To byl ten slavný den…

Rubrika: Z našich cest

1213146_bilberry(… kdy k nám byl zaveden ééélektrický proud…)
Ano, to byl ten slavný den, kdy jsme poprvé vyrazily na procházku. Lépe řečeno na borůvky. Bylo přece borůvkové období, všude kolem cest prodejci s hektolitrama borůvek…

Jsou to ovšem vydřiduši a chtějí za to nehorázné prachy. Ruce máme, les s borůvčím za barákem a tak nám nic nebránilo vyrazit za sběrem lesních plodů.

Dětem jsme daly patřičné oblečení, tj. dlouhé nohavice a rukávy, protože člověk nikdy neví, co za potvoru se na vás přisaje. Elišku jsem si po vzoru starých indiánek uvázala do šátku. Neptejte se mne prosím, jaký typ úvazu jsem zvolila. Nevím to, není dosud pojmenován. Snad ala Šárka. Ale musím upozornit, že si už nepamatuji, jak se mi to podařilo, že Eliška mi v tom šátku na zádech držela. Byla tam jak klíště a já se dřela jak soumar. Vzaly jsme si bandasky a hurá za mňamkou.

Dorazily jsme do lesa a uviděly spoustu borůvčí. Právě, že jen borůvčí. A sem tam nějakou pidi borůvku. Bylo to tak akorát na sbírání do pusy a ne do kýble co jsme si vzaly my. Holčiny trhaly do pusinky a já jsem jim poradila ať si napatlají hubinky kolem dokola borůvkami. Měla to být finta fň. Neponeseme domů sice borůvky, ale alespoň bude vidět, že jsme je snědly. Bohužel se toho chytla jen Zuza. Ale zmalovaná byla i za Týnu.

Radovala jsem se předčasně. V hlavě Corry zatím vznikal plán pomsty. Vždy se nenápadně přiblížila k Elišce a něco jí šuškala. Já si na „hrb“ neviděla a tak jsem byla v klidu. Do té doby, než Elišku omrzelo hrát klíště a chtěla se aktivně zúčastnit sbírání borůvek. V tu chvíli jsem zjistila, že na svém hřbetu jsem nenesla dítě svoje, ale nějakého malého zmalovaného indiána a že místo kamarádky mám zákeřného hada.
Evča si s Eli šuškala, ale přitom jí mazala ksichtík borůvkami tak dlouho, až se podobala Zuzance. Pomsta byla borůvková.

Eli odmítla chodit a usadila se přímo v borůvčí. Borůvky jí moc chutnaly, ale problém byl, že se neuměla samozásobovat. Takže lesem se neustále ozýval křik a mlaskání. To nám prozatím nahrazuje slovo papu, chci jíst, dejte sem sakra něco k jídlu. Bylo to k neuvěření jak to malé batolátko, dokáže buzerovat své okolí kvůli žvanci a ti ostatní jí to „žerou“ a kmitají jen aby jí ucpaly tu tlamičku. Přesuny na keříčky dosud nevyžrané, tedy nevysbírané byly tudíž provázeny děsným křikem. Rozhodla jsem se, že přestanu ustupovat nátlaku a Eli se bude muset naučit používat ručičky.

Nějakou dobu to trvalo, ale nakonec snaha byla završena úspěchem. Sice dobrá polovina ze sklizené úrody skončila na jejím tričku, ale zářila spokojeností, že se nemusí spoléhat na svou krkavčí matku a zvládne se živit samosběrem. (sice padlo za oběť tomu nenažranému holátku několik žížal, hlemýžďů, broučků a pilných mravenečků, lístky borůvčí i jiné, které se připletly a několik dekagramů mechu…)

Po pár hodinách chůze a marného hledání, kdy jsme místo borůvek našly houbu (jednu mizernou babku) jsme se rozhodly pro návrat. Jenže vyvstala otázka kudy?! Trošku jsme se v tom lese motaly a teď jsme nevěděly kam máme jít. Nakonec jsme vyšly z lesa na nějakou louku a nastalo rozhodování. Půjdeme vlevo nebo vpravo? Zuzka tvrdila, že do leva a my dospělí zase že doprava, protože v dálce jsme uviděly silnici. A protože jsme už poučené z cestovatelských a dobrodružných knih, tak víme, že kde je silnice, tak tam bude taky civilizace.

Civilizace, jak se to vezme, možná to platí třeba v Africe, ale ne tady v tom zapadákově. Došly jsme k silnice a pak k nějaké samotě. U silnice stála parta puberťáků, ale přece se jich nebudeme ptát na cestu a ztrapňovat se, vždyť v dálce je autobusová zastávka. Tak hurá k ní.

Ano, autobusová zastávka tam byla, i s jízdním řádem, kde se psalo, že autobus jede ve středu a v dubnu. Nezbývalo nic jiného než dojít k těm pubošům a zeptat se je na cestičku k domovu. Ochotně odpověděli, že domů to máme po silnici asi jeden km. Po těch 50 předešlých nám to znělo jak rajská báseň, nebo píseň? To je šumafuk. Hlavně, že jsme věděli kudy domů.

Pochodovaly jsme si po silnici a doufaly, že oni mladíci si z nás neudělali srandu a neposlali nás na druhou stranu a my nevyjdem někde u rakouských hranic. Cestu nám zpříjemňovaly dětičky. Občas se praly, občas ječely a občas se ptaly. Jako třeba Zuza Corry. „Mami, kdybych se dotkla těch drátů (dítko vidělo sloup elektrického vedení), tak umřu vidˇ?“ Chtěla jsem jí udělat minipřednášku, ale její maminka byla rychlejší. „Ne, jenom bychom tě už nikdy neučesali“. To byla šleha. Takhle jsem se už hooodně dlouho nenasmála. Samozřejmě jsme pak vše uvedly na pravou míru přednáškou, nedotýkejte se drátů i na zem spadlých. Doma na nás nečekaly fanfáry, vlajkonoši a velká sláva. Jen nabručenej Tom. Místo aby byl rád, že jsme se mu vrátily domů, jeho první otázka byla: “A kde mám večeři?“ (samozřejmě chápete, že je to lež jako věž a tento komentář je tudíž absolutně zbytečný…)

Napsal/a: Ramira

Toto taky stojí za přečtení!

Kam s dětmi za lyžováním? V italském středisku Passo Tonale děti milují!

Italové děti milují, to je obecně známo. A udělají pro ně první poslední. Lyžařské středisko Passo Tonale vás o

Čtu dál →
Jak dětem ulevit od ucpaného nosu

Jak dětem jednoduše ulevíte od ucpaného nosu

Milé maminky, jsou Vaše děti často nachlazené? Teče jim z nosu, v noci mají ucpaný nos a těžce se jim dýchá? Pomozte

Čtu dál →

Môžem dať dieťatku jesť hocičo?

Môžem dať dieťatku pribináčika? Alebo zákusok? Alebo kupovanú nočnú kašu? V mamičkovských internetových skupinách sa pravidelne objavujú otázky, či to alebo

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (2 vyjádření)

  • Ne, to nebylo u hranic s Rakouskem, ale u nás v ČB. To s hranicemi bylo jen nastínění našeho orientačního nesmyslu.
    Příspěvky nenavazují přesně na sebe, jsou to jen takové výcucy z našeho deníčku.

  • Tak to stíháš dobře, ne, včera v Hradišti, dneska někde u rakouských hranic. Nebo to bylo jindy?

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist