Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Nový román od Matildy
Po dlouhé době všechny co nejsrdečněji zdravím z krásného zapomenutého Osoblažska.
Zažila jsem zatím ty nejbídnější, a přesto asi nejkrásnější vánoce v dosavadním životě. Finančně jsme na tom bledě a všechno, co vyděláme, jde do splátek. A aby nám bylo ještě líp, tak byl můj muž od posledního listopadového týdne bez práce. Zakázky nasmlouvané, smlouvy podepsané. A finance na rozjezd staveb nikde, prostě, když vám někdo bude tvrdit, jak naše ekonomika stoupá, nevěřte mu. Zadavatelé zakázek (počtem 4) nezískali potřebné finance a všechno se musí pozdržet, zatím do ledna, ale nevěřím tomu, že nastane nějaká změna tak brzy…
Povedlo se mi najít zájemce na odběr mého vánočního cukroví, takže veškeré vánoční zájmy byly závislé jen na tom, kolik vydělám pečením.
Od posledního listopadového týdne se u nás všude povalovaly plechy s cukrovím, nejdříve tedy tuny perníčků 🙂
Musela jsem je napéct hlavně na naše vánoční trhy, ne na prodej, ale na zdobení pro místní děti, aby se vánoční akce rodičům vydařila a děti se zahřály u nás v knihovně. Vystřídalo se mi tam dobrých 50 dětiček, což je na naši malilinkatou knihovničku opravdu hodně 🙂
Ale spokojeně si každý odnášel pylík se svými nazdobenými perníčky. Krásná akcička. Shodou okolností jsem hned pár dnů nato měla kontrolu z regionálního knihovnického centra a sklidila jsem krásnou pochvalu, což mě zahřálo u srdíčka. A hned přivezli bednu nových knih, tak jsem se úplně tetelila radostí, teda, tohle mi jako ježíšek úplně stačilo… 🙂
No a pak už se u nás peklo 8-10 hodin v kuse. Do 15.12. jsem měla napečeno asi 26 kilo cukroví. Vím, že to není moc, mnohé z vás pečou i více, pro mě to byla premiéra a zároveň zkouška, co dovedu. Zvládla jsem udělat 18 druhů cukroví a strašně mě to bavilo. Ohlasy mám skvělé, prý bylo perfektní, takže doufám, že nějaké renomé pro příště jsem si udělala.
Nakonec jsem mohla nakoupit za 2 tisíce dárky pro skoro celou rodinku – vynechala jsem mužíčka, protože pro něj jsem chtěla nějakou úžasnou hrubou pracovní mikinu a to se mi už nepovedlo sehnat. Tak se koukám na net ode dneška a hned jak najdu, objednávám, bude mít dáreček k svátku, který mají oba mí miláčkové 9.1.
Nakonec jsem i já jeden malý dáreček pod stromečkem měla, ačkoliv jsme byli spolu domluvení, že letos se fakt naděluje jen dětem a našim babičkám. Dostala jsem nějaký drahý šampón, udělal mi velkou radost, na druhou stranu mě fakt mrzelo, že pro mužíčka nic nemám. Ale on pořád tvrdí, že jsem mu nadělila dárek ve formě úžasného cukroví, které tady pomlsává, tak ať se tím netrápím.
