Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Ahojky moje vrbičky:-(
Už víc jak 14 dní nemám vůbec čas ani nahlížet na stránky, které jsou mi oporou, když jsem pořád doma sama s téměř neustále nemocnými dětmi. Po té dlouhé zimě, když už všichni nedočkavě vyhlížíme jaro (a že jsme se ho nedočkavě namlsávali nedávno, když se tak náhle oteplilo), když jsou děcka pořád tak na hromadě a utrácíme neskutečné peníze za doktory, recepty a léky v lékárně, tak aby toho nebylo málo, navštívil nás opět bacil střevní chřipky a skolil nás jednoho po druhém hezky tak, abych se opravdu nestihla nudit ani chviličku.
Nejdřív lehla Kačka, po ní za 3 dny naše miminko, pak Anička, za dva dny táta, ten se zmátořil a přivezl do toho svou dcerku, kterou máme v péči vždy týden v měsíci a ta to chytla za dva dny u nás. Zatímco Kačenka zvracela a průjmovala jen jeden den, u Vladoška jsem naprosto nestíhala vyměňovat plínky a ošetřovat neskutečně opruzený zadeček, který ho trápil asi nejvíc. Každá lžička čaje a každé kojení z něj okamžitě vyběhlo ven, no hrůza, znáte to, večer jsem už chtěla jet do nemocnice, když se to začalo mírně zlepšovat. Ale trvalo týden, než se mu trávení úplně upravilo… A do toho malá čtyřletá dcerka mého přítele, která to chytla v takové míře, že si doslova 4 dny a noci – jak se říká u nás – sr..a po kýtách. Nestíhala jsem prát, běhat s ní na záchod, sundávat pokakané povlaky z gaučů a postele, hlídat Vladánka, aby do těch flekanců pořád nelezl, když jsem s ní letěla na ten záchod, no – věřte mi, nic horšího jsem nezažila. Bylo mi těch našich dětí strašně líto a do toho jsem už mlela z posledního – když jsem to chytila i já. Nedivím se, že při těch křečích tak naříkaly. Byla to opravdu bolestivá záležitost.
Do toho se snažím dodělávat mužíčkovi účto kvůli daním, takže po nocích jsem ještě seděla v papírech. Teď je ze mě vyčerpaná troska, děti se zvetily, chodí do školky, školy, Vladošek je konečně taky zdravý, jen mě se pořád nedostávají síly. Jsem pobledlá, nemám na nic chuť, nic mě netěší, pořád bych jen spala a nemůžu. Datum podání daňového přiznání se blíží a já si nemůžu dovolit ten přepych si na chvíli odpočinout.
A do toho všeho přišla včera zpráva, která mě totálně dostala na kolena. U sousedů naproti nám se stala rodinná tragedie. Oběsil se jim 13-letý syn. Pravděpodobně nešťastná náhoda, prý si jen na něco hrál a něco zkoušel. V době, kdy rodiče zrovna večer nebyli doma, a starší sourozenci se asi věnovali svým záležitostem. Pořád koukám z okna na ten dům, kde si všichni tak krásně žili, paní věčně usměvavá, děti všechny slušně vychované, a zrovna onen klučina byl takové moje sluníčko. Nikdy nezapomněl pozdravit, pomoct s taškou nebo podržet v obchodě dveře. Měla jsem radost, když minulé léto chodil pro naši Áňu, aby si zajezdili na kole… Božínku, pořád kvůli němu s Aničkou brečíme, ta bolest, co musí cítit jeho rodina… Kde byl zrovna jeho strážný andělíček, že to muselo tak dopadnout? Jak může vůbec v dětské hlavě vzniknout takový scestný nápad, hrát si na akčního hrdinu a experimentovat s provazem kolem krku…
No nic, díky vám, že jsem to mohla tady vyventilovat, mám už dva dny pocit, že mi ta hlava praskne, že už víc nemůžu unést. Ale pak si hned uvědomím, jak je náš život lehký a bezstarostný ve srovnání s jinými:-(
Matildo…. :(( jj, to je přesně smíření… ale někdy je to taaaak těžké… 🙁
Mám slzy v očích a jdu postiskat toho svého 13-ti letého darebu…
Matildo, je mi moc líto, jaká smůla vás pronásleduje. Přeju brzké uzdravení! Venku už začíná být tepleji, tak snad bude konec všech otravných nemocí.
