Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Slzavé údolí
Ach jo, je mi tak mizerně, že ani nevím, jak začít…
Špatná finanční situace a naprosto krizový stav s prací nás doma dohnal… Ale ten šutr na mě padl úplně z jiné strany, než bych čekala. Ze strany našeho partnerství, našeho vztahu, který jsem pokládala za tolik krásný a blížící se k dokonalosti. A začalo to tak nevinně…
Včera večer jsme si pustili film a po jeho skončení jsme si ještě chvíli povídali o všem, co by v souvislosti jeho děje mohlo nastat. Následně se hovor pomaličku přesouval do úplně jiné roviny, protože jsem měla pocit, že se mi můj muž snaží vlastně říct, že pomalu doma slepičím a ať si uvědomím, že ne všechno, co načtu z internetu, je pravda.
Nejdřív jsem nevěřícně na něj koukala a pak ze sebe začala soukat věty, ovšem velmi těžce. Snažila jsem se mu vysvětlit, že ano, v posledních měsících, co uhodila krutá zima, jsem jen zavřená s dětmi doma. Nikam se nedostanu, život se až do jara prostě jakoby zastavil. Veškeré mé dění od rána do večera se týká jen výchovy a starání se o děti a o chod domácnosti. Potažmo ještě v jediných volných chvilkách doháním účto firemní. S ospalýma očima lovím info v zákonech a snažím se něco z těch malých písmenek vtlačit do mozku. A jediným mým zdrojem aspoň nějakých informací je – bohužel – internet.
Snažila jsem se mu vysvětlit, že můj život je určitě jiný, než jeho, že on ráno sedá do auta a vrací se večer. Ano, celý den tvrdě pracuje a stojí ho to každodenně velké úsilí. Ale rozdíl je v tom, že se dostane mezi lidi. Může otevřeně ventilovat své pocity z něčeho, může si povykládat, zeptat se a ověřovat si informace z pozice toho, kdo nemusí trávit celý svůj čas jen doma. Že jeho a mé vstřebávání informací je prostě odlišné.
Reagoval na to podrážděně. Že si s nikým nepovídá, protože na to nemá čas. S chlapama řeší jen a jen práci. Celý jeho den se skládá jen z řešení pracovních povinností.
Snažila jsem se mu říct, že ano, že rozumím, že to tak cítí, ale že nevidí to kolem. Že za jízdy se mohou bavit o všem, o fotbale, o hezkých ženských, jak jdou kolem. O problémech doma, o tom, jak kdo co řeší. Že v tomhle je to rozdílné a basta. Můj svět se skládá z každodenní cesty do obchodu a zpět. Zdvořilostní fráze s paní pokladní. S panem starostou, který vykoukne z okna nebo nás dožene na cestě. Pak zase domů, maximálně jít na dvorek odhrabat sníh, nanosit dřevo, pohrát si s kočkama a pejskem.
Chtěla jsem nad tím mávnout rukou, proto jsem se zvedla, že ještě musím jít pověsit prádlo. Šla jsem po schodech nahoru a ještě pořád poslouchala, že na tom vůbec nejsem hůř než on. Že i jeho zdrojem informací je většinou jen internet a teprve na základě toho, co tam pozjišťuje, se pak odvíjí upřesnění informací v práci, při nákupu materiálu ve stavebninách atak… Jenže pak se debata úplně zvrhla…
Prý ho strašně štve, když přijde večer domů, já jen běhám a lítám, snažím se stihnout deset věcí najednou a vůbec nemám čas se věnovat jen jemu (máme kupu dětí a dům jak polozbořený hrad, proboha). A pak, když už konečně všechna děcka za dokonalého zmatku uložíme, se ještě seberu a jdu si sednout na internet. Že když se mi snaží povykládat, jak bylo v práci, tak jen přikyvuji hmmm a aha, neříkej, no to nemyslíš vážně a jiné podobné fráze, ale opravdový názor neřeknu a ani se nesnažím jeho problémy nějak rozvést. Že v poslední době není nic podle jeho představ, že se mu nelíbí, kolik práce mi ještě zůstává na večer, místo toho, abych se mu věnovala. A kolik času věnuji počítači….
Držela jsem mokré prádlo v ruce a z očí se mi hrnuly slzy. Ještě nikdy jsem před ním takto nebrečela. Vždycky jsem se spíš začala bránit a i když často došlo k italské domácnosti, neboť jsme oba dost temperamentní, tak na slzy nedošlo ještě nikdy. Rozplakala jsem se s naprostým upřímným zoufalstvím. On stál dole, já nahoře nad schody a poslouchala výčitky. Když skončil a nevěřícně na mě zíral, jak vzlykám, vydala jsem ze sebe pár hlásek. Že je fajn, že konečně vím, jak je vlastně se mnou nešťastný. A že jsem celou dobu žila v domění, že jsme opravdu šťastný pár.
