Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
R+R - máte zkušenosti?
Asi jste už o knize o výchově Respektovat a být respektován četli nebo slyšeli, název občas padne i zde v nějaké diskuzi.
Máte s aplikací těchto metod nějaké zkušenosti?
Nebo jste je z nějakého důvodu (jakého?) předem zavrhli?
makineo Petra to pochopila správně, pokud se mě něco dotýká, nebo mě o to přímo dítě požádá, pak je to moje věc. Ale ta práce na tom, co se mě dotýká je podle mě nutná zevnitř, než to nějak zpracovávat vně. Protože to, co se mě dotýká (vře uvnitř, jak píšeš) tak to se mě zcela jistě týká, právě jsem psala, že není žádné řešení, navenek dělat, že se mě to netýká, protože to všichni stejně poznají a navíc ten tlak prostě je, i když neprojevený formou zákazu, příkazu apod.
Ale jde právě o to zpracování, když to budu dělat vně, tzn. řídit všechny okolo, abych se toho vnitřního varu zbavila (neházej písek, čisti si zuby, spi už je noc…..)tak sice pokud ten druhý poslechne, tak mě to dočasně uklidní, ale pořád a pořád se budou ty situace dokola opakovat a pořád mi budou vadit a já tím pádem budu zasahovat do svobody všech ostatních, abyc se sama cítila svobodněji – nevřelo to uvnitř. Jenže tenhle postup nevede k jinému výsledku než k zotročení okolí bez toho abych dosáhla své vlastní svobody.
To zpracování podle mého musí přijít zevnitř, uvědomění, proč mi vadí určité věci, proč to ve mě vře, kdo mě to naučil, čeho se bojím, co mi skutečně vadí, proč ve mě nějaké věci vyvolávají bolest, bezmoc, vztek, strach….. A když k tomu dojdu (většinou je to cestou bolesti, protože tak nějak jsme je museli zvnitřnit – vzdáním se vlastní svobody ,abychom zdánlivě ulevili naši rodičům – viz. výše popsáno) a to zkrátka provází vztek, strach, bezmoc, bolest a tam když někdo drnkne, říkáme tomu, že to v nás vře, vře to, protože je to něco, co není nám vlastní, něco, co jsme MUSELI přijmout. NO a zpětným prožitím po uvědomění si, se toho také najednou zbavíme a pak už prostě nic nevře, ani nás nenapadne myšlenka, shnijou mu zuby, když si ej nebude čistit a dítě nebude cítit tenhle tlak (byť nevyřčený) a nebude mít žádný zájem si nechat shnít zuby :-), totéž sladké a dalších milion věcí.
Ale to je můj názor, třeba je to úplný nesmysl, i když mě se to naprosto potvrzuje, tam kde mi nic nevře, tam to zcela přirozeně plyne (třeba zrovna ty zuby mi nic moc neříkají a holky si je úplně normálně čistí samy), ale tam kde to vevnitř vře u mě,tam samozřejmě nic moc pěkně neplyne a jsou třecí plochy, naštěstí ale já si to dost často uvědomuju už v průběhu toho “konfliktu“, že je to můj problém a nebazíruju na tom.
U sladkého je to ještě trošku horší s tou závislostí na cukru, že fakt asi není úplně svobodné rozhodnutí jíst sladké, jako fe’ták se asi nerozhoduje svobodně, jestli si dá další dávku :-(.
Petro, u nás to třeba je se sladkostma tak, že i když já nekoupím – jakože někdy taky koupím, tak prostě mám pocit, že v okolí mají pořád děti nějaké sladkosti.
Naše holky se s kamarádkami navštěvují i denně nebo jsou děti venku a opravdu děti toho plno nanosí a pak to jí i moje holky.
Hlavně prostřední dcera… Pro ni je to jako magnet. Sní toho strašně moc a další den klidně zas… Když nemá, tak chce, jsme v obchodě, pořád škemrá… a já i odmítám, když vím, že právě u kamarádky snědla to a tamto, ve školce jí dala kamarádka bonbon…
Navíc ona pak nejí normální jídla. Zkrátka jak měla nějakou sladkost, tak nevečeří, neobědvá, je zaplácaná sladkým.
Přijde mi to prostě moc.
Přestože jsem to ze začátku neřešila, tak teď to opravdu reguluju.
Navíc zrovna ona už měla i zubní kaz.
Ale nevím no. Myslím, že to je spíš otázka návyku… Kdo se v dětství naučí stravovat nezdravě, většinou tyto stejné návyky má i v dospělosti. Tak jestli není moji zodpovědností naučit toto dítě správně.
