Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Nový román od Matildy
Po dlouhé době všechny co nejsrdečněji zdravím z krásného zapomenutého Osoblažska.
Zažila jsem zatím ty nejbídnější, a přesto asi nejkrásnější vánoce v dosavadním životě. Finančně jsme na tom bledě a všechno, co vyděláme, jde do splátek. A aby nám bylo ještě líp, tak byl můj muž od posledního listopadového týdne bez práce. Zakázky nasmlouvané, smlouvy podepsané. A finance na rozjezd staveb nikde, prostě, když vám někdo bude tvrdit, jak naše ekonomika stoupá, nevěřte mu. Zadavatelé zakázek (počtem 4) nezískali potřebné finance a všechno se musí pozdržet, zatím do ledna, ale nevěřím tomu, že nastane nějaká změna tak brzy…
Povedlo se mi najít zájemce na odběr mého vánočního cukroví, takže veškeré vánoční zájmy byly závislé jen na tom, kolik vydělám pečením.
Od posledního listopadového týdne se u nás všude povalovaly plechy s cukrovím, nejdříve tedy tuny perníčků 🙂
Musela jsem je napéct hlavně na naše vánoční trhy, ne na prodej, ale na zdobení pro místní děti, aby se vánoční akce rodičům vydařila a děti se zahřály u nás v knihovně. Vystřídalo se mi tam dobrých 50 dětiček, což je na naši malilinkatou knihovničku opravdu hodně 🙂
Ale spokojeně si každý odnášel pylík se svými nazdobenými perníčky. Krásná akcička. Shodou okolností jsem hned pár dnů nato měla kontrolu z regionálního knihovnického centra a sklidila jsem krásnou pochvalu, což mě zahřálo u srdíčka. A hned přivezli bednu nových knih, tak jsem se úplně tetelila radostí, teda, tohle mi jako ježíšek úplně stačilo… 🙂
No a pak už se u nás peklo 8-10 hodin v kuse. Do 15.12. jsem měla napečeno asi 26 kilo cukroví. Vím, že to není moc, mnohé z vás pečou i více, pro mě to byla premiéra a zároveň zkouška, co dovedu. Zvládla jsem udělat 18 druhů cukroví a strašně mě to bavilo. Ohlasy mám skvělé, prý bylo perfektní, takže doufám, že nějaké renomé pro příště jsem si udělala.
Nakonec jsem mohla nakoupit za 2 tisíce dárky pro skoro celou rodinku – vynechala jsem mužíčka, protože pro něj jsem chtěla nějakou úžasnou hrubou pracovní mikinu a to se mi už nepovedlo sehnat. Tak se koukám na net ode dneška a hned jak najdu, objednávám, bude mít dáreček k svátku, který mají oba mí miláčkové 9.1.
Nakonec jsem i já jeden malý dáreček pod stromečkem měla, ačkoliv jsme byli spolu domluvení, že letos se fakt naděluje jen dětem a našim babičkám. Dostala jsem nějaký drahý šampón, udělal mi velkou radost, na druhou stranu mě fakt mrzelo, že pro mužíčka nic nemám. Ale on pořád tvrdí, že jsem mu nadělila dárek ve formě úžasného cukroví, které tady pomlsává, tak ať se tím netrápím.