Bylo vidět, že si uvědomil, že přestřelil. Začal se omlouvat. Přišel za mnou nahoru a objal mě. Ale já brečela a brečela. Něco ve mě v hloubi srdce prasklo a řinul se z toho vodopád slz.
Na netu trávím minimální čas. Vždyť nestíhám ani zavítat mezi vás, třeba do plkárny. V posledních pěti dnech jsem si tu ani nepřečetla nic nového u kávy. Jestli si sednu k počítači jeden večer v týdnu, tak je to hodně. Nevím, kde se to v něm vzalo. Svým rozumem chápu, že se nahromadila obrovská kupa problémů. Práce je dost, ale není za ni zaplaceno. Nejsou zaplacené daně ani ostatní potřebné věci. Na účtě jsme bez koruny. Strach z budoucnosti je obrovský. Každý den se hlídá účet, jestli přišly peníze. A to všechno je strašná tíha pro člověka, který to všechno drží silou vůle nad vodou. Ale že se to v té nejhorší chvíli obrátí proti mě, proti člověku, který ho tak miluje a nosí na rukou, který ho opečovává a lituje po večerech, který vydrží s ním ruku v ruce koukat do zdi, když nemá náladu si povídat, který všude vykládá, jak je jejich vztak krásný (a opravdu jsem tomu věřila) takový podraz bych fakt nečekala.
Srazilo mě to na kolena. Ani ráno mi nebylo líp. Oči pořád plné slz, ač se bráním zuby nehty.
Díky, že vás mám. Že to mám komu říct. A omlouvám se za ten román.
Holky, díky za další a další reakce, držíte mě v těchto složitých chvílích nad vodou.
Chci reagovat ještě na pár komentářů.
Peťko, možná jsem to napsala špatně a poslední větu o PC ber fakt jako srandu. Chodit na počítač tajně za jeho zády, to fakt není má povaha. Spíš se obyčejně v takových chvílích, kdy cítím, že výtka není spravedlivá, bráním až směrem k naschválu. A to, že je pro nás oba internet nutný, zvlášť když bydlíme v místě, kde lišky dávají dobrou noc, jsme si znovu ujasnili a vzpomínali na dobu, kdy jsme internet neměli a sháněli veškeré informace směřující k jeho zavedení tak, aby se mohlo rozjet podnikání a abych já po přestěhování byla dál v kontaktu se svými blízkými. Spíš z něj teď najednou vylezlo, že vlastně nemá vůbec ponětí, co na netu lovím, když si tam odběhnu třeba na chviličku během večera. Tady byl ten zlom v nedostatku komunikace. Já jsem žila v domnění, že mého muže zajímají jen technické věci co se jeho práce a koníčků týče. Že ho nebudu zatěžovat tím, že se snažím získat info o různých lécích, krémech, plínkách, botech a oblečení pro děti. Že když sháním fén, trvá mi to tři večery, než si ujasním priority a vyberu ten správný. Že když chci vysadit na zahrádce zeleninu, trvá mi kupu času, než se zorientuji, co a jak. Zdálo se mi, že ho to vůbec nezajímá, tak jako on, i já jsem měla pocit, že při různých zmínkách o “blbostech“, které mě zajímají, on jen tupě přikyvuje a neprojeví žádný něco říkající názor.
No a je to jinak, najednou jsem mu připadala jako žena bez koníčků a bez zájmu, protože prý vůbec neventiluji, co mě na internetu zrovna zajímá. Vše jsme si vysvětlili a oba přiznali určité mezery a vzduch je čistější… 🙂
Alenko, jsi můj poklad jako vždy, já si to pohlazení na dušičce náležitě vychutnávám:-) Určitě napíšu mejlík a chystám se co nejdřív do Ostravy.
Hani, slepenino, to, co píšete, je trefné. Haničko, tobě přeji, ať je zase líp, je fakt důležité asi všechno řešit hned, i když já mám taky stavy, když vidím ve dveřích občas místo smíška pravého mrzouta, tak všechny problémy, které potřebuji řešit, odkládám, protože je mi jasné, že s ním není řeč a vedlo by to jen k zbytečnému vyostření. Ale takhle to asi děláme všechny, že jsme naladěné na tu správnou frekvenci a neprskáme na ně hned, když máme tu potřebu. Kdežto chlapi, ach jo, ti většinou tenhle cit postrádají a vybalí to na nás bez rozmyslu.
