Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Už musím říct dost...
Protože se nemám na koho zatím obrátit a nemám možnost se někomu svěřit a vím, že tyto stránky leccos snesou, tak se alespoň vypovídám tady.
Trvá to už déle, prakticky od léta a poslední dny mě přesvědčily o tom, že už nemá smysl váhat. Probírala jsem to v sobě horem spodem a nyní už je to definitivní. S manželem nejspíš dospějeme k rozvodu 🙁
Nejhorší je, že v takovýchto situacích vám nikdo nemůže poradit. Těm co to zažily to asi vykládat nemusím. Nikdo náš vztah nezná dokonale a slova jedné nebo druhé strany jsou většinou subjektivní. Takže rozhodnutí jsem musela hledat jedině v sobě.
Co mě zlomilo? To, že můj manžel není člověk do nepohody. U všeho se hroutí a vinu hází za vše jen na mě. Očekává plné řešení všech potíží jen ode mne. Kope okolo sebe, je hnusný a nešetří urážkami. Nezapomíná mi neustále připomínat, že v situaci ve které jsme, jsme jen díky mě. Že nebýt mne, tak by nikdy takové problémy neměl atd atd.
Já už toho mám samozřejmě plné kecky. A to nejen kvůli sobě, ale i kvůli Eli. Paradoxně to byla právě ona, kvůli které jsem chtěla vše nějak urovnat a zachovat úplnou rodinu. Jenže bohužel situace je taková, že to je právě ona, která se tím vším nejvíc stresuje a je to právě manžel, který si to vůbec nepřipouští.
Padají z něj věci jako např. že neodejde, dokud ho neoddlužím a ještě bych se mu měla postarat o bydlení atp. Dnes z něj vypadla obzvlášť krásná perla, že prý až se zařídí, že mě připraví o Eli a ještě ze mě udělá idiota. No nemám se krásně.
Bohužel nikdy to není tak, že by byla vina jen na jedné straně, i já si připouštím, že některým situacím jsem mohla zabránit, nicméně se nesnažím vše hodit na něj. Samozřejmě že při jeho takovýchto výrocích se už nevydržím chovat klidně, protože to slýchám každý den. Já už prostě nedokážu tohle všechno snášet. Chci mít už klid. Připadám si stále jak pod dohledem nepříjemného otčíma, kterého když neposlechnu, tak budu potrestaná. Já takový vztah nechci, to raději žádný. Už prostě nemůžu.
Omlouvám se, jestli jsem některé pohoršila, ale prostě to muselo ze mě ven. Snad se mi podaří život si urovnat a mít znovu klid…
Ahoj HP, tak trochu se ti ani nedivím. Tvé “volání o pomoc“ tady zaznamenávám už dlouho, opakovaně, zkrátka tvá nespokojenost je zřejmá. Nepovažuji tohle vyústění a tvé svěření se nám tady za neuvážené. Mám dojem, že sis to probírala horem dolem dlouho předlouho a nevidíš jiné východisko, než rozchod.
Jediné, nad čím se zamýšlím, je, zda byl tvůj manžel takový vždycky a nebo se něco změnilo. Nevím, jak dlouho spolu jste, jak dlouho jste se znali, než jste se vzali, atd. Předpokládám, že člověk i přes růžové brýle vidí nedostatky toho druhého, jen jim nepřikládá takovou váhu…
Určitě bych ale nebrala všechno jen na sebe (myslím finanční stránku, apod.). Jste manželé a i dluhy se tedy dělí napůl. Připadá mi to od něj nefér. CHtít po tobě, abys dluhy vzala na sebe a ještě se postarala o něj. Je dospělý. To by měl udělat on…
Každopádně ti držím palce, aby se aspoň trochu umoudřil a byla s ním řeč. Abyste vše v klidu a se ctí zvládli a nestresovali sebe ani Eli. Určitě to nebude lehké, ale ty jsi silná ženská, která to zvládne a zase bude dobře… Uvidíš…
Ahoj holky.
Haničko vidím, že to nemáš taky opravdu lehký. Moc bych ti přála, aby se to u vás uklidnilo.