Pak jsme si 20.12. dovezli z Ostravy moji maminku, aby nebyla na vánoce sama a hned byla další pomocná ruka navíc. Zvládly jsme za dva dny hezky uklidit dům a 23. večer už jsme se slastně s nožkama nataženýma koukaly na Lásku nebeskou 🙂 Prostě vánoce tentokrát v takové pohodě a klídečku, pořád puštěné koledy, zpívali jsme jeden přes druhého, Vladánka to opravdu bavilo a my jsme se nasmáli, jak všechno komolil 🙂
Vánočka ze šesti 🙂
Na Štědrý den jsme se sešli s celou místní rodinou na kafíčku u švagrové a šlo se na tradiční procházku na hřbitov zavzpomínat na všechny, co už nás opustili. Zapálili jsme asi 30 svíček a hladoví se vypravili zpátky na cestu do svých domovů. Kolem půl páté jsme už připravovali večeři a o půl šesté zvonil Ježíšek na zvoneček, za hlasitého desetiminutového halekání našich dětí ze zadního okna do zahrady – Ježíškuuuuuu, kdeeee jsiiiii :-)))
Můj skromný vlastnoručně vyrobený adventní svícen
Náš štědrovečerní stůl
Dárečků bylo poskrovnu, Vladánek dostal vytoužený dalekohled a jedno malé kovové sportovní autíčko do sbírky, Kačka se Zoikou každá jednoho malinkého zůblíka – nevím, jak se to píše a nechce se mi to hledat 🙂 , dále pak každá pouzdro s fixy a barevnými kamínky na vyzdobení – jedna se šmouly a druhá s poníky, no a pak už jen pro všechny tři prcky balíček s plastelínou, fixy a třemi velkými bloky. Anička si skromně přála jen ostříhání u mé známé kadeřnice, které do vánoc nevyšlo, proto jsem jí koupila v drogérii jako náhradní dárek jen nějaký sprej s leskem na vlasy a darovala svou nepoužitou sadu gelových propisek, a Veronice jsem narychlo koupila jen sadu Pantene pro V na vlásky. Babičkám vitamíny v plechové dóze, myslím, že je potěšily.
Od babičky dostaly knížky, takže ani ty pod stromečkem nechyběly… Musím říct, že z tak malinkého množství dárků měly naše děti o hodně větší radost než kdysi, když se ta hromada ani nevešla pod stromek.
Pak přišel čas na novou pohádku o 12 měsíčkách, po ní jsme uložili děti a šli jsme na devátou hodinu do kostela na Půlnoční mši. Nesli jsme pár chlebíčků a cukroví, protože po půlnoční jsme byli domluvení sejít se s našimi známými v oblíbené hospůdce na zakončení hezkého dne. Mše byla nudná, farář nepřesvědčivý, ministranti žádní, ani kadidlo nezavonělo, ani hudba nezazněla, prostě nic moc, zazpívala jsem si ale pořádně a od plic všechny krásné české koledy 🙂
Pak v hospůdce ještě předávání malinkých dárečků, od paní hospodské jsem dostala svíčku, já jí předala vánoční čaj, protože když už tam zavítám, tak mi dělá čajíček zadarmo, ví, jak špatně na tom jsme. Ještě že jsou kolem nás tak skvělí a hodní lidé…
Na Boží hod jsme měli vánoční pohodu, dojídalo se jídlo z předchozího dne, roztáhli jsme si gauč a celý den koukali na pohádky 🙂
Horší to pak bylo na Štěpána, mamča odjela domů zároveň s mým bývalým, který si přijel pro holčičky a odvezl si je na pár dní k jeho rodičům. A nás čekal oběd u maminky mého muže, mé tchýně. Jako pokaždé to bylo opět stejné. Žádné společné téma hovoru, zatímco všichni řeší, kde se různě chystají na dovolenou (Skotsko, Irsko, Skandinávie a Chorvatsko k tomu) a kam vezmou děti ještě teď přes prázdniny, (padl nápad i na Tropical Island do Berlína), a to celoročně posloucháme, jak všichni brečí, jak jsou na tom špatně a musí se uskrovňovat, tak nám se honilo hlavou, jak přežijeme další měsíc …
Zatímco se děti ostatních vychloubaly tablety a dotykáči „od Ježíška“, my jsme jen koukali, jak se Zoinka s Vladánkem nudí a nejradši by šli domů. A vrchol tomu dodala tchýně, když se rozdávaly dárky, tak nějak zapomněla na to, že má ještě dvě „vyženěné“ vnučky, které tam sice chybí, ale kdyby tam byly, tak nevím, jak jim na místě vysvětlím, že jim Ježíšek nic nepřinesl…
Normálně mě polilo horko, když jsem zjistila, že jim prostě nic nekoupila. Doslova jsem děkovala bohu, že tam holky nejsou a nemusím nic řešit, protože v opačném případě bych pravděpodobně vstala, oblekla děti a s nějakou pichlavou poznámkou odešla.