Pak jsme si 20.12. dovezli z Ostravy moji maminku, aby nebyla na vánoce sama a hned byla další pomocná ruka navíc. Zvládly jsme za dva dny hezky uklidit dům a 23. večer už jsme se slastně s nožkama nataženýma koukaly na Lásku nebeskou 🙂 Prostě vánoce tentokrát v takové pohodě a klídečku, pořád puštěné koledy, zpívali jsme jeden přes druhého, Vladánka to opravdu bavilo a my jsme se nasmáli, jak všechno komolil 🙂
Vánočka ze šesti 🙂
Na Štědrý den jsme se sešli s celou místní rodinou na kafíčku u švagrové a šlo se na tradiční procházku na hřbitov zavzpomínat na všechny, co už nás opustili. Zapálili jsme asi 30 svíček a hladoví se vypravili zpátky na cestu do svých domovů. Kolem půl páté jsme už připravovali večeři a o půl šesté zvonil Ježíšek na zvoneček, za hlasitého desetiminutového halekání našich dětí ze zadního okna do zahrady – Ježíškuuuuuu, kdeeee jsiiiii :-)))
Můj skromný vlastnoručně vyrobený adventní svícen
Náš štědrovečerní stůl
Dárečků bylo poskrovnu, Vladánek dostal vytoužený dalekohled a jedno malé kovové sportovní autíčko do sbírky, Kačka se Zoikou každá jednoho malinkého zůblíka – nevím, jak se to píše a nechce se mi to hledat 🙂 , dále pak každá pouzdro s fixy a barevnými kamínky na vyzdobení – jedna se šmouly a druhá s poníky, no a pak už jen pro všechny tři prcky balíček s plastelínou, fixy a třemi velkými bloky. Anička si skromně přála jen ostříhání u mé známé kadeřnice, které do vánoc nevyšlo, proto jsem jí koupila v drogérii jako náhradní dárek jen nějaký sprej s leskem na vlasy a darovala svou nepoužitou sadu gelových propisek, a Veronice jsem narychlo koupila jen sadu Pantene pro V na vlásky. Babičkám vitamíny v plechové dóze, myslím, že je potěšily.
Od babičky dostaly knížky, takže ani ty pod stromečkem nechyběly… Musím říct, že z tak malinkého množství dárků měly naše děti o hodně větší radost než kdysi, když se ta hromada ani nevešla pod stromek.
Pak přišel čas na novou pohádku o 12 měsíčkách, po ní jsme uložili děti a šli jsme na devátou hodinu do kostela na Půlnoční mši. Nesli jsme pár chlebíčků a cukroví, protože po půlnoční jsme byli domluvení sejít se s našimi známými v oblíbené hospůdce na zakončení hezkého dne. Mše byla nudná, farář nepřesvědčivý, ministranti žádní, ani kadidlo nezavonělo, ani hudba nezazněla, prostě nic moc, zazpívala jsem si ale pořádně a od plic všechny krásné české koledy 🙂
Pak v hospůdce ještě předávání malinkých dárečků, od paní hospodské jsem dostala svíčku, já jí předala vánoční čaj, protože když už tam zavítám, tak mi dělá čajíček zadarmo, ví, jak špatně na tom jsme. Ještě že jsou kolem nás tak skvělí a hodní lidé…
Na Boží hod jsme měli vánoční pohodu, dojídalo se jídlo z předchozího dne, roztáhli jsme si gauč a celý den koukali na pohádky 🙂
Horší to pak bylo na Štěpána, mamča odjela domů zároveň s mým bývalým, který si přijel pro holčičky a odvezl si je na pár dní k jeho rodičům. A nás čekal oběd u maminky mého muže, mé tchýně. Jako pokaždé to bylo opět stejné. Žádné společné téma hovoru, zatímco všichni řeší, kde se různě chystají na dovolenou (Skotsko, Irsko, Skandinávie a Chorvatsko k tomu) a kam vezmou děti ještě teď přes prázdniny, (padl nápad i na Tropical Island do Berlína), a to celoročně posloucháme, jak všichni brečí, jak jsou na tom špatně a musí se uskrovňovat, tak nám se honilo hlavou, jak přežijeme další měsíc …
Zatímco se děti ostatních vychloubaly tablety a dotykáči „od Ježíška“, my jsme jen koukali, jak se Zoinka s Vladánkem nudí a nejradši by šli domů. A vrchol tomu dodala tchýně, když se rozdávaly dárky, tak nějak zapomněla na to, že má ještě dvě „vyženěné“ vnučky, které tam sice chybí, ale kdyby tam byly, tak nevím, jak jim na místě vysvětlím, že jim Ježíšek nic nepřinesl…
Normálně mě polilo horko, když jsem zjistila, že jim prostě nic nekoupila. Doslova jsem děkovala bohu, že tam holky nejsou a nemusím nic řešit, protože v opačném případě bych pravděpodobně vstala, oblekla děti a s nějakou pichlavou poznámkou odešla.
