Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Slzavé údolí
Ach jo, je mi tak mizerně, že ani nevím, jak začít…
Špatná finanční situace a naprosto krizový stav s prací nás doma dohnal… Ale ten šutr na mě padl úplně z jiné strany, než bych čekala. Ze strany našeho partnerství, našeho vztahu, který jsem pokládala za tolik krásný a blížící se k dokonalosti. A začalo to tak nevinně…
Včera večer jsme si pustili film a po jeho skončení jsme si ještě chvíli povídali o všem, co by v souvislosti jeho děje mohlo nastat. Následně se hovor pomaličku přesouval do úplně jiné roviny, protože jsem měla pocit, že se mi můj muž snaží vlastně říct, že pomalu doma slepičím a ať si uvědomím, že ne všechno, co načtu z internetu, je pravda.
Nejdřív jsem nevěřícně na něj koukala a pak ze sebe začala soukat věty, ovšem velmi těžce. Snažila jsem se mu vysvětlit, že ano, v posledních měsících, co uhodila krutá zima, jsem jen zavřená s dětmi doma. Nikam se nedostanu, život se až do jara prostě jakoby zastavil. Veškeré mé dění od rána do večera se týká jen výchovy a starání se o děti a o chod domácnosti. Potažmo ještě v jediných volných chvilkách doháním účto firemní. S ospalýma očima lovím info v zákonech a snažím se něco z těch malých písmenek vtlačit do mozku. A jediným mým zdrojem aspoň nějakých informací je – bohužel – internet.
Snažila jsem se mu vysvětlit, že můj život je určitě jiný, než jeho, že on ráno sedá do auta a vrací se večer. Ano, celý den tvrdě pracuje a stojí ho to každodenně velké úsilí. Ale rozdíl je v tom, že se dostane mezi lidi. Může otevřeně ventilovat své pocity z něčeho, může si povykládat, zeptat se a ověřovat si informace z pozice toho, kdo nemusí trávit celý svůj čas jen doma. Že jeho a mé vstřebávání informací je prostě odlišné.
Reagoval na to podrážděně. Že si s nikým nepovídá, protože na to nemá čas. S chlapama řeší jen a jen práci. Celý jeho den se skládá jen z řešení pracovních povinností.
Snažila jsem se mu říct, že ano, že rozumím, že to tak cítí, ale že nevidí to kolem. Že za jízdy se mohou bavit o všem, o fotbale, o hezkých ženských, jak jdou kolem. O problémech doma, o tom, jak kdo co řeší. Že v tomhle je to rozdílné a basta. Můj svět se skládá z každodenní cesty do obchodu a zpět. Zdvořilostní fráze s paní pokladní. S panem starostou, který vykoukne z okna nebo nás dožene na cestě. Pak zase domů, maximálně jít na dvorek odhrabat sníh, nanosit dřevo, pohrát si s kočkama a pejskem.
Chtěla jsem nad tím mávnout rukou, proto jsem se zvedla, že ještě musím jít pověsit prádlo. Šla jsem po schodech nahoru a ještě pořád poslouchala, že na tom vůbec nejsem hůř než on. Že i jeho zdrojem informací je většinou jen internet a teprve na základě toho, co tam pozjišťuje, se pak odvíjí upřesnění informací v práci, při nákupu materiálu ve stavebninách atak… Jenže pak se debata úplně zvrhla…
Prý ho strašně štve, když přijde večer domů, já jen běhám a lítám, snažím se stihnout deset věcí najednou a vůbec nemám čas se věnovat jen jemu (máme kupu dětí a dům jak polozbořený hrad, proboha). A pak, když už konečně všechna děcka za dokonalého zmatku uložíme, se ještě seberu a jdu si sednout na internet. Že když se mi snaží povykládat, jak bylo v práci, tak jen přikyvuji hmmm a aha, neříkej, no to nemyslíš vážně a jiné podobné fráze, ale opravdový názor neřeknu a ani se nesnažím jeho problémy nějak rozvést. Že v poslední době není nic podle jeho představ, že se mu nelíbí, kolik práce mi ještě zůstává na večer, místo toho, abych se mu věnovala. A kolik času věnuji počítači….
Držela jsem mokré prádlo v ruce a z očí se mi hrnuly slzy. Ještě nikdy jsem před ním takto nebrečela. Vždycky jsem se spíš začala bránit a i když často došlo k italské domácnosti, neboť jsme oba dost temperamentní, tak na slzy nedošlo ještě nikdy. Rozplakala jsem se s naprostým upřímným zoufalstvím. On stál dole, já nahoře nad schody a poslouchala výčitky. Když skončil a nevěřícně na mě zíral, jak vzlykám, vydala jsem ze sebe pár hlásek. Že je fajn, že konečně vím, jak je vlastně se mnou nešťastný. A že jsem celou dobu žila v domění, že jsme opravdu šťastný pár.