Večer jsme to pak s manželem všechno probrali a zkonstatovali, že se potvrdilo, že mě tchýně nesnáší a všemožně se mě snaží vystrnadit ze svého života… Vyvodím z toho nějaký důsledek, každopádně už mě nebaví znovu a znovu nastavovat druhou tvář, končím s přetvářkou, už mě tam neuvidí. Když si vzpomenu na svoji maminku, jak ze svého skromného důchodu nakoupí dárečky všem vnoučátkům, i těm vyvdaným, tak mě to fakt zamrzelo, když druhá babi má důchody dva, jeden vdovský a druhý starobní a to nežije sama, ale s druhem, taky se starobním důchodem… Sice se v poslední době bráníme odsuzovat lidi, jenže když to takhle zamrzí, tak se člověk těm myšlenkám dost těžce brání… Je nutné myslet pozitivně, ale “dělat“ na hlavu si prostě nechat nemíním.
Dnešek jsme si už zase užili jen sami podle svého, vytáhli jsme děti i s naší fenkou Baruškou na výšlap na horu (kopeček 🙂 ), tyčící se nad naší vesnicí, výška něco přes 500m, ale výšlap je to pěkný, dal nám zabrat a děti úplně zmohl 🙂
Vyslyšelo nás sluníčko a pěkně roztrhalo mráčky, ukázala se krásně modrá obloha a z vrcholku bylo krásně vidět do našeho údolí a až do rovného placatého Polska. Manža s dětmi opravoval ohniště, příště prý si prý doneseme párky a já objímala stromy a čerpala energii. Došli jsme domů, děti se nabaštily a teď tu jako pecky leží u pohádek, zatímco mužíček dělá ve stodole dvě ptačí budky, musí pořád něco vymýšlet, jinak by se nudou ukousal, než by nejdříve sežral nás 🙂
Tímto bych svůj román ukončila. Není už zdaleka tak vtipný, jak jsem byla zvyklá dělat si ze všeho srandu, já vím … Udála se i spousta jiných věcí, ale to by bylo nadlouho. Každopádně konec roku se blíží, ještě nevím, jestli ho strávíme s dětmi doma nebo si půjdeme zatancovat na vesnickou zábavu (Anička samozřejmě pohlídá děti, ale už teď při té příležistosti spřádá plány na párty s přáteli u nás doma 🙂 )
Zítra se zastaví ještě strýc mého muže s manželkou na kulečníkovou bitvu, tak se těším, bude sranda. A po Silvestru budeme řešit, co s námi bude dál. Naučili jsme se v tomto roce žít opravdu velmi skromě, ještě skromněji, než v předchozích letech. Ale ani to na zaplacení běžných měsíčních splátek nestačí. A práce se zatím nenaskytla. Tak doufám, že mé hledání bude mít konečně nějaký úspěch.
Přeji všem krásný a pohodový zbytek roku a do toho Nového ať všichni vkročíme bez nemocí, obklopeni láskou a milovanými lidmi. A fungování VD ať nic neohrozí, nedovedu si bez nich představit ranní či odpolední kávičku 🙂
A ještě jednou moc děkuji holkám za krásné přáníčko 🙂
Ahoj Matildo.
Krásně jsem si početla, díky, že jsi napsala!
Sice píšeš, že to není nejveselejší psaní, ale mě to teda tak nepřijde! Naopak, krásně jste si užili svátky a to je moc fajn.
Na tchýni asi nemám co napsat, přijde mi to hodně smutné, zapomenout na dvě vnučky. Opravdu štěstí, že s vámi holky nebyly!
Vánočku také obdivuji a 26kg. cukroví? Téda!
Matildo, ono to není nikde růžové, každý se musí otáčet. Ty to vidíš možná až moc černě, ale když se podíváš, kolik jste toho za rok stihli vybudovat na baráčku, psala jsi, jak jste udělali pokojíček malému a další místnosti, to vše přeci stojí velké peníze! To jsou přeci tisícové položky, tak někdo to dá do dovolené, vy to dáváte do baráčku. Když se na to podíváš z této stránky, tak si vem, jak vám domeček postupně kvete a to je myslím hodně pozitivní! Máte se rádi, jste zdraví…a to je moc fajn, určitě víc, než kupy dárků pod stromečkem! Tak si z toho nic nedělej a užívej si dětiček. 🙂
Krásného Silvestra!