Prostě nejde o jeden bonbon denně…
Právě třeba děti hrají nějakou hru venku, většina dětí si třeba zobne bonbon a jde hrát dál. Stejně tak i moje nejstarší dcera. Ale prostřední si prostě sedne k sáčku a jí dokud to není snězené.
Ten příklad v restauraci… Už je to dlouho, tak to možná trochu zkomolím.
Zkrátka jsi s dítětem v restauraci a dítě přijde ke stolu k nějaké cizí dvojici a povídá si tam s nimi nebo si k nim i sedne…
Někdo má pocit, že by měl jít pro dítě a odvést ho pryč, protože se to nehodí, protože dvojice chce mít určitě soukromí a ne se věnovat mému dítěti.
Někdy i ti dotyční se cítí dotčeni, že matka dítě neodvede a nezasáhne.
Ale tam vlastně rodič s tou situací nemá co společného. Dítě může pocítit, že ta situace je nevhodná nebo pokud to nejde poznat, tak ti dotyční se mají ozvat sami a dát to dítěti najevo oni, že chtějí být třeba o samotě.
makineo, z R+R mám úplně stejný dojem jako ty, přijde mi to takové moc systematické a učebnicové. Ale třeba jako studijní materiál na VŠ pro budoucí učitele by to asi bylo bezva – já bych to třeba mileráda vyměnila za některé přednášky z psychologie a pedagogiky, co jsem kdysi absolvovala. Do praxe mi to přijde podstatně užitečnější.
Nechceš přiblížit ten příklad s dítětem v restauraci? to mě zajímá, nějak se tam s dětma necítím ve své kůži, i když holky nijak extra divoké nejsou a personál je v pohodě.
Pokud jde o sladkosti – já je prostě nekupuju, nebo když už tak minimálně, cíleně – má přijít návštěva, tak vezmu něco ke kafi, nebo se domluvíme, že koupíme mls na cestu apod. Nemáme doma krabici sladkostí. Dřív jsem byla v mrákotách z Mikuláše a Velikonoc, protože to se těch sladkostí vždycky sejde strašně moc. Až jsem to prostě přestala řešit, holky mají každá svoje sladkosti u sebe a je to na nich. Je fakt, že nejdřív se ládujou hlava nehlava, ale pak to ubývá, až to nakonec s odstupem času a většinou i jejich souhlasem vyhazuju, protože to už nikdo nechce. Přes léto si kapesné utrácí za nanuky, ve škole v bufetu taky nakupují blbosti, ale přijde mi, že čím míň je jim vzácná ta možnost koupit si, co chtějí, tím míň takhle utrácí.
K situaci na písku – já jsem z odpovědi od Lien pochopila, že pokud tě dítě požádá o pomoc, tak už to je i tvoje věc. Pak už je na tobě, jak se rozhodneš zakročit, protože vlastně řešíš svůj vlastní “problém“ – to, že po tobě někdo (tvoje dítě) něco chce.
Ale třeba to Lien upřesní ještě jinak, tohle je jen moje interpretace, jak jsem si to vyložila a jak mi to zní srozumitelně.
Petro, tak super… Přeju příjemné čtení. Na mě RaR působilo jako učebnice, toto se mi četlo samo.
A hlavně u R+R jsem si kolikrát říkala, jak je to složité a jak si na ty správné věty nikdy nevzpomenu… Kdežto u Jak mluvit… mám naopak vždy pocit, že to hravě zvládnu, že je to tak snadné. Asi ten americký pozitivní přístup 🙂
Lien, s většinou souhlas. Já jsem se i nechala ve smýšlení o výchově ovlivnit tou Naomi Aldort… pravda, že knížka mě nezaujala moc, ale líbila se mi beseda na videu.
Musím říct, že mě to posunulo zas o kousek dál.
To, že některé věci nejsou moje starost. Líbil se mi např. příklad dítěte v restauraci.
To, že nic není moje starost nedokážu (zatím?) přijmout. Ale nevím, nemyslím, že to vždy musí být buď a nebo, nemyslím, že musím nechat dítě být a skřípat zubama…
Řekla bych, že u mě to jde postupně… přes konkrétní jednotlivé situace.
Třeba s tím sladkým zrovna nevím. Ty děti ve sladkostech vůbec nijak neomezuješ?
A umývají se a čistí si zuby samy od sebe? Víš, jestli třeba po týdnu přijdou a řeknou, že se chtějí umýt.
K situaci na písku se vrátím jen tak, že právě u nás to bylo tak, že dcera, když nevyřešila situaci sama, tak se na mě obrátila s tím, že potřebuje pomoct a neví si rady.