Ale ukládat si trápení v sobě a neřešit to, to už je jiný problém a ty víš, že to k ničemu dobrému nevede. Zkus se vždycky zhluboka nadechnout a vzniklý problém řešit v nejbližší přijatelné chvilce. Mám z tebe takový pocit, že u vás to ke zhoršení nepovede, spíš k vyčištění dusna. A pokud má dojít k nějakému radikálnímu řezu, tím, že budeš mlčet, to jen oddaluješ.
Pavčo, manžel má svatou pravdu, došli jsme doma ke stejnému závěru. Právě proto, že taky dělá ve kšeftu, který je závislý na státních dotacích – opravy paneláků – tak koncem roku došlo k tomu samému i u nás a proto firma, která nám zprostředkovává tuto práci, je najednou bez financí. Posílá nám splátky prosincové faktury po tisícovkách a my to prostě musíme nějak překlenout. Nejhorší je, že jsme s tím počítali a už na podzim (opět) žádali v naší bance o úvěr nebo možnost kontokorentu, ale i po této stránce podpora malých živnostníků selhává. Práce je dost, ale platby váznou. Tak držím palce i vám, ať vás to nijak vážněji neohrozí, pomáhá mi, když vidím, že je to i jinde podobné a ti naši chlapi si v tu chvíli foukají bolínko na nás.
Zavo, cením si tvé otevřenosti. Neboj, s úřady jednáme, navrhujeme termíny plateb, DPH snad konečně zaplatíme dneska, právě musím volat na finančák našemu správci daně, aby mi pomohl i s výpočtem penále. Věci se hýbou, jenže to málo, které nám zrovna před chvílí došlo na účet, stačí stěží na zaplacení prosincových a lednových restů, na únor jsme zase bez peněz a budeme řešit to samé. Ale díky té dnešní platbě jsem už trošku klidnější, mužíček zněl do telefonu téměř vesele:-)
Osobní bankrot není myslím náš případ, podnikání jinak docela šlape, jde jen o překlenutí špatného období – doufám. Už jsem byla zaměstnaná u pár firem, kde jsem toto zpoždění v platbách taky zažila, vždy se to dalo vyřešit, jen to nesmí trvat příliš dlouho, aby to firmu nepoložilo. Díky, že držíš palečky a snažíš se mi pomoci a osvětlil problém ze všech stran.
[Horempádem/b], tvé pozastavení mě fakt potěšilo, vždyť vím, jak se občas potýkáš se “situací doma“ ty, taky na mě působíš jako ženská, co ustojí snad všechno a je mi jasné, kolik úsilí tě to stojí. Co my všechno musíme vydržet a ustát, viď? Na druhou stranu, já vím, že se potýkám jen s tou tvrdou hlavou mého muže doma, ale co všechno musí absolvovat on, aby obstál a vydržel, toho si moc cením a taky mu to často říkám, snad tohleto všechno mělo vést prostě jen k vychytání much v našem vztahu…
jsem ráda že se to pomalu lepší určitě dej vědět, protože na tebe myslím a jsi pro mě vzor skály, no a je šok když se otřásla, ale ono není divu když na ní toho leží tolik…posílám pohlazení
Matildo, posílám ti velké pohlazení. Vím nemáte to teď lehké, ale věř, že bude líp. Vím to od sebe, ten můj je taky v řeči někdy nemotorný, taky tráví čas v práci a já doma a nedostanu se moc mezi lidi normálně pobavit, takže podobná situace. Akurát, že ty těch dětských hlaviček máš doma spoustu a já jen jednu 🙂
Taky honíme každou korunku na účtu a modlím se, aby všichni mi zaplatili včas. Taky horentně doufám, že budu mít na zaplacení daní.
Zkrátka ten můj taky neví, jak by se s tím popral a občas vypustí z hubiny něco, co mi připadá, jak rozšlápnutí mého mozku ve vteřině 🙂 Ale ono se to srovná uvidíš.
Zrovna teď o víkendu jsem šla pomoci švagrovi na plesy a jak mi bylo dobře, když jsem si mohla se všema ženskýma povykládat do sytosti, vypracovat se do úmoru a padnout do pelíšku.
Držím palečky ať je u vás brzy líp.
Kuš Zavo,nemaluj čerta na zeď.Začátek roku je vždycky záhul.
Já vím,že to myslíš dobře,jen při čtení to zní tak děsivě….
Matildo, mám radost, že jsi zvládla vnímat tu situaci “z venku“. Opravdu nebude tak zle. Jen vybuchly emoce.
