Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Nejstarší vzpomínka
Všechny moc zdravím,
nedávno jsme s rodinou probírali, co si vlastně pamatujeme z dětství a která vzpomínka je ta nejstarší. Byl to moc zajímavý exkurz, podle různých detailů jsme se snažili vzpomínky časově co nejpřesněji zařadit.
Zjistila jsem, že moje první vzpomínka je z doby, kdy mi byly dva roky: babička mě drží v náruči a já hladím obrovskou, hebkou a teplou hlavu koně.
Tak mě napadlo zeptat se i vás. Jaké jsou vaše první vzpomínky a odkdy si už něco pamatujete?
Babofko, samozřejmě jsem nechtěla říct, že bych úzkostnější dítě nedala ani do školy 🙂 Nevím, jestli to vyznělo takhle, ale doufám, že ne. Do čtyř let bych ale klidně počkala, kdyby to bylo problematické. A samozřejmě v situaci, kdy bysme kvůli tomu neumřeli hlady. Ale nechci to tady rozebírat, na tohle téma jsou tu jiné diskuze, chtěla jsem tím říct, že jesle asi nejsou pro děti to nejlepší, jak je z některých vzpomínek vidět.
Cori, tak tenhle pocit úplně chápu, mě rozhodilo ještě na gymplu, když mi to kadeřnice vzala víc, než jsem chtěla.
Ahoj Dani,
já si pamatuji z druhé třídy pěkně hnusný zážitek. Celou první třídu jsem měla delší vlásky, podle fotek mi maminka dělávala culíčky. Potom, ani nevím proč, mě maminka nechala ostříhat svou sestrou úúúplně nakrátko, téměř na ježka!! Dodnes se vidím, jak stojím na začátku nového školního roku za dveřmi třídy a bojím se vejít!! Pro mě to bylo hodně traumatické, bála jsem se, že se mi děti budou smát :-(((( dál si nic nepamatuji, jen se vidím stát 🙁
Já se budu muset mojí mamky zeptat, proč mě teta tak olépala! Měla jsem potom celé dětství pocit, že mě nemá teta ráda, říkavala mi Lindušo 🙁 Přitom já byla taková pěkná blonďatá baculatá holčička 😀 No jo, musím se pochválit :-)))
Danielo, to je sice krásná teorie, ale… Budeš-li mít pocit, že ani v 5 letech tvé dítě do kolektivu není připravené, nedáš ho tam a budeš s ním doma? Je fakt, že každé dítě je jiné a snáší změny jinak. Myslím, že je to určitě i o tom období novorozeneckém a kojeneckém… Jestli maminka od dítěte často “utíká“ a dítě ji pak nechce pustit na krok a nebo si je “jisté“ samo sebou a vzájemným vztahem s maminkou, že ji klidně pustí a ví, že se máma zase vrátí…
A určitě je každý týden, každý měsíc ve vývoji dítěte znát a pokud dítě nebylo ještě před měsícem připravené na školku, neznamená to, že ani následující měsíc není…
Myslím, že většina z nás tady chodila do jeslí od 2 let. Většina z nás bojuje za místo ve školce ve věku 3-4 let dítěte. A to je velký kus cesty, jaký během té doby dítě ujde.
A upřímně, máme velké plus, že můžeme tak dlouho být s dětmi doma. Naše maminky a babičky šupajdily do práce po šestinedělí, po 3 měsících po porodu, apod. (Neschvaluji. Jen konstatuji.)
Nad čtením vašich textíků mě napadla ještě jedna věc. Člověk neví, v jaké situaci se ocitne, ale pokud by byla jen minimální možnost, nedala bych své dítě do školky dřív, než by na to bylo opravdu připravené. Syn zvládal školku s nadšením od prvního dne, ale už tehdy jsem si říkala, že kdybych měla pocit, že na to zatím nemá, nechám ho ještě rok doma. To, co jste některé napsaly, mi tento názor potvrdilo.