Večer jsme to pak s manželem všechno probrali a zkonstatovali, že se potvrdilo, že mě tchýně nesnáší a všemožně se mě snaží vystrnadit ze svého života… Vyvodím z toho nějaký důsledek, každopádně už mě nebaví znovu a znovu nastavovat druhou tvář, končím s přetvářkou, už mě tam neuvidí. Když si vzpomenu na svoji maminku, jak ze svého skromného důchodu nakoupí dárečky všem vnoučátkům, i těm vyvdaným, tak mě to fakt zamrzelo, když druhá babi má důchody dva, jeden vdovský a druhý starobní a to nežije sama, ale s druhem, taky se starobním důchodem… Sice se v poslední době bráníme odsuzovat lidi, jenže když to takhle zamrzí, tak se člověk těm myšlenkám dost těžce brání… Je nutné myslet pozitivně, ale “dělat“ na hlavu si prostě nechat nemíním.
Dnešek jsme si už zase užili jen sami podle svého, vytáhli jsme děti i s naší fenkou Baruškou na výšlap na horu (kopeček 🙂 ), tyčící se nad naší vesnicí, výška něco přes 500m, ale výšlap je to pěkný, dal nám zabrat a děti úplně zmohl 🙂
Vyslyšelo nás sluníčko a pěkně roztrhalo mráčky, ukázala se krásně modrá obloha a z vrcholku bylo krásně vidět do našeho údolí a až do rovného placatého Polska. Manža s dětmi opravoval ohniště, příště prý si prý doneseme párky a já objímala stromy a čerpala energii. Došli jsme domů, děti se nabaštily a teď tu jako pecky leží u pohádek, zatímco mužíček dělá ve stodole dvě ptačí budky, musí pořád něco vymýšlet, jinak by se nudou ukousal, než by nejdříve sežral nás 🙂
Tímto bych svůj román ukončila. Není už zdaleka tak vtipný, jak jsem byla zvyklá dělat si ze všeho srandu, já vím … Udála se i spousta jiných věcí, ale to by bylo nadlouho. Každopádně konec roku se blíží, ještě nevím, jestli ho strávíme s dětmi doma nebo si půjdeme zatancovat na vesnickou zábavu (Anička samozřejmě pohlídá děti, ale už teď při té příležistosti spřádá plány na párty s přáteli u nás doma 🙂 )
Zítra se zastaví ještě strýc mého muže s manželkou na kulečníkovou bitvu, tak se těším, bude sranda. A po Silvestru budeme řešit, co s námi bude dál. Naučili jsme se v tomto roce žít opravdu velmi skromě, ještě skromněji, než v předchozích letech. Ale ani to na zaplacení běžných měsíčních splátek nestačí. A práce se zatím nenaskytla. Tak doufám, že mé hledání bude mít konečně nějaký úspěch.
Přeji všem krásný a pohodový zbytek roku a do toho Nového ať všichni vkročíme bez nemocí, obklopeni láskou a milovanými lidmi. A fungování VD ať nic neohrozí, nedovedu si bez nich představit ranní či odpolední kávičku 🙂
A ještě jednou moc děkuji holkám za krásné přáníčko 🙂
Holky, ono je to s tím stěžováním asi fakt u nás nějaká národní úchylka. Normálně ve světě jsou lidi rádi za to, že mají dostatek peněz. U nás se to spíš pořád bere jako něco divného, podezřelého.
Já jsem kdysi u švagrů řekla, že sice nejsme milionáři, ale nebudu si stěžovat, když máme na všechny důležité věci. A od té doby jsem se pak z různých stran několikrát doslechla, že jsme zazobaní, že máme plno peněz atd. Takže od té doby o penězích vůbec nemluvím.