Jarm, moc díky, už jsem se chtěla odhlásit, mám tu dva hladovce, co žadoní o večeři a manža o kafe – jednu budku už má, druhou šel rozměřit – vyfotím, je nádherná 🙂
No a koukám, že se hned někdo ozývá – holka, tu vánočku mám odkoukanou z youtube – pan kuchař Petr Stupka mě to naučil
http://www.youtube.com/watch?v=ZpaOV_rQW5Q
Podle mě tohle pochopí fakt každý, jen si to musím před každým pletením znovu zopakovat :-))))
Návštěvu fakt naplánujeme, vláček jezdí většinou od června, najdi si volný víkend, nejlíp co nejdříve a červeně zakroužkuj – “MATILDA!“
Matildo, moc ráda Tě čtu – i když, jak sama píšeš, to není nejveselejší.
A obdivuji tu tvou šestipramennou vánočku – to jsi někde vyčetla? Nebo se naučila od maminky?
To je o důvod víc, abychom se za vámi vypravili (a ty mně to mohla naučit).
😉
Opatrujte se.
Myslím na Tebe, ať se Tvá přání začnou zhmotňovat.
🙂
Po dlouhé době všechny co nejsrdečněji zdravím z krásného zapomenutého Osoblažska.
Zažila jsem zatím ty nejbídnější, a přesto asi nejkrásnější vánoce v dosavadním životě. Finančně jsme na tom bledě a všechno, co vyděláme, jde do splátek. A aby nám bylo ještě líp, tak byl můj muž od posledního listopadového týdne bez práce. Zakázky nasmlouvané, smlouvy podepsané. A finance na rozjezd staveb nikde, prostě, když vám někdo bude tvrdit, jak naše ekonomika stoupá, nevěřte mu. Zadavatelé zakázek (počtem 4) nezískali potřebné finance a všechno se musí pozdržet, zatím do ledna, ale nevěřím tomu, že nastane nějaká změna tak brzy…
Povedlo se mi najít zájemce na odběr mého vánočního cukroví, takže veškeré vánoční zájmy byly závislé jen na tom, kolik vydělám pečením.
Od posledního listopadového týdne se u nás všude povalovaly plechy s cukrovím, nejdříve tedy tuny perníčků 🙂
Musela jsem je napéct hlavně na naše vánoční trhy, ne na prodej, ale na zdobení pro místní děti, aby se vánoční akce rodičům vydařila a děti se zahřály u nás v knihovně. Vystřídalo se mi tam dobrých 50 dětiček, což je na naši malilinkatou knihovničku opravdu hodně 🙂
Ale spokojeně si každý odnášel pylík se svými nazdobenými perníčky. Krásná akcička. Shodou okolností jsem hned pár dnů nato měla kontrolu z regionálního knihovnického centra a sklidila jsem krásnou pochvalu, což mě zahřálo u srdíčka. A hned přivezli bednu nových knih, tak jsem se úplně tetelila radostí, teda, tohle mi jako ježíšek úplně stačilo… 🙂
No a pak už se u nás peklo 8-10 hodin v kuse. Do 15.12. jsem měla napečeno asi 26 kilo cukroví. Vím, že to není moc, mnohé z vás pečou i více, pro mě to byla premiéra a zároveň zkouška, co dovedu. Zvládla jsem udělat 18 druhů cukroví a strašně mě to bavilo. Ohlasy mám skvělé, prý bylo perfektní, takže doufám, že nějaké renomé pro příště jsem si udělala.
Nakonec jsem mohla nakoupit za 2 tisíce dárky pro skoro celou rodinku – vynechala jsem mužíčka, protože pro něj jsem chtěla nějakou úžasnou hrubou pracovní mikinu a to se mi už nepovedlo sehnat. Tak se koukám na net ode dneška a hned jak najdu, objednávám, bude mít dáreček k svátku, který mají oba mí miláčkové 9.1.
Nakonec jsem i já jeden malý dáreček pod stromečkem měla, ačkoliv jsme byli spolu domluvení, že letos se fakt naděluje jen dětem a našim babičkám. Dostala jsem nějaký drahý šampón, udělal mi velkou radost, na druhou stranu mě fakt mrzelo, že pro mužíčka nic nemám. Ale on pořád tvrdí, že jsem mu nadělila dárek ve formě úžasného cukroví, které tady pomlsává, tak ať se tím netrápím.
