Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Slzavé údolí
Ach jo, je mi tak mizerně, že ani nevím, jak začít…
Špatná finanční situace a naprosto krizový stav s prací nás doma dohnal… Ale ten šutr na mě padl úplně z jiné strany, než bych čekala. Ze strany našeho partnerství, našeho vztahu, který jsem pokládala za tolik krásný a blížící se k dokonalosti. A začalo to tak nevinně…
Včera večer jsme si pustili film a po jeho skončení jsme si ještě chvíli povídali o všem, co by v souvislosti jeho děje mohlo nastat. Následně se hovor pomaličku přesouval do úplně jiné roviny, protože jsem měla pocit, že se mi můj muž snaží vlastně říct, že pomalu doma slepičím a ať si uvědomím, že ne všechno, co načtu z internetu, je pravda.
Nejdřív jsem nevěřícně na něj koukala a pak ze sebe začala soukat věty, ovšem velmi těžce. Snažila jsem se mu vysvětlit, že ano, v posledních měsících, co uhodila krutá zima, jsem jen zavřená s dětmi doma. Nikam se nedostanu, život se až do jara prostě jakoby zastavil. Veškeré mé dění od rána do večera se týká jen výchovy a starání se o děti a o chod domácnosti. Potažmo ještě v jediných volných chvilkách doháním účto firemní. S ospalýma očima lovím info v zákonech a snažím se něco z těch malých písmenek vtlačit do mozku. A jediným mým zdrojem aspoň nějakých informací je – bohužel – internet.
Snažila jsem se mu vysvětlit, že můj život je určitě jiný, než jeho, že on ráno sedá do auta a vrací se večer. Ano, celý den tvrdě pracuje a stojí ho to každodenně velké úsilí. Ale rozdíl je v tom, že se dostane mezi lidi. Může otevřeně ventilovat své pocity z něčeho, může si povykládat, zeptat se a ověřovat si informace z pozice toho, kdo nemusí trávit celý svůj čas jen doma. Že jeho a mé vstřebávání informací je prostě odlišné.
Reagoval na to podrážděně. Že si s nikým nepovídá, protože na to nemá čas. S chlapama řeší jen a jen práci. Celý jeho den se skládá jen z řešení pracovních povinností.
Snažila jsem se mu říct, že ano, že rozumím, že to tak cítí, ale že nevidí to kolem. Že za jízdy se mohou bavit o všem, o fotbale, o hezkých ženských, jak jdou kolem. O problémech doma, o tom, jak kdo co řeší. Že v tomhle je to rozdílné a basta. Můj svět se skládá z každodenní cesty do obchodu a zpět. Zdvořilostní fráze s paní pokladní. S panem starostou, který vykoukne z okna nebo nás dožene na cestě. Pak zase domů, maximálně jít na dvorek odhrabat sníh, nanosit dřevo, pohrát si s kočkama a pejskem.
Chtěla jsem nad tím mávnout rukou, proto jsem se zvedla, že ještě musím jít pověsit prádlo. Šla jsem po schodech nahoru a ještě pořád poslouchala, že na tom vůbec nejsem hůř než on. Že i jeho zdrojem informací je většinou jen internet a teprve na základě toho, co tam pozjišťuje, se pak odvíjí upřesnění informací v práci, při nákupu materiálu ve stavebninách atak… Jenže pak se debata úplně zvrhla…
Prý ho strašně štve, když přijde večer domů, já jen běhám a lítám, snažím se stihnout deset věcí najednou a vůbec nemám čas se věnovat jen jemu (máme kupu dětí a dům jak polozbořený hrad, proboha). A pak, když už konečně všechna děcka za dokonalého zmatku uložíme, se ještě seberu a jdu si sednout na internet. Že když se mi snaží povykládat, jak bylo v práci, tak jen přikyvuji hmmm a aha, neříkej, no to nemyslíš vážně a jiné podobné fráze, ale opravdový názor neřeknu a ani se nesnažím jeho problémy nějak rozvést. Že v poslední době není nic podle jeho představ, že se mu nelíbí, kolik práce mi ještě zůstává na večer, místo toho, abych se mu věnovala. A kolik času věnuji počítači….
Držela jsem mokré prádlo v ruce a z očí se mi hrnuly slzy. Ještě nikdy jsem před ním takto nebrečela. Vždycky jsem se spíš začala bránit a i když často došlo k italské domácnosti, neboť jsme oba dost temperamentní, tak na slzy nedošlo ještě nikdy. Rozplakala jsem se s naprostým upřímným zoufalstvím. On stál dole, já nahoře nad schody a poslouchala výčitky. Když skončil a nevěřícně na mě zíral, jak vzlykám, vydala jsem ze sebe pár hlásek. Že je fajn, že konečně vím, jak je vlastně se mnou nešťastný. A že jsem celou dobu žila v domění, že jsme opravdu šťastný pár.
Bylo vidět, že si uvědomil, že přestřelil. Začal se omlouvat. Přišel za mnou nahoru a objal mě. Ale já brečela a brečela. Něco ve mě v hloubi srdce prasklo a řinul se z toho vodopád slz.