Jo, máme to štěstí, že máme oba práci a i přes nějaké splátky nám zbývá i na nějakou tu zábavu, ale např. na dovolené v zahraničí jsme nebyli spoustu let. Ano, dáváme zase do jiných věcí, ale chci tím říct, že na tom nejsme tak, že bych vůbec nepočítala, co si můžeme dovolit.
Jenže prostě nechápu, proč bych měla nadávat, když jsem za to vlastně fakt vděčná. Ale okolí se chová tak, že bych se snad měla za naši nijak nadprůměrnou situaci pomalu stydět.
Marti, holky už vlastně napsaly téměř všechno, co napadalo mě při čtení toho tvého románu 😉 – od dárků, přes tchýni až po váš přístup k těm nesnázím, které stále s penězi máte… Takže ti jen vlastně můžu popřát, ať se stále držíte tak hezky pohromadě jako doteď a věřím, že takhle dokážete “přežít“ opravdu všechno.
A mimochodem, ten stůl s těstem mi dost silně připomněl můj 😉 Taky u pečení mívám dvojku červeného :-))
Ahooj ženská 😀 to jsem ráda že tě tu vidím 😉
Koukám že jsme měli podobné vánoce. Konečně jsem i babičku donutila nekupovat ty levný šílenosti a pod stromečkem bylo opravdu jenom pár dárečků – většinou společenské hry a Barča dostala snowboard. Děcka si to užili a takhle pěkný štědrý večer jsem už dlouho nezažila.
Bohužel další den nestál za nic – manžel a babička mají úplně stejnou povahu a skoro každoročně se pohádaj (prostě dva kohouti na jednom místě), manžel se zařek že tam už nepáchne, já chápu oba, jenže mě už přestává bavit je pořád dávat dohromady. Asi je tam něco z minula, proč se furt dohadujou. Stačí opravdu jedno slovo a je zle.
Ona k tomu dopomáhá i naše situace (manžel je od jara bez práce, nikde jiná není a když už něco sežene, tak milostivě čekáme alespoň na minimální výplatu – už dvakrát jsme se nedočkali vůbec, takže se snažíme vyžít z mojí pidimzdy). Musím říct, že se velmi podobá té vaší a já tě moc obdivuju, vlastně vás, že máte pořád energii něco řešit, mě už prostě dochází a nějak nevím kde se “nabít“.
Úplně mi mluvíš z duše, často kroutím nad tím, jak si všichni stěžují, že nemaj peníze, ale děcka nosej dotykáče, hrajou na PSP a podobných vymoženostech a na dovolenou jezdí k moři. Já kolikrát nemám ani na zaplacení obědů dětem, přemýšlím kde vzít na beznín, abysme se dostali do práce a často nemám ani na rozhlíky. Je to nějaký národní sport to stěžování – jinak to nechápu.
Tak nějak doufám, že ten další rok se to vyřeší a přežijem.
Budka je moc krásná, budu škudlit a určitě bych jednu brala. Když nám měnili okna, tak tu naší starou rozbili.
Krásný zbytek vánočních dní a klidného Silvestra 😀 a tfuj tfuj do nového roku
Marti, to video super, holky se taky bavily.
To musíme vyzkoušet.
A ta budka je taky bezvadná.
Jen my už jednu takovou máme, druhou asi neupotřebíme – zatím.
Ale kdyby bylo nutno, vím, kam se obrátit.
😉
Holky, je tak fajn číst vaše reakce…
Máte pravdu úplně ve všem. Na domečku jsme udělali spoustu práce. Ale jen tím, že je můj muž od fochu. Na stavbách se dost plýtvá materiálem – to je fakt padlé na hlavu, koukaly byste, jak se mistři inženýři nad plány pletou a dost blbě počítají a můj muž se doma pak po nocích chytá za hlavu – no a tím pádem se stačí domluvit se stavbyvedoucíma a za poloviční ceny se dostat třeba k polystyrenu nebo k vatě na zateplení. Podobně se domlouváme přímo s firmou, která nám dodává zakázku, taky nám odprodává kousky, co se nedají už upotřebit, nebo se podobná pomoc odpracuje zadarmo o víkendu… Vladánkovy schody v pokojíčku se třeba udělaly z odkorů, které se tady na topení prodávají ještě celkem levně a podobně…
Že dokážeme s penězi fakt čarovat, to my víme… ale to přinutí každého, kdo se ocitne v nouzi… Faktem je, že sice už druhou zimu máme skvělý kotel, ale teprve letos po výměně oken, která se nakupovala 3 roky postupně, a částečnému zateplení poznáváme, jak to pomohlo a je to poznat ve spotřebě uhlí.