A upřímnou soustrast. 🙁 Je to hrozné, nevím ani, co ti napsat. Vyhrkly mi slzy do očí. Snad ta největší bolest rychle přebolí…
Matildo, přesně vím, jak ti je….
Tak holky, dneska už je líp, od rána nám paří do oken sluníčko, i když venku je teda zima a vichr, brr. No a abych se moc neradovala, Vladošek včera v noci dostal takový záchvat kašle, že se úplně poblinkal a strašně plakal. Naštěstí mu pomohl Stoptusin a Zodac, takže pak byla noc klidná. Dneska začíná být strašně zahleněný, ale rýma mu neteče, všechno je jakoby vzadu… No hrůza, ikde jsme nebyli a on už zase začíná marodit.
Dnes ráno už mi bylo i díky sluníčku líp. Tak nějak se snažím už smířit s tím, že toho střapatého darebu už nikdy nepotkám. Snažím se smířit se smrtí. Že nám vždycky jenom bere. Bere lidi, které máme rádi, nejhorší je, když je to tak náhlé. Jeden den ho vidíte na ulici, jak řádí na kole, a druhý den vás porazí vědomí, že už ho neuvidíte nikdy. A že jste mu mohli víc dát najevo, že ho uznáváte a respektujete, že máte radost z každého setkání. Že jste ho mohli občas pozvat za jeho ochotu na dobrou bábovku nebo pečeného buřta na ohni. A že už to nikdy nestihnete udělat. Tak to je to smíření.
Ve 13ti letech? Uf, to snad ani není možné. 🙁
Matildo, držte se a buďte brzo fit!
Matidlo to je mi strašně líto,všechno:-(((((((
Bohužel taky nemám ani čas ani sílu psát víc…tak jen myslím na Vás opatrujte se. K
UF…co říct. Když už se to ser*, tak všechno.Musíš být neuvěřitelně silná, že jsi ještě nepadla na ústa. Snad tomu to jaro pomůže, načerpáš nějakou novou energii a pojede se dál.
Navíc událost u sousedů tomu nepřidá…Brrr, ani pomyslet se mi nechce, co rodina musí zažívat. Přijít o dítě je to nejhorší. Měla jsem v práci kolegu, který pochoval syna…bylo to něco šíleného. A přesně jako u Tebe-měla jsem jejich dům před okny.
Budu nám všem přát, abychom tohle nikdy nepoznaly…:-(
Ach jo 🙁 Matildo, drž se 🙁 snad se vám teď nemoci vyhnou velkým obloukem a Ty si najdeš čas pro sebe, ať si můžeš odpočinout.
Ten 13-letý klučina 🙁 to je strašné. ani nevím, co bych dělala (ani jako sousedka natož jako matka). Ono pak je opravdu nejlepší něco uvařit, napéct a donést, ať ještě nemusí mít starosti s tímhle 🙁 ale kde vzít čas, když ho Ty teď vůbec nemáš, co 🙁 je to hrozné 🙁 držte se a snad bude brzo líp.
Jinak Leni, jsme na tom stejně. Pořád koukám, jak Darča mluví o čárklu, ale ještě jsem nenašla odvahu se zeptat 🙂 děkuju 🙂
Milá Matyldo, ty si to tuhle zimu fakt vybíráš, moc držím pěstičky ať už jste všichni zdravoučký. Jsi fakt statečná mamča, já si to vůbec neumím představit, hroutím se u jednoho nemocného dítěte. Teď to zkus a mysli trošku (alespoň trošičku) na sebe, vím je to těžké, ale děti tě potřebují a musíš být pro ně fit. Snaž se nabrat síly. Smekám před tebou, jak to všechno zvládáš!!!
K té tragédii u sousedů – brečím, když si představím, jak toho klučinu piplali od miminka, jak ho všechno učili, těšili se z něho, jeho úspěchů, navíc píšeš, jak byl hodný, obětavý… Pro mě jako maminku je smrt dítěte to nejhorší co se může stát. Posílám hodně síly ať se s tím brzo vyrovnáš a pokud o to sousedé budou stát ať i jim v jejich těžké chvíli můžeš pomoci.
Renča
Díky, přečtu, nastuduju, zakoupím ….