichni tak krásně žili, paní věčně usměvavá, děti všechny slušně vychované, a zrovna onen klučina byl takové moje sluníčko. Nikdy nezapomněl pozdravit, pomoct s taškou nebo podržet v obchodě dveře. Měla jsem radost, když minulé léto chodil pro naši Áňu, aby si zajezdili na kole… Božínku, pořád kvůli němu s Aničkou brečíme, ta bolest, co musí cítit jeho rodina… Kde byl zrovna jeho strážný andělíček, že to muselo tak dopadnout? Jak může vůbec v dětské hlavě vzniknout takový scestný nápad, hrát si na akčního hrdinu a experimentovat s provazem kolem krku…

No nic, díky vám, že jsem to mohla tady vyventilovat, mám už dva dny pocit, že mi ta hlava praskne, že už víc nemůžu unést. Ale pak si hned uvědomím, jak je náš život lehký a bezstarostný ve srovnání s jinými:-(

Držte se.. Nevím, co dodat.

no tak dočítám se slzami v očích to je tak hozné a moc si přeju aby se mi nikdy nic podobného nestalo, hned jsem si vybavila ty svoje ztřeštěnce a doufám, že je to nikdy nenapadne….na tohle ani neznám slova útěchy to musí být prostě hrozné
no tak to vás to tam skolilo pořádně, je dobře že už děti jsou v pořádku,ale měla jsi pořádný kolotoč, jen je mi líto tebe, že nemůžeš njít chviličku aby jsi se také dala dokupy, držím palečky aby jsi nějkou cestičku našla třeba s pomocí přítele…