Peťko, já vím, že každý se musí otáčet. Ceny všeho stoupají, ale platy, co vím, zůstávají stejné, často i nižší. Ale mě docela zamrzí, že poslouchám, jak lidi nemají prašule, a pak vidím, že každý víkend mají na kino, na aquapark, v zimě na lyže a v létě 2x na dovolenou.
A to samé u firmy, kde můj muž už dlouhé roky dělá. Nedostali jsme uhrazenou fakturu, protože prý peníze nepřišly. A dva dny nato se dovíme, že majitelé firmy tráví týden před vánocemi, plus vánoce a Silvestra v Alpách.
Řeknete si, no jo, podnikatelé… A pak zažijeme scénu bývalé ženy mého manžela, několik dnů posílala hrozné smsky a několikrát volala a nadávala manželovi, že jí slíbil alimenty a neposlal jí je včas. Přitom termín máme 15. a byla jsem u toho, když se hned poprvé, když volala, manžel ujišťoval, že jí do toho 15. určitě dojdou, jestli jí to stačí. Bylo teprve 12., když znovu volala a křičela na něj v nervech do telefonu, že nedodržel slovo. Ale my alimenty platíme poctivě, tak jak nám dojdou na účet alíky na holky, hned se přeposílají na holky manžela. Dumali jsme, co za tím vztekem a urážkami je, vyvedlo nás to z míry, dostali jsme o tu dotyčnou strach, třeba má problém s nějakým splácením, třeba jí hrozí exekuce, nedejbože… lámali jsme si s tím hlavu celý večer a mysleli na ni…
Pak vlezu 23. večer vlezu na FB a tam fotečky z lyžování, dotyčná si udělala od 20. do 23. výlet na horskou chatu…
Ach jo, tohle jsou situace, kdy se fakt hrozně bráním odsoudit tyhlety lidičky, protože nikdo nemáme právo někoho soudit. Ale dá mi to hodně hodně práce.
Někdo je na tom prostě hrozně a někdo taky, a někdo se taky dost nalže, aby mu to lidi uvěřili…
Dani, tys to s těma dárkama vystihla přesně. Kdysi to tak vypadalo, dítě rozbalilo první dárek, zajásalo hurá, mám …, pak rozbalilo pátý, šestý, desátý, papíry už nebylo kam dávat, a odbalené dárečky se odkládaly kamsi na hromadu, pak nastalo bezhlavé prohlížení a ta radost se kamsi vytrácela… A to uvědomění letos, jak to bylo úžasné, když měly ty dárky jen 3 🙂 Až jsme se začervenali, jak jsme dříve byli hloupí a mysleli jsme si, že čím víc, tím líp…
No a k tchýni, Peťko, tohle už dávno proběhlo a nestalo se vůbec nic. Pár měsíců po proběhnutých hádkách, kdy ona vlítla k nám o půlnoci večer – jak si vzpomínám, je to na rok přesně – vyděsila děti k smrti, jak na mě křičela a manžel ji musel téměř násilím vyvést z domu, jsem já znovu převálcovala veškerou svou hrdost a kvůli malému Vladánkovi jsem donutila manžela a děti, abychom znovu za babičkou chodili… Přes léto se to jakž takž dalo, měla kupu práce na zahradě, zašli jsme na kafe, děti se vykoupaly v bazénu a šlo se domů… Pak přišel podzim a všechny důležité narozeniny… Nejdříve má 40cítka – to mi přála tak, že se mi nedívala vůbec do obličeje, ale někam za mě… Pak se to opakovalo na jejích narozeninách a teď naposledy na Štědrý den, když jsme si všichni přáli… Dívá se za mě a křiví pusu, rukou se mě dotkne jen velmi spoře a hned ji odtahuje, prostě mě nesnáší… Já vydržím hodně, ale nedopustím, aby to odnášely děti. Můj muž sám řekl, že už to přesáhlo všechny meze. Takže pokud k tomu bude příležitost, tak jí to řekne, ale sám už za ní nepůjde, takové matky se prý dobrovolně zřekne…
Přitom, cokoliv mamka potřebuje, hned se tam běží a se vším se jí pomůže a tak to bude i nadále, nemíníme se na ni vykašlat v případě nutnosti, to ne, ale chodit tam prostě nebudeme.
