Pozor, jedeme! aneb Dvojčata na vycházce

Tak, ven už jsme se vypravily.
Holky jsem „přeprala“ a úspěšně „narvala“ do kočárku, podařilo se mi je zapnout do kšírů, zabalit do deky a zapnout do fusáčků, obléct jim čepice. Takže můžeme vyrazit…

Často ale už před domem narazíme na „klub maminek“ – jen v našem domě (tři vchody) je teď momentálně 6 dětiček do 2 let (zajímavé, že z toho je jen jeden chlapeček…), tak se tam shlukujeme. Probereme, jak nám děti spí, jí, utíkají při přebalování (zatím jen někteří…) a tak podobně.
A já pak vyrážím. Svižným tempem, protože centrum je poměrně daleko, a pokud chci něco pořídit, musím si pohnout.
Cestou nám stále spousta lidí věnuje pozornost.
Malé děti s maminkami se upřímně diví slovy: „Jé, dvě miminka!“. To pak často zastavíme, nebo aspoň přibrzdíme, ať se dítko může podívat.
Samotné maminky si často hlasitě oddychnou, někdy i s hlasitou poznámkou něco jako: „A jak to zvládáte!? Já nezvládám ani to jedno…“
Starší paní buď jen zvědavě nahlížejí do kočárku, nebo se se mnou dávají do řeči. To ovšem zpravidla v případě, že samy jsou matkami dvojčat, většinou už dospělých. A sdělují mi své zkušenosti a vzpomínky, jak to bylo, když… A že dnes to máme se všemi těmi „fígly a zlepšováky“ lehčí… No, asi máme…
Starší pánové se mě pak ptají, jestli jsou to MOJE VLASTNÍ DĚTI nebo jestli jsem starší sestra nebo chůva… Nechápu, co je k tomuto názoru vede… Ale v konečném důsledku mě to docela těší – snad vypadám mladší, než jsem (a to od určitého věku potěší každou ženu, ne!? ;o) )
Kolegové a známí pravidelně obě holčičky zkoumají a určují, na kterého z rodičů je ta která víc podobná. Zajímavé je, že je to když ne každý týden, tak každý měsíc jinak.

Co se přecházení na přechodech týče, mám vesměs dobré zkušenosti.
Když se zastavíme na přechodu, zpravidla nám zastaví hned první, maximálně tak třetí auto. Vždycky řidiči poděkuji pohledem, úsměvem a pokývnutím hlavy. A řidiči to velice často opětují. Taky holčičkám pak říkám, že jsme zase narazily na hodného řidiče…
Jen občas na přechodu u kruhového objezdu narazím na nerváky, kteří, i když nás musí vidět přicházet k přechodu, zastaví přímo na něm a my tak musíme počkat, až se jim uvolní vjezd na kruháč. No, snad nás opravdu nevidí…

A na závěr jedna malá příhoda, která se mohla stát jakékoliv mamince, klidně i s monokočárkem…
Blížily jsme se s kočárkem k jedné poměrně frekventované křižovatce v centru města, naštěstí s přechodem, kde jsou řidiči zvyklí zastavovat pěším. Cestou jsem předjela skupinku pánů „v nejlepších letech“ – rozvážným krokem mířili k témuž přechodu. Předjela jsem je a protože jsem si pohledem zkontrolovala, že auto stojící u přechodu stále stojí a řidič vypadá klidně, jala jsem se s kočárkem přecházet. S řidičem jsme se zkontaktovali očima, tak jsem byla fakt klidná.
Ale za sebou jsem, ve skupince výše jmenovaných pánů, vyvolala živou diskusi. Jeden se durdil, že jsem si klidně a tak svižně vjela do silnice… A s kočárkem…!!! Druhý mě bránil, že jsem se opravdu rozhlížela…
Nevím, jak to pokračovalo – rychle jsem se jim svým tempem vzdalovala, ale docela mě to pobavilo. Myslím, že jsem se ještě kus cesty mimoděk usmívala…
;o)

Napsal/a: jarmuschka