Na netu trávím minimální čas. Vždyť nestíhám ani zavítat mezi vás, třeba do plkárny. V posledních pěti dnech jsem si tu ani nepřečetla nic nového u kávy. Jestli si sednu k počítači jeden večer v týdnu, tak je to hodně. Nevím, kde se to v něm vzalo. Svým rozumem chápu, že se nahromadila obrovská kupa problémů. Práce je dost, ale není za ni zaplaceno. Nejsou zaplacené daně ani ostatní potřebné věci. Na účtě jsme bez koruny. Strach z budoucnosti je obrovský. Každý den se hlídá účet, jestli přišly peníze. A to všechno je strašná tíha pro člověka, který to všechno drží silou vůle nad vodou. Ale že se to v té nejhorší chvíli obrátí proti mě, proti člověku, který ho tak miluje a nosí na rukou, který ho opečovává a lituje po večerech, který vydrží s ním ruku v ruce koukat do zdi, když nemá náladu si povídat, který všude vykládá, jak je jejich vztak krásný (a opravdu jsem tomu věřila) takový podraz bych fakt nečekala.
Srazilo mě to na kolena. Ani ráno mi nebylo líp. Oči pořád plné slz, ač se bráním zuby nehty.
Díky, že vás mám. Že to mám komu říct. A omlouvám se za ten román.
Matildo,
úplně tě chápu, že ti to přišlo líto – jsme na tom časově asi podobně 🙂 i co se té návštěvnosti netu týká.
Nestíhám číst reakce, jen od Alenky – kdy jsem přišla na to že už je všechno o.k.
Bu´d ráda, že je k tobě manžel upřímný a ať je to pravda nebo ne, jsou to jeho a tvoje pocity – můžete o tom spolu mluvit, rozebrat. Držím palečky, ať jste v pohodě a dál jste tím perfektním párem. Velké pohlazení a úsměv ti posílá vicikovka
Matildo, snaž se odpočinout si, pohlaď si srdíčko:-) Neboj, máte se pořád rádi, jen jste oba vyčerpaní. Bude líp!
Martinko 🙂
Jsem ráda, že se to pomalu v dobré obrací….
S tou bankou je to “na chobot“ – opravdu…. 🙁 To je samé krize sem krize tam a někdy si říkám – nebýt médií, které stresují a plaší, možná by ani nějaká šílená krize nebyla.
Moc vám přeji, ať to zvládnete – a budu na tebe myslet i tam nahoru 😉
Věřím ti. Umím si to představit. Zkoušeli jste jinou banku? Možná i ukázat, kolik se vám na účtě hýbe se slibem, že k nim přejdete? To je fakt hrozný, že nechtějí půjčovat. Neexistuje nějaké pojištění? No, teď už by stejně bylo pozdě, asi by vás nepojistili.
Přeju, ať vám ty penále prominou.
Zavo, vše je na dobré cestě, aspoň doufám. Mluvila jsem s “naší“ paní na finančáku, je ochotná nám pomoci, jen musíme všechny závazky ohledně finančního úřadu co nejdříve zaplatit. Pak se za ní zastavíme a poradíme se, co a jak, aby nám odpustili penále.
Mě na tom nejvíc vadí ta nejistota z dalších dvou měsíců. Ještě pořád peníze nejsou všechny, budeme v obrovském sluzu a než se nadějeme, čeká nás konec termínu na daň z příjmu a za měsíc další DPH, na které teď nešetříme, protože nemáme z čeho… Asi každý podnikatel musí čas od času zariskovat a doufat, že se věci v dobré obrátí. Mě na tom mrzí to, že ta blbá krize zapříčinila i nemožnost dojednat překlenovací úvěr v bankách, když už tam zrovna v té naší jsme tři roky, celou dobu jsme nic nechtěli a na účtě se měsíčně hýbou nemalé příjmy. Ani dvě daňová přiznání nestačila k tomu, aby nám úvěr schválili, a jediné zdůvodnění je prostě “krize“. To slovo nesnáším…
Matildo, to je dobře, že už je zaplacený i leden. Měla jsem z toho všeho pocit, že je to horší. Zažila pár lidí, kteří z nevědomosti prostě jen nezaplatili a pak se divili, že s nimi žádný úřad nechce jednat, natož odpustit jim penále. Musela jsem ti to napsat, i když jsem si myslela, že ty nejsi ten typ.
A ještě lepší je, že se u vás vyjasnilo! Moc vám přeju hromadu “kšeftů“ s klienty platícími včas, nejlépe hotově či předem!
Hani, paráda:-) Je lepší, když má potřebu být s tebou v kontaktu, než abyste se uzavírali do sebe. Tak ať to hlavně klape dál a kdyby něco – víš, co máš dělat:-)))
Ahojky,to víš,že je.
Až nemile:)))) Plkám a do toho volá přes Skyp:))))
Hani, držím palce. Nemám teď čas číst plkárnu, ale snad se brzy dočtu, že je u vás zase krásně:-)
Matildo , děkuju Ti za ty slova.Donutila mě se nad tím hodně zamyslet a najednou mám pocit,že to i snad zvládnu…
Bude to těžký,ale vždyť ten můj mužský není zas tak nechápavý:)
Nekolikrát se mi totiž stalo,že vzniklý problém jsem nadhodila,on to špatně pochopil a já při vysvětlování se do toho tak zamotala,že byl “oheň na střeše“.
Tak jsem začla zavírat před tím oči a nechávala tomu volný průběh,který by určitě dle Tvé rady nemusel být.Vždyť jsem jinak ukecaná,ale v tomhle mi najednou chybí slova:)))
Takže srovnat v hlavě,zhluboka se nadechnout a děj se vůle boží…
Děkuju.
A ty se drž,uvidíš bude dobře.Za chvíly je jaro a firmy se proberou a taky slibujou,že má být letos líp v tý krizi…