Jéje, to si ale vylévám srdíčko, už mi to táááák chybělo… 🙂
Bami, to je vánočka z necelého kila, udělala jsem těsto z kila mouky a upletla dvě, jednu menší a jednu velkou, tu malou ze 4 pramenů. Ale recept vám tu nedám, sháním jiný, tenhle nebyl až tak nejvhodnější. Jde o to, že se při pletení trhala, takže jsem musela znovu zapracovat kupu mouky, nechat kynout a znovu plést, chci recept, který je tak akorát na pletení. Ale výborná byla, chuťově snad nejlepší vánočka, kterou jsem dělala, jestli to nebylo tím rumem, který jsem tam dříve nedávala 🙂
A jinak, tenhle rok nás to opravdu posunulo hodně jinam, hlavně tedy v přemýšlení nad vším, nad budoucností, nad smířením s těžkou situací, proč se to děje a tak… V životě bych si nepomyslela, že se můj manžel tak krásně obrátí k přírodě, že se naučí meditovat, že pro něj bude zelenina přednější než maso… že si bude všímat zdravější stravy, že nám bude místo televize pouštět dokumenty, o zázračných vlastnostech vody, o pozitivní energii, o pyramidách, prostě žijeme teď úplně jinak. Přestali jsme koukat ve větší míře na televizi, nezajímají nás seriály, pouze já si občas pouštím oblíbené filmy – třeba dneska se ráda zasměju nad Bridget Jones 🙂 A o vánocích jsme si pustili “Nádhernou zelenou“ a donutili i babičku koukat 🙂
Přestali jsme se cpát chemií, když chytíme bacil, léčíme se bylinkami a MMS kapkami, a vitamínem C. Od chvíle, co jsme přestali brát brufen na bolesti zad, přestala nás záda bolet, to samé s hlavou… 🙂 Odmítám dávat dětem antibiotika a zatím se mi daří zvládnout všechno bez nich, protože Kačka měla od června už troje a ve mě se prostě něco zlomilo. Paní doktorka jí nijak nepomáhá, jen koukne do krku, to je angína, nasadíme Atb. Když ji slušně požádám o výtěr, aby zjistila, co to je za bacila, tak mi s posměškem řekne – na co výtěr? To je angína, to přece poznám… Takže stop, tudy cesta opravdu nevede… Dále bych o tomhle mohla psát romány…
Mám v plánu vybudovat si opravdovou bylinkovou zahrádku, a kromě toho pustit se do zahrady takovým způsobem, aby nám dávala co nejvíc potravin, možná tudy povede má cesta a já už pak nebudu shánět práci, protože to chci tady změnit na rostlinnou farmu. A kdyby se povedlo sehnat ještě poblíž pozemek, tak by bylo fajn mít i nějaká zvířátka, což je můj sen…
Prostě, finančně je nám opravdu hůř, možná přijdeme o dům a budeme v okolí hledat něco levného, něco na spadnutí za 250 tisíc 🙂 a já vím, že i tuto situaci bychom prostě zvládli… a už mi to ani nepřijde tak strašné a neproveditelné… Jen by mě mrzelo přijít o náš milovaný dům, ale jak říká můj muž, je to jenom dům, důležitý je domov a ty dokážeš udělat domov ze všeho…
No, a tady je ta slíbená ptačí budka 🙂
říkal manža, že se mám poptat, kdyby prý holky chtěly, tak za 220,- i s poštovným :-))) Dáme to i na MMB, třeba se zadaří… Je dost velká, na šířku má 31cm, na výšku 24cm.