Chtěla zůstat na písku a hrát si, ale bez toho aby ji někdo sypal písek na hlavu nebo házel po ní kovová autíčka.
Mně zas přijde hrozně nepřirozené, abych někomu koho mám ráda, odmítla pomoct, když mě o to požádá. Přijde mi to trochu jako když bych se na ulici stala svědkem např. přepadení, pokusu o krádež kabelky atp., dotyčný bude volat o pomoc a já na to řeknu, ať si to vyřeší sám nebo sama, že se do toho nebudu plést.
Ale jinak toto období trvalo poměrně krátce a hlavně u jedné z dcer. Další dvě se s tím dovedly srovnat samy (většinou strašlivým řevem či oplacením).
Lien, díky 😉 Před pár lety bych si asi nad tvým komentářem i ťukala na čelo, teď mi to dává smysl, i když teda třeba to čištění zubů budu pořád dál připomínat a kontrolovat (ale je fakt, že už k němu nepřemlouvám).
makineo, musím se pochlubit, že knížky dorazily, ale musela jsem je před sebou schovat, jinak bych celé dny jen listovala a četla. Takže jsem vybrala tu první (Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly…) a mám ji na příděl a za odměnu 😉 Zaujalo mě, že je to uspořádané jinak než v R+R. Nejen, že ta forma je čtivější, ale i to uspořádání (jak se postupně probírají jednotlivé “techniky“ – nevím jak to nazvat) mi přijde efektivnější. Na prvním místě je respekt k emocím, což bych řekla, je základ všeho.
Petro ano, nejvíc je to o důvěře, málokdo věří, že děti ví, co je pro ně dobré. Ony by samy od sebe určitě nedošly ke shnilým zubům, protože pokud by neměly potřebu se vymezit, postavit autoritě, tak by za a)nejedly sladkosti (ve velké míře, některé vůbec) b) zuby by si vyčistily, nějakým způsobem :-). Pro nás je ale těžké to čekání, když v hlavě máme, že se ten důsledek bude příliš citelný. A už i to se dá považovat za projev nedůvěry, ony to cítí, mají mnohem míň postiženou intuici než my, takže stokrát si můžeme hrát na to, že je nekontrolujeme, ale když je to v nás, ví to a zákonitě si nějakým způsobem budou snažit udržet svojí svobodu – přecpáváním se nesmysly, nejedením, vzdorem……… toho je nepočítaně.
Takže mi pořád vychází, že jediná výchovná práce, je práce na sobě, aby člověk skutečně niterně nezasahoval do věcí, do kterých mu nic není, ne jen navenek a uvnitř přitom vřel. Ale vědomím hlídáním to začíná, až po uvědomění může přijít zvnitřnění a pak je po problému.
Většina věcí, kterou přisuzujeme našim dětem (bude se cpát sladkým, když mu to dovolím, nebude si čistit zuby až shnijou…..)je naším vlastním problémem, možná nám je někdo taky přisoudil, nebo bychom to možná ze vzdoru dělali, rpotože jsme se nemohli sami svobodně rozhodnout, když jsem na to měli právo. Věřit, že každý člověk ví, co je pro něj správné a dobré je skutečně těžké. Osobně si myslím, že děti to doopravdy vědí, než jim vimplantujeme naše představy, a pak v dospělosti mnozí zase tu svojí přirozenost hledají, kdyby se ten mezikrok (vnucení vlastních představ dětem) nestal, jsem přesvědčená, že by to měl každý, komu se to stalo, mnohem jednodušší. Protože vědět kdo jsem a co je mi milé/nemilé je pro vůbec život asi hodně podstatné. A rozeznávat kdo jsem opravdu a co mám jen převzaté od někoho jiného a tím pádem mě to zatěžuje je mravenčí práce, čím déle to člověk považuje za své, tím hůř se to hledá.
Lien
Lien, děkuju za odpověď, četla jsem ji už v týdnu, jen nějak nebyl čas dál reagovat, ale přemýšlím nad tím skoro denně. Po přečtení věty “to není přece moje věc“ se to teda ve mně dost bouřilo, po dočtení zbytku mi spíš v hlavě šrotovala spousta myšlenek. Ono je těžké to posoudit, když to člověk nemůže nějak otestovat – sama bych neměla na to, abych pozorovala jak si dvuletí prcci hážou písek do očí. Sice asi dokážu uvěřit tomu, že by si to nakonec i nějak vyjasnili sami, ale prostě bych to nevydržela a nějak zasáhla. No, teď už s dětma na písek nechodím, tak zrovna tohle řešit naštěstí nemusím.