Pak jsme si 20.12. dovezli z Ostravy moji maminku, aby nebyla na vánoce sama a hned byla další pomocná ruka navíc. Zvládly jsme za dva dny hezky uklidit dům a 23. večer už jsme se slastně s nožkama nataženýma koukaly na Lásku nebeskou 🙂 Prostě vánoce tentokrát v takové pohodě a klídečku, pořád puštěné koledy, zpívali jsme jeden přes druhého, Vladánka to opravdu bavilo a my jsme se nasmáli, jak všechno komolil 🙂
Vánočka ze šesti 🙂
Na Štědrý den jsme se sešli s celou místní rodinou na kafíčku u švagrové a šlo se na tradiční procházku na hřbitov zavzpomínat na všechny, co už nás opustili. Zapálili jsme asi 30 svíček a hladoví se vypravili zpátky na cestu do svých domovů. Kolem půl páté jsme už připravovali večeři a o půl šesté zvonil Ježíšek na zvoneček, za hlasitého desetiminutového halekání našich dětí ze zadního okna do zahrady – Ježíškuuuuuu, kdeeee jsiiiii :-)))
Můj skromný vlastnoručně vyrobený adventní svícen
Náš štědrovečerní stůl
Dárečků bylo poskrovnu, Vladánek dostal vytoužený dalekohled a jedno malé kovové sportovní autíčko do sbírky, Kačka se Zoikou každá jednoho malinkého zůblíka – nevím, jak se to píše a nechce se mi to hledat 🙂 , dále pak každá pouzdro s fixy a barevnými kamínky na vyzdobení – jedna se šmouly a druhá s poníky, no a pak už jen pro všechny tři prcky balíček s plastelínou, fixy a třemi velkými bloky. Anička si skromně přála jen ostříhání u mé známé kadeřnice, které do vánoc nevyšlo, proto jsem jí koupila v drogérii jako náhradní dárek jen nějaký sprej s leskem na vlasy a darovala svou nepoužitou sadu gelových propisek, a Veronice jsem narychlo koupila jen sadu Pantene pro V na vlásky. Babičkám vitamíny v plechové dóze, myslím, že je potěšily.
Od babičky dostaly knížky, takže ani ty pod stromečkem nechyběly… Musím říct, že z tak malinkého množství dárků měly naše děti o hodně větší radost než kdysi, když se ta hromada ani nevešla pod stromek.
Pak přišel čas na novou pohádku o 12 měsíčkách, po ní jsme uložili děti a šli jsme na devátou hodinu do kostela na Půlnoční mši. Nesli jsme pár chlebíčků a cukroví, protože po půlnoční jsme byli domluvení sejít se s našimi známými v oblíbené hospůdce na zakončení hezkého dne. Mše byla nudná, farář nepřesvědčivý, ministranti žádní, ani kadidlo nezavonělo, ani hudba nezazněla, prostě nic moc, zazpívala jsem si ale pořádně a od plic všechny krásné české koledy 🙂
Pak v hospůdce ještě předávání malinkých dárečků, od paní hospodské jsem dostala svíčku, já jí předala vánoční čaj, protože když už tam zavítám, tak mi dělá čajíček zadarmo, ví, jak špatně na tom jsme. Ještě že jsou kolem nás tak skvělí a hodní lidé…
Na Boží hod jsme měli vánoční pohodu, dojídalo se jídlo z předchozího dne, roztáhli jsme si gauč a celý den koukali na pohádky 🙂
Horší to pak bylo na Štěpána, mamča odjela domů zároveň s mým bývalým, který si přijel pro holčičky a odvezl si je na pár dní k jeho rodičům. A nás čekal oběd u maminky mého muže, mé tchýně. Jako pokaždé to bylo opět stejné. Žádné společné téma hovoru, zatímco všichni řeší, kde se různě chystají na dovolenou (Skotsko, Irsko, Skandinávie a Chorvatsko k tomu) a kam vezmou děti ještě teď přes prázdniny, (padl nápad i na Tropical Island do Berlína), a to celoročně posloucháme, jak všichni brečí, jak jsou na tom špatně a musí se uskrovňovat, tak nám se honilo hlavou, jak přežijeme další měsíc …
Zatímco se děti ostatních vychloubaly tablety a dotykáči „od Ježíška“, my jsme jen koukali, jak se Zoinka s Vladánkem nudí a nejradši by šli domů. A vrchol tomu dodala tchýně, když se rozdávaly dárky, tak nějak zapomněla na to, že má ještě dvě „vyženěné“ vnučky, které tam sice chybí, ale kdyby tam byly, tak nevím, jak jim na místě vysvětlím, že jim Ježíšek nic nepřinesl…
Normálně mě polilo horko, když jsem zjistila, že jim prostě nic nekoupila. Doslova jsem děkovala bohu, že tam holky nejsou a nemusím nic řešit, protože v opačném případě bych pravděpodobně vstala, oblekla děti a s nějakou pichlavou poznámkou odešla.