Ještě bych se vrátila k vašim dlužníkům. Jestli jsou to kamarádi a známí, tím spíš bych jim situaci vyložila. Od toho kamarádi jsou. Vy, pokud máte dluhy u finančáku, pojišťoven či jiných veřejných institucí, dostanete se do větších problémů. A možná by stačilo, aby každý z nich splatil o trochu větší část dluhu. Možná by to pro ně až tak velký problém nebyl, kdyby věděli, jak na tom jste. Předpokládám, že je to zbytečné, ale musím se zeptat. Řešíte svoje dluhy s věřiteli? Vždycky je lepší dát najevo zájem platit, aspoň malou částkou, písemně požádat o neuplatnění penále, o posečkání s platbou. Na takové dlužníky každý nahlíží líp. A ještě jedna věc. Neznám podrobnosti, ale dost často se mluví o osobním bankrotu. Zní to hrozně, ale nebylo by to řešení?
Matildo.
To je moc dobře,že už jste v pohodě.Tak ať už je u Vás jen a jen dobře.
Milá Matildo,necetla jsem tu vsechny prispevky co psaly holky,vlastne skoro zadny.
Ale nebud z toho smutna,ja si myslim,ze to vse bylo v navaklu stresu a zoufalstvi ze vam totalne dochazi penize a vse se mu tak trochu hrouti a on s tim nemuze nic delat,jelikoz to neni v jeho rukach.Urcite ma strach aby vas zabezpecil a vse citi jako tak trochu sve selhani.
Neco ti povim,my jsme si zili dobre,manzel docela dost vydelaval,ale po novem roce a jeste prosinec pred vanoci nastal zlom.
Doted nas ekonomicka svetova krize nezasahla,ale ted ano a manzel co rikal bude to tak do dubna.Vysvetlim mi to tim,jelikoz delali zakazky pro firmy ktery cerpali dotace jeste z minuleho roku,jenz meli uz ty podniky schvaleny dotace z minuleho roku.A ted nastal utlum,stat nema penize.
Ale to ti pisu proto jelikoz manzel byl taky v podobne situaci(i kdyz ne v takove)a stejnne tak se zacal chovat,najednou se ten muj skvely a supr chlap zacal obouvat do me.
Nakonec jsme si to vyrikali a ja zjistila ze on to delal jen ze zoufalstvi jelikoz mel pocit ze selhal.
Holcicko drz se a ver ze te ma ten tvuj chlap z celeho srdce rad.Myslim,ze mate krasny vztah.
Neprihlasena Pavča31.
Já jen ve zkratce, také jsem doma a počítač je pro mě náhrada za společnost. Manžel také chodí každý den někam a prostě prohodí pár slov s lidmi, jenže já dceru odvezu do školy a pak rychle nakoupit, uvařit a zas pro dceru do školy. Také pořád něco studuji na počítači ohledně účetnictví právě pro manžela, hlídám platby a vše a sice nyní méně, ale také se stane, že mi to manžel vyčte, že tady sedím. Ovšem když není práce a sedí doma tak se může ukousat a vadí mu, že nemá společnost a to se nejedná o moji společnost, ale prostě celkově. Také občas hlídám vnouče a druhá dcera přijede s vnoučetem na návštěvu a mám toho víc jak dost, vlastně já si chodím k počítači pro oddych a relaxaci.
To je fajn,že už je Ti o něco líp:)
Taky mi chvíly trvá než přestanu vnímat a rozebírat ton jeho hlasu,ale seš šikula-teda oba jste šikulové,že jste to zvládli tak brzo.
U nás to většinou trvá přes týden a já se z toho probírám o nějaký pátek dýl:)Jak říkám:záleží na konstelaci hvězd a mého vnímavého rozpoložení:)))
No já spíš před problémy zavírám oči,ale sami víte,že to pořád nejde a pak se to hooodně blbě dává zpátky do normálu.
Tak jen držím palečky,aby rychlostí blesku problémy zmizly a vše se vrátilo tak ják má být.
Jejda, tak jsem až teď našla tvé poslední reakce… no, našla, já zbrkloš – jako vždy – tě chtěla honem utěšit a taková důležitá věc mi unikla :)))) A sice že už nepláčeš a je ti na dušičce lépe…. to hroooozně ráda slyším – a přidávám se ke Quendolině – ty opravdu JSI jedinečná, úžasná a skvělá….
Ale chápu tě, já taky nejsem zvyklá brečet, takže když to přijde, většinou je to k nezastavení 🙂
Tak hlavu vzhůru a drž se! 🙂