Jinak Lvy mám v rodině dva 🙂 Jedním je Elinka a druhým je tchán 🙂 Takže tréning mám značný. Kupodivu si ale se lvy rozumím a to nejen proto, že je jím Elinka 🙂
Jinak holky moc děkuji za vaše myšlenky a názory nebo i zkušenosti.
Ještě jen abych to uvedla na pravou míru. O rozvodu jsme s manželem hovořili naposledy v létě. Tehdy mi to vlastně přišlo přesně tak, jak píše Keen. On sám chtěl odejít, ale nevěděl jak na to a tlačil do tohodle rozhodnutí mě. Tenkrát jsme měli ale rozumnou debatu. Jenže se mu to pak uleželo a měl snahu to vše urovnat a já jsem si říkala, že tedy pro to budu hledat nějaké řešení a doufat právě v to, že se “něco“ stane a nebudeme to muset už nikdy řešit.
Ale nestalo. Problém byl stále stejný. Už to pro mě občas byl tak silný psychický nápor, že jsem měla příšerné myšlenky a tehdy jsem si právě řekla dost, že takhle se prostě žít nedá. Řekla jsem si , že prostě pokud nebude oporou a nepřidá silně ruku k dílu, tak jen na svých bedrech to táhnout nedokážu. Neustálé nepříjemné hádky. Neustále jsem musela být ve střehu, protože neustále měl s něčím neřešitelný problém. Stále byl problém, že jsem věci nedělala přesně tak, jak si představoval. Nedokázala jsem prostě pak být milá ani vstřícná, ale to snad je pochopitelné.
Padmé to o čem píšeš,jsem hledala odpovědi mnohokrát. Byli jsme od počátku spolu proto, protože prostě jsme se měli rádi. Dokázali jsme se společně bavit, žít, pomáhat si. Dokud vše tak nějak šlo jako po drátkách, tak nebyl problém. Pak postupně po letech, jak přicházeli vážnější potíže, tak to prostě začínalo být jiné. Ono se to ale plížilo pomalu. Pak ale nastaly časy, kdy právě on neustále něco hledal, že mu něco chybí a u mě to nenacházel, tak se to začalo hroutit. Občas to byly úlety kvůli ženským, občas ta hospůdka víc než bylo zdrávo, ale stále jsem se snažila to řešit. Mluvit o tom, zjišťovat proč co a jak. Pak na nějaký ten rok přišly dobré časy. Užívali jsme si života, rodinných dovolených a tak. Jenže pak začal špatně nést, že to tak nemůže být pořád a tak se to začalo hroutit.
Nemyslím si, že to co se nám navalilo pod nohy, že bychom nebyli schopni přežit a urovnat. Ale on to psychicky nedokáže unést a já nervy za dva nemám. Už mám dost hádek a osočování. Už to chci prostě natvrdo řešit a připravovat budoucnost pro Eli.
Zrovna právě včera jsme měli příležitost ke konstruktivní debatě. Elinka nečekaně chtěla zůstat u tchánovců, protože tam byla přes noc její sestřenka a tak jsme mohli o tom doma otevřeně mluvit.
Nehádali jsme se, ale snažili si vyjasnit co a jak dál. Na rozvodu jsme se shodli. Už jen proto, aby jsme si našli každý sám novou cestu.
Snažila jsem se mu vysvětlit, že co se týká Elinky, tak ho prostě beru jako jejího otce a chci aby to tak zůstalo. Vysvětlila jsem mu, že jsem nikdy neřekla, že bych chtěla ho o ni připravit, nebo zakázat styk, péči nebo cokoli. Že naopak chci, aby se jí pokud možno co nejvíc i nadále věnoval. Že mi nebude vadit, když bude sem jezdit za ní atp.
Dál že nechci, až budeme oznamovat rodině naše rozhodnutí, ho vykreslovat přede všemi jako idiota. Že se budu snažit, aby to bylo bráno jako naše rozumné řešení vzniklé situace a ne ho pošpiňovat. Dohodli jsme se na tom, že to necháme až po vánocích a nebudeme s tím nikomu zavracet hlavu.
Takže jsme se prostě dohodli na všem podstatném. To že si každý zařídíme vlastní bydlení. Že není problém spolu vycházet i po rozvodu a udržet si přátelský vztah už jen kvůli Eli.