I když samozřejmě na nenormální učitelku může narazit třeba v osmé třídě. Ale čím dřív, tím hůř.
No, teda taky koukám na ty otřesné vzpomínky z dětství některých z vás…
Já si jako nejstarší vybavuju okamžik jak stojím doma v kuchyni a jsme doma s tátou a mamča je v nemocnici. Prý jí žlučník brali, když mi byly 2 roky. Jinak mám spousty školkových zážitků… První lásku, paní učitelku (vlastně soudružku! 🙂 ) co měla úžasné husté, blond vlasy. Seděla pravidelně v našem kadeřnickém koutku a kolik se nás vešlo k její hlavě, tolik nás jí česalo ty úžasné vlasy… A ona držela a držela a pořád se na nás usmívala 🙂 Bohužel víc usměvavých jich tam nebylo… 🙁
No teda holky, vy máte zážitky 🙁 Jovanko… 🙁
Takové učitelky fakt někam vystřelit.
My se občas o tomle s mužem bavíme… on tvrdí, že si pamatuje nějaké “mžiky“ od miminka….
Můj nejstarší “mžik“ je, jak sedím v červeném sporťáčku, držím se okraje a vyjíždíme z kočárkovny na procházku 🙂
A pak nemocnice – byly mi asi dva roky a dostala jsem zápal plic. Vzpomínám si, jak mě koupali, taťka odcházel a já brečela – po stěnách visely obrázky a mně bylo hrozně smutno, že jde tatínek pryč. A pak stojíme tamtéž se sestřičkou u okna, dívám se na trávník a je mi moc smutno. (však jsem tam prý dlouho nepobyla – tolik jsem smutnila, že mě po pár dnech raději dali domů…. jéje, to je taková úžasná věc, že my už s našimi dítky můžeme v nemocnici zůstat…)
Danniello, já spíš myslím, že si vzpomíná na nějaké stěhování nábytku po malování. To se mi totiž matnně taky vybavuje, jak se nesou skříně do bytu. Ale vzhledem k tomu, že i já se narodila až po nastěhování, tak to fakt musí být něco jiného. On si to ale prostě nenechal vymluvit :-)))
Petro, tak to s bráchou je fakt super. Ale napadá mě, že jste o stěhování třeba dost mluvili, když byl malý, a nějak se mu to ve fantazii převedlo do obrazů. (No, já vím, že to pak ztratí to kouzlo, ale tak nějak si to vysvětluju.)
Taky si na stěhování vzpomínám, ale to mi byly skoro tři, takže brácha má pět let náskok 🙂
O těch špatných vzpomínkách si myslím, že přetrvají, když se ta věc často opakuje nebo je hodně výrazná. Nějaký běžný rodinný konflikt z té doby asi neutkví, když to fakt není drama. Z toho bych si vyvodila, že pokud to doma jakž takž funguje, dítě to zvládne v pohodě i s nějakou tou přeháňkou.
Tak to je Petro opravdu nepřekonatelné.
Taky z téhle diskuze máte pocit, že ve vzdělávacích zařízeních pracují tyranky a nevyrovnané osobnosti? Vím, že to tak není, jen se nám vryly právě ty negativní vzpomínky víc. Snažila jsem si vybavit nějakou svoji špatnou vzpomínku a nic. Buď mám tak silnou obrannou reakci a vše špatné jsem už dávno vytěsnila nebo to bylo vše krásné. Jo, už vím. Když se k babičce sjel zbytek rodiny, spali jsme na rozkládacím gauči 3 – 4. Já musela uprostřed a to bylo peklo. Horko, pach lidských těl a chybějící kyslík. No ale za to nikdo nemůže že.
TaHad mi teď připomněla jednu extra starou vzpomínku, kterou (co do věku) nejspíš nikdo z vás nepřekoná:-))) Není to vzpomínka moje, ale mého bratra. Ten nám jako dítě vehementně tvrdil, že si pamatuje, jak jsme se stěhovali. Vtip je v tom, že stěhování proběhlo dva roky předtím, než se narodil :-))))