Holky, fakt jste mi moc chyběly… 😀
Téda, to je román, pěkně jsem si početla, s cukovím tě obdivuju, já jsem na to levá. My to sníme, ale na prodej bych si netroufla ani náhodou :-).
Jsem ráda, že i když finance nic moc, pořád je cítit, že máte jiné hodnoty, které vás drží pohromadě a spokojené.
matildo holky už napsali snad všechno co mi jelo hlavou….
takže prvně jsem ráda že tě tu čtu a že jsi toho tolik dokázala…vím že píšeš že není nejlíp ale holka z toho tvého čtení je cítit tolik energie moc tě obdivuju jak jen to děláš….i z toho jak píšeš že na tom jste špatně toho dokážeš tolik vykouzlit od vánoc, cukroví atd…Peťka psala jak jste toho udělali, podepisuju je pod to…koukej si sednout a poklepat si na rameno jak z mála dokážeš dělat zázraky….
jo a nad vánočkou slintám…koukala jsem i na video a mám zamotané ruce…bomba….recept děláš jakou, to je tak z půl kila….?
tchýně je hvězda a není to prvně a myslím že pokud to nehodíš za hlavu tak nebudeš mít klid není to prvně a s její povahou asi ani né naposled….
a upozornuji tě že bez tabletů to jde, kluci si je přivezli od ex nadšení a já bych s nima hajhlama(mluvím o tabletech)švihla do kouta….pořád to maj v ruce…takže jsem tu dnes už řvala že tudy cesta nevede a nebudou pořád do něčeho čučet..no a nastal problém….co maj jiného dělat že to je zábava….
takže sluníčko moc přeju aby Nový rok byl zlomový a začalo se dařit i po té finanční stránce tak jak si přeješ….no ono to nikde není růžové sluníčko a řekla bych že čím dál tím horší…jen mít tvůj elán, přístup a energii 😀
Matildo, ještě k tchýni.
Zkusil jí to tvůj manžel nějak vysvětlit? Je to jeho máma a v tomto případě to je na něm, aby jí jasně řekl, že tvoje děti jsou i jeho děti a pokud to chce řešit takto, že teda k ní chodit nebudete. Myslím si, že tohle by měl prostě vyřešit on, jakožto z pozice jejího syna.
ahoj Marti,moc tě zdravím 🙂
Téda to je román,ale perníčky mňam :-))
Marti,důležitý je,že jste se všichni ve zdraví sešli u štědrovečerní večeře a děti byly spokojený 🙂
Však my dospělí to bereme jinak,hlavně že mají radost naše ratolesti 🙂
Opatrujte se a i vám přeju jen to nej,nej v Novým roce,hlavně zdravíčko,pohodu a lásku kolem sebe 🙂
Jé, Matilda, to snad ani není možný. 🙂
Mati, ani nevíš, jak ráda tě tu vidím.
Naprosto souhlasím s tím, že hromady dárků atmosféru nedělají. I když já můžu být vděčná za to, že se s takovými problémy nepotýkáme, letos jsme počet dárků taky omezili a jak píšeš, bylo to super. Každý dárek jsme si hned užili a nebylo to bezhlavé škubání papírů a odsouvání jedné věci za druhou skoro bez prohlížení.
Ke tchýni by asi bylo fakt nejlepší nechodit vůbec, ať si baba trhne nohou. (Omlouvám se, ale tohle mi přijde trochu moc.)
Moc vám přeju, ať se máte rádi a vydržíte, ale hlavně ať se na vás i to štěstí trochu usměje. Jo, ono se to říká, že peníze nejsou všechno, když jich člověk má aspoň to potřebné množství.
A s tím cukrovím, to máš teda můj obdiv.
A přijď taky občas mezi nás, mně tady dost chybíš.