Vím teď to asi zní idilicky. Ale myslím, že mě i jemu pomohlo si o tom natvrdo otevřeně promluvit a říct si do očí co dál. Tuším, že to nebude vždy idilické,až se to rozpoutá, ale chci věřit, že to ukočírujeme.
Omlouvám se za ten román, ale to ve zkratce snad ani nejde.
Padmé to napsala moc hezky, ale mě ještě napadlo :
čistě hypoteticky….. někdy může drahý manžel začít prudit, hledat na ženě jen chyby, vyčítat atd. , když chce sám odejít, ale nemá dost odvahy, aby řekl na rovinu co a jak, a čeká, že i rozchod za něj vyřeší manželka tím, že už ten tlak nevydrží a radši to zabalí. Ale muž bude z obliga, protože on se přece rozvádět nechce, on má jen sem tam nějakou připomínku.
Horempádem, tak jsem u Tvého příspěvku ještě jednou, neb mi to “nedá“, nějak na to “musím“ myslet. Přehrávala jsem si v hlavě různá manželství, která znám, ať už své babičky, tety, svých rodičů, sestřenic, kamarádek a samozřejmě i to své vlastní…
A tak mě napadlo několik otázek, na které znáš odpověď jen Ty, já se mohu jen domnívat nebo předpokládat…
První základní kámen je volba životního partnera. Když si odmyslím, že ses do něj zamilovala, co pro Tebe bylo přesvědčivé natolik, aby sis ho vzala za manžela? Dám příklad, aby bylo zřejmé, jak to myslím. Já jsem si např. vzala svého muže proto, že je na něj spolehnutí, že je kamarádský, že mě umí rozesmát a v neposlední řadě, že je chytrý (ví víc v mnoha ohledech než já). Víš, tohle jsou “věci“, které se nezměnily, je takový pořád, to je prostě “on“ ve své přirozené podobě.
Další věc jsou společně prožité roky. Když se ohlédneš zpátky, jaký máš pocit? Byla jsi šťastná? Spokojená? Rozuměli jste si?
V tuto chvíli je i dost podstatná přítomnost dítěte. Jaký je táta? Jak se chová k malé? Miluje ji nade vše?
Víš, chci tím říct (zeptat se), když nad tím vším uvažuješ, jestli nacházíš taky to dobré, to hezké, jestli vidíš jeho lepší stránku, kladné vlastnosti…
Karamboly jsou všude, čas od času je bouře v každém manželství, někde jsou i hádky a nadávky (znám to od svých prarodičů, děda příliš vybíravý slovník neměl) a někde lítá i nádobí (moje výbušná kamarádka) a přesto jsou ti lidé spolu pořád…
Říkám si, sama pro sebe, v duchu, že rozhodnutí jako je “rozvod“, je hodně závažné a hodně “velké“, tak jestli by nebylo dobré získat nejdřív nadhled a odstup… nechat to tzv. uležet a nerozhodovat se právě teď… Víš, říkám si, že jsi v tom teď “po uši“ a přijde mi, že třeba není ta správná chvíle na rozhodnutí… Snad mi porozumíš, jak to myslím…
Jinak samozřejmě platí, co jsem Ti už napsala, je to na Tobě. Nikdo Ti nemůže říkat, co musíš snést a vydržet, to víš jen Ty, kde je ta Tvoje “hranice“.
Jelikož jsem tu dost málo tak mi tvoje problémy s manželem utekli.A teď mne to šokovalo.Nevím co napsat,ale držím palce ať manžel výhružky nesplní.Naposledy jsem zaregistrovala že jste měli problém s bydlením.Mrzí mne že to je právě na vánoce.Tak ti posílám velké pohlazení .
Pro chlapa je zřejmě jednodušší říct, že žena odchází kvůli jinému, než se podívat na sebe a přiznat podíl viny.
Opravdu je důležité, aby se manžel trochu srovnal a přestal válčit, ať ohledně financí nebo Elinky a vůbec všeho.
Ještě teda, když pořád řeší, že HP ho musí vyplatit atd., tak jak se staví k otázce alimentů na Eli? A péči o ní.
A pokud vím, tak společné manželské dluhy by se měli aspoň dělit napůl ne?