Bylo vidět, že si uvědomil, že přestřelil. Začal se omlouvat. Přišel za mnou nahoru a objal mě. Ale já brečela a brečela. Něco ve mě v hloubi srdce prasklo a řinul se z toho vodopád slz.
Na netu trávím minimální čas. Vždyť nestíhám ani zavítat mezi vás, třeba do plkárny. V posledních pěti dnech jsem si tu ani nepřečetla nic nového u kávy. Jestli si sednu k počítači jeden večer v týdnu, tak je to hodně. Nevím, kde se to v něm vzalo. Svým rozumem chápu, že se nahromadila obrovská kupa problémů. Práce je dost, ale není za ni zaplaceno. Nejsou zaplacené daně ani ostatní potřebné věci. Na účtě jsme bez koruny. Strach z budoucnosti je obrovský. Každý den se hlídá účet, jestli přišly peníze. A to všechno je strašná tíha pro člověka, který to všechno drží silou vůle nad vodou. Ale že se to v té nejhorší chvíli obrátí proti mě, proti člověku, který ho tak miluje a nosí na rukou, který ho opečovává a lituje po večerech, který vydrží s ním ruku v ruce koukat do zdi, když nemá náladu si povídat, který všude vykládá, jak je jejich vztak krásný (a opravdu jsem tomu věřila) takový podraz bych fakt nečekala.
Srazilo mě to na kolena. Ani ráno mi nebylo líp. Oči pořád plné slz, ač se bráním zuby nehty.
Díky, že vás mám. Že to mám komu říct. A omlouvám se za ten román.
Martinečko ,sluníčko, promiň, já jsem si to přečetla až dnes…. a reakce jsem prolétla jen velmi zběžně, tak snad nenapíšu nějakou hloupost.
Zlatíčko moje, je mi to tak líto… :((((((
Úplně chápu, že tě to rozhodilo, taky by mě to velmi mrzelo, protože – a v tom jsme asi stejné – bereme péči o děti a domácnost velmi vážně, cítíme to jako zodpovědnost a oba máme muže, kteří naši péči přijímali s povděkem a s tím, že momentálně oni živí a my děláme to zázemí a staráme se o to, aby doma všechno klapalo (aspoň jsem to tak i z našich setkání vycítila)…. a teď se dozvíš TOHLE od toho nejbližšího, “kvůli kterému“ – obrazně řečeno, to vlastně děláš (záměrně píšu do uvozovek, jistě že to děláme i kvůli sobě a hlavně hlavně kvůli dětem, ale ono to spolu všechno souvisí a byť to možná zní nechutně staromódně, opravdu chlap, který ví, že je doma všechno vpořádku, je víc v pohodě i v práci).
Mezi řádky jsem vyčetla, že ti toho řekl asi víc, co tě mrzelo a bolelo. Chápu, že to bereš jako zradu a podpásovku….
Ale víš, zkus to brát tak, že úplně každý vztah má svůj problém, který přes všechno krásné a dobré občas vypluje na povrch a i když to spolu probíráte a víte o tom, občas to vystrčí růžky v té bolavé podobě…
Možná toho bylo nějak moc i na něj…. (na tebe je toho hodně pořád, to vím) – a prostě to řekl, jak byl v ráži, řekl třeba víc než chtěl a už se to vezlo….
Beruško moje, už neplakej, osuš slzičky a hlavinku vzhůru, ty rozhodně nejsi človíček, který by se musel cítit jako slípka, máš přehled, s vyjadřováním nemáš nejmenší problém, myslí ti to velmi dobře – prostě tvoje chyba to není.
Je moc dobře, že jste si o tom povídali, že jste to nepohřbili, a že si uvědomil, že přestřelil… neboj se, jeho láska určitě není menší, ale ony i ty vleklé finanční starosti umí nadělat pěknou paseku, jedno s druhým a pak to bouchne 🙁
Chtěla jsem ti napsat mail, neboť jsem tě postrádala… ale raději ti píšu sem, abys to brzy našla…. myslím na tebe zlatečko a kdykoliv se ozvi 🙂
Matildo, já to myslela trošku jinak.
A jak je vidět, pokud ty myslíš vážně hlášku, aby tě mužíček nenačapal u PC, pak si nemyslím, že tak je to dobře.
Nejspíš sis jeho slova vzala k srdíčku, ale pozor, aby z tebe právě ta dokonalá ženuška, co čeká na manžílka nebyla. Jelikož dle toho co píšeš, máme s manželem podobný vztah, taky občas zahřmí, ale myslím, že by si každý měl zachovat sám sebe. On ti vyčetl počítač a co uděláš? Snažíš se na něj chodit tajně? To nemá smysl. No, nic.
Ještě bych ráda napsala, že pokud bych měla být takto jen doma a nikam se nedostat, že by mě z toho hráblo zcela určitě! Manžílek může být rád, že ten internet máte, ne naopak! 🙂
Taky určitě potřebuješ relax a pokud pro tebe VD relax je, tak proč ne?