Večer jsme to pak s manželem všechno probrali a zkonstatovali, že se potvrdilo, že mě tchýně nesnáší a všemožně se mě snaží vystrnadit ze svého života… Vyvodím z toho nějaký důsledek, každopádně už mě nebaví znovu a znovu nastavovat druhou tvář, končím s přetvářkou, už mě tam neuvidí. Když si vzpomenu na svoji maminku, jak ze svého skromného důchodu nakoupí dárečky všem vnoučátkům, i těm vyvdaným, tak mě to fakt zamrzelo, když druhá babi má důchody dva, jeden vdovský a druhý starobní a to nežije sama, ale s druhem, taky se starobním důchodem… Sice se v poslední době bráníme odsuzovat lidi, jenže když to takhle zamrzí, tak se člověk těm myšlenkám dost těžce brání… Je nutné myslet pozitivně, ale “dělat“ na hlavu si prostě nechat nemíním.
Dnešek jsme si už zase užili jen sami podle svého, vytáhli jsme děti i s naší fenkou Baruškou na výšlap na horu (kopeček 🙂 ), tyčící se nad naší vesnicí, výška něco přes 500m, ale výšlap je to pěkný, dal nám zabrat a děti úplně zmohl 🙂
Vyslyšelo nás sluníčko a pěkně roztrhalo mráčky, ukázala se krásně modrá obloha a z vrcholku bylo krásně vidět do našeho údolí a až do rovného placatého Polska. Manža s dětmi opravoval ohniště, příště prý si prý doneseme párky a já objímala stromy a čerpala energii. Došli jsme domů, děti se nabaštily a teď tu jako pecky leží u pohádek, zatímco mužíček dělá ve stodole dvě ptačí budky, musí pořád něco vymýšlet, jinak by se nudou ukousal, než by nejdříve sežral nás 🙂
Tímto bych svůj román ukončila. Není už zdaleka tak vtipný, jak jsem byla zvyklá dělat si ze všeho srandu, já vím … Udála se i spousta jiných věcí, ale to by bylo nadlouho. Každopádně konec roku se blíží, ještě nevím, jestli ho strávíme s dětmi doma nebo si půjdeme zatancovat na vesnickou zábavu (Anička samozřejmě pohlídá děti, ale už teď při té příležistosti spřádá plány na párty s přáteli u nás doma 🙂 )
Zítra se zastaví ještě strýc mého muže s manželkou na kulečníkovou bitvu, tak se těším, bude sranda. A po Silvestru budeme řešit, co s námi bude dál. Naučili jsme se v tomto roce žít opravdu velmi skromě, ještě skromněji, než v předchozích letech. Ale ani to na zaplacení běžných měsíčních splátek nestačí. A práce se zatím nenaskytla. Tak doufám, že mé hledání bude mít konečně nějaký úspěch.
Přeji všem krásný a pohodový zbytek roku a do toho Nového ať všichni vkročíme bez nemocí, obklopeni láskou a milovanými lidmi. A fungování VD ať nic neohrozí, nedovedu si bez nich představit ranní či odpolední kávičku 🙂
A ještě jednou moc děkuji holkám za krásné přáníčko 🙂