Bude to těžké, ale časem uvidíš, jestli je vám líp nebo ne.
On tenhle psycho stres a nátlak, je horší než cokoli jiného.
HP
tak to je mi moc líto,jak se k tobě manžel chová a i před malou.
Naši se taky několik let hádali,než se rozvedli.Tak si myslím,že pro vaší malou princeznu bude lepší žití v klidu a v pohodě.Ty jsi šikovná a o vás dvě se dobře postaráš a mám pocit,že tvůj manžel je jak malé dítě,které se neumí o sebe samo postarat,ale takových chlapů je hodně.Přeju ti,aby tvé trápení skončilo a měli jste s malou klid.
Horempadem, hlavně mě mrzí, že takovou situaci musíš řešit teď kdy si máš užívat Vánočních příprav a pak svátků, které mají být radostné.
Ale z toho co čtu, je hodně smutno. Máš pravdu v tom, že ti nikdo nemůže poradit, co máš dělat. Ty sama vím jak to doma vypadá. A pokud tě to doma ubíjí a netěší, manžel tě uráží, obviňuje, prostě vše hází na tebe. Stylem on nic, tak to není moc dobré.
Nevím jestli jste si znovu o tom zkusily popovídat, v klidu a bez výčitek.
Ale jenom kvůli Eli spolu nezůstávejte. Tuto situaci já moc dobře znám. A že by ti někdy v budoucnu vyčítala rozvod? Tomu nevěř.
Já doma od mala slýchávala- to jenom kvůli tobě jsme se nerozvedli. Takže když už jsem byla dost velká, tak jsem mamce začala říkat ať se stále nevymlouvají na mě a konečně něco začne řešit. Takže já jí spíše vyčítala, že se nerozvedli.
Vím, že je to složitá situace, ale nemůžeš s Eli na pár dnů odjet někam, kde budeš v klidu, vše si srovnáš v hlavě a třeba tě něco napadne?
Věř, že doma to může být čím dál horší. Pokud si to mezi sebou nevyříkáte a nedomluvíte se, budeš stále ve střehu – co dneska bude doma, bude klid, co Elinka………
Chvíli bude klid, pak zase peklo, které se může stupňovat.
Nechci ti radit co máš udělat to musíš udělat pouze ty.
Já to píšu z pohledu dítěte, který si tímhle prošel a ví co všechno se může stát.
Držím Ti palečky, snad to dopadne dobře. Mysli hlavně na Elinku a na sebe. Snad si alespoň trochu užiješ Vánoce.
Horempádem, držím Ti pěstičky. Děti to vše zvládají líp, než by jeden myslel… Jsem s malou sama už skoro 3 roky, bez nervů, bez stresů, čas běží, ale nehrotím to…. Přeji ti moc štěstí a odvahy jít za novým štěstím.
no právě…. On všechno musí dirigovat,protože nikdo jiný by to tak nej…nezvládl jako on.
Přiznávám ze začátku mě to vyhovovalo.Staral se o své finance,o svůj byt já jen u něj žila,o domáctnost se starala.Bylo to fajn.
Jenže sem přišla k němu do hotovýho,tak jsem to tak brala.Dlouho jsem si u něj připadala jak na návštěvě.
Ale tady jsem chtěla začít úplně jinak.Vše od začátku a spolu.Když jsem něco řekla byl oheň na střeše,když jsme popili a mě chytla kecavá a řekla sem mu jak to vidím mávnul nad tím rukou a já začla v sobě vše dusit a rezignovat.Pak stačilo málo a slzy v očích a nadhazování,že toho mám dost a balím.Čekala sem,že se vzduch pročistí,ale né tak moc.Ještě stále se chvílemi dusím a mám pocit,že i on.
Když jsem s tím naposled začla co a jak,normálně začal mluvit o svadbě a pak začal šílet,že jsem poslední dobou podrážděná,vzteklá a co jsem se vrátila z Ostrova děsná.Mám pocit jako loutka a běda něco říct.
Ale už je to z části lepší tak doufám,že bude líp…
Není náhodou ten Tvůj taky LEV? To je samo o sobě znamení:položte mě do hrobu:)))))))))