Matildo, už jsem nakukovala do diskutárny, jestli píšeš, jak to dopadlo… Přeji Ti vše dobré, holka zlatá. A jsem ráda, že už máš v tom psaní veselejší tón. 🙂
Matildo, nedávno jsme měli s manželem takovou krizi, kdy jsem měla pocit, že se mění snad vše, že nic není tak, jak jsem si představovala. Trvalo to docela dlouho. I když navenek jsme asi působili pořád v pohodě, byly chvíle, kdy jsem si říkala, že jsme se ocitli opravdu na hranici. Ale teď z toho mám dojem, že tyhle krize jsou vlastně dobrá věc. Člověk si ve stavu nouze mnohem líp uspořádává myšlenky, hodnoty, a taky je to prostředek, jak donutit sama sebe k nějaké změně. Je dost bolestné, když to přijde ve chvíli, kdy má člověk dojem, že je právě všechno v pořádku. Ale asi to je nějaký přírodní mechanizmus, který brání ustrnutí vztahu. Je pak už na obou, jestli do vztahu chtějí vložit novou energii a třeba i změnit léta zaběhané stereotypy.
U vás došlo asi spíš ke konfliktu než ke krizi, určitě to brzy přejde. A s tvojí povahou z toho určitě dokážeš po čase vyzískat něco dobrého.
Je to těžké tím víc, když je člověk zavřený doma. Tohle taky chápu, po přestěhování z města jsem tu vpodstatě úplně sama, kamarády mám po celé republice, ale v okruhu 80 km skoro nikdo. A dokud budu zalezlá doma, těžko se to samo změní.
Myslím na tebe, i když jsi tu míň, držím vám palce a zase napiš.
Asi to moje psaní zní poněkud neosobně, ale dost těžko se mi o takových věcech píše a nejsem zrovna člověk, který by uměl emoce “dát na papír“, narozdíl od tebe. Ale věřím, že pochopíš, jak jsem to myslela.
Marti,
nestihla jsem dřív reagovat. Tak jsem ráda, že už jsi víc v pohodě.
Takováhle situace u nás nastane tak 2x za rok, přesně jak popisuješ. Vždycky se nashromáždí různé problémy a problémky, většinou to dorazí něco kolem peněz, jak jinak a výbuch je na světě.
U tebe by mě to mrzelo obzvlášť, kdybyste měli nějakou větší krizi, protože vím, že vám to opravdu klape.
Často na tebe myslím, vím, že nemáš auto a možnost vypadnout. Upřímně řečeno, mě by dávno hráblo. Takže já tě obdivuju za to, že to všechno zvládáš a popovídáš si jen s prodavačkou.
Tohle chlapi nechápou, že i kdyby byli celý den sami v práci, tak jedou pro benzín, někde koupí něco k jídlu, telefonují se zákazníky a prostě se něco děje a s někým komunikují a my doma donekonečna stavíme komíny,utíráme vylité čaje, foukáme bebíčka a nejdelší věta za celý den je ano broučku hezky jsi to udělala/řekla/namalovala
Držím pěsti, ať už jste na tom finančně líp, protože co si budeme povídat, všechno (nebo skoro všechno) je o penězích a když se nemusí řešit takové problémy, hned je svět veselejší.
Quen, já vím, jsem na tom podobně. Dřív jsem stíhala reagovat na všechno, teď jsem v takovém kvaltu, že stíhám stěží přečíst, jak se máte a na reakce mi času nezbývá, i když mě to většinou moc mrzí. Tak právě proto jsem chtěla hlavně říct, že každá reakce pro mě hodně znamená, já sama na ně nemám čas, i když vím, jak moc pomáhají.
Matildo, jsem ráda, že už se to u Vás vysvětlilo a jsi v pohodě. Tak jen tak dále.
A co se týká mého trávení času na VD – začala jsem chodit do práce, tam se na net nedostanu a doma se snažím zvládat tu tlupu chlapů jak se dá, takže k pc sedám jen v noci párkrát za týden a spíše čtu než píšu.
Tož tak.
Lien dík, jsi rychlík:-)
A já riskuji, že mě doopravdy načapá, ale nemůžu se prostě urvat:-)
quen, díky moc za tvé zastavení, moc často tě tu v poslední době nevídám. Teď vidím,že jsme psaly v tu samou chvíli, protože ses objevila až když jsem ten svůj román odeslala:-)
Budu si to opakovat jako mantru, opravdu jsem nepostradatelná a jedinečná a tu sílu, s jakou miluji všechny své nejbližší, bych měla obrátit i do sebe, na to úplně zapomínám a myslím, že určitě nejsem sama – bohužel… Díky
Matildo, zprávičku od tebe jsem netrpělivě očekávala. Jsem ráda, že už je lépe.:o))