Ale zapadá mi to do toho, čeho už jsem si taky všimla, i když na jiných věcech – když děti dostanou důvěru, tak toho zvládnou mnohem víc, než si myslíme (zrovna nedávno kamarádka líčila, jak se její děti zvládnou ráno vypravit samy do školy, přitom ani ona by tomu nedávno ještě nevěřila, naše Majda zase zvládla dojet sama autobusem k babičce, i když autobusem jezdíme minimálně, takže taky neměla nijak natrénováno atd.), ale to už zase trochu odbočuju 😉
– k těm hygienickým návykům – měla jsem na mysli spíš čištění zubů, aby se nekazily apod., mastné a neučesané vlasy taky beru jako věc osobního rozhodnutí a žádnou velkou tragedii (tím teda netvrdím, že si vlasy nemyjeme a nečešeme, jen někdy trvá trošku dýl, než se holky odhodlají ;-)). Prostě někde ty důsledky (ne)dělání něčeho nejsou nijak bolestné, takže proč to nevyzkoušet a nepočkat, až k tomu dítě dospěje samo, že to tak třeba nechce, jinde už můžou být následky horší (vrtání zubů, píchání uší…) a přijde mi jednodušší a příjemnější je od toho ochránit, byť za cenu autoritativního přístupu.
Já jsem tu knihu nečetla úplně celou, tak mi toho možná uniklo víc.
Musím říct, že mi to něco dalo, ale to něco bylo právě spíš v té rovině, jak jsem psala, zamyslet se nad sebou a některé věci si uvědomit a být otevřenější k tomu něco změnit. A to jak ve svém chování, tak v očekávání.
Ale souhlasím s Lien v tom, že to nakonec tak bez chyby není. Nicméně se tomu ale nedivím, je to prostě METODA. A v tom je ten háček.
Nechci a nebudu jednat křečovitě, když mi to v tu chvíli nejde takhle, udělám to raději přirozeně i s tím rizikem, že nebudu stoprocentní.
A v tom to vidím jinak. Stejně jako se děti vyrovnají s hygienou, vyrovnají se i s občasným zaváháním, s tím, že se rodič nezachová pokaždé nejlépe, jak by v tu chvíli šlo. Samozřejmě to myslím za předpokladu, že fungují ty nejdůležitější věci, vztahy atd.
Možná jsem skeptičtější kvůli tomu, co jsem viděla u některých lidí, že jsou pro samou snahu nepřirození, strojení. A to musí na dítě určitě působit hůř, než když občas uslyší zvýšený hlas nebo nějakou rezolutnější výzvu.
(Pokud to zvyšování hlasu samozřejmě není převažující přístup.)
Celkově je to ale na psaní hodně složité téma a nevím, jestli je z toho jasné, jak to myslím. 🙂
Přečetla jsem jen poslední reakci, tak ještě k té předchozí.
Je fakt, že spousta věcí, které chceš děti naučit jako třeba ta hygiena se jeví opravdu důležitě, ale pro koho? Děti se hygieně naučí samy tím, že to uvidí popř. popř tím, že jim začnou určitě věci vadit, což se v pubertě určitě stane a když ani to ne, zřejmě tedy budou chodit se smradlavou pusou a mastnými vlasy. Hm no a co z toho tedy plyne, že jsou nějak horší nebo ti druzí lepší?
kolik lidí tak v dospělosti stejně skončí, podle mě i dost a kolik jich zase skončí s úzkostí vůči baktériím pořád se savem v ruce, taky asi dost, takže je to fuk stejně se nic nezmění, ať je to budeme učit nebo nebudeme.
Jediný rozdíl bude v tom, že jestli skončí se savem nebo se smradem bude jejich svobodná volba nikoli truc-vymezování se vůči nátlaku nebo přemrštěné přijetí rodičovské čistotnosti. A bude tedy sám sebou, ne dílem /povedeným, či méně/ svých rodičů.
NO a tak je to asi se vším, mně přijde důležité jen je chránit do určitého věku, ve kterém jsou schopny rozlišit míru rizika, před určitými věcmi (auta, výšky, cukr….) a jinak je fakt nechat jako dříví v lese a soustředit se na sebe, na to, co vadí a nevadí mně.
Lien
Petro ale to přeci není moje věc :-), že si dvě děti házejí písek do očí, myslím, že to dokáží vyřešit samy mezi sebou. Tedy pokud jim do toho nikdo nezasahuje a jednomu není patnáct a druhému rok a ten, kdo hází není ten patnáctiletý, i když i tak.
Jiná věc je kdyby za mnou moje dítě přišlo, že mu to vadí a neví co má dělat. Asi bych mu navrhla, jaké jsou možnosti řešení (požádat toho druhého, jít domů…..) a počkala, co si vybere.
Lien