Je to už čtyři roky co jsem se registrovala na jeden server… internet je zvláštní místo… lidé, kteří by se za normálních podmínek v životě nepotkali spolu komunikují, radí si, podporují se, svěřují se… zkrátka vytváří velmi pevné vztahy. Zvláštní, ale je to tak…
Bylo nás pár, které jsme se vdávaly ve stejný den a plánovaly jsme společně… pak jsme se společně dělily o dojmy a pak společně spřádaly plány do budoucna… pár dušiček se ztratilo, pár přibylo, ale pár jich zůstalo a přetrvalo doteď.
Jednou dušičkou je i žena, jejíž příběh mě donutil dnes v noci psát, budu jí říkat ONA…
Je mladá, hezká a zdravá. Vdávala se z lásky a hned po svatbě se těšila na dítka, která si moc přála. Otěhotněla velmi brzy a radovala se z toho štěstí. Bohužel však jen do 20tt. Začala se otvírat a doktoři už nezmohli nic. Všechny jsme to tenkrát obrečely. Čas běžel a ona otěhotněla znova, všechny jsme to prožívaly s ní, některé už s dítkem, některé těhotné, některé stále snažilky, všechny jsme se radovaly. Nikoho nenapadlo, že se situace bude opakovat. Bohužel ani doktory. Přišel 22tt a ONA opět porodila, ale opět odcházela domů bez miminka. Na nějaký čas zmizela z mého života (ne však z mysli).
Před několika měsíci se opět objevila a hned s radostnou zprávou, zkusili to znovu, jsou pod dohledem lékařů a věří, že tentokrát to vše dopadne dobře. Věřili jsme s ní… a už to nebylo jen pár starých dušiček… její příběh zasáhl daleko víc lidí, což se ukázalo, když jsme se jednoho dne dozvěděli že opět skončila v nemocnici. Opět kritický 20tt. Vznikla speciální diskuze a iniciativou jedné dušičky dokonce vznikla sbírka na dáreček – Andílka pro štěstí. Vybrala se neuvěřitelná částka a tak se koupil nejen andělíček, ale i spousta dalších dárečků, které jí další dobrá dušička donesla do nemocnice. Všechny jsme hltaly každou zprávu od NÍ a věřily… doufaly… modlily se.
Přestože doktoři dělali, co se dalo, ONA opět porodila. Byla ve 22tt, chlapeček však vypadal o týden starší a byl to bojovník.
Je to 12 dnů, co příroda dovolila, aby tak malinký tvoreček opustil bezpečné místo v těle maminky. 12 dnů krutého boje o život. Desítky (možná stovky) očí opět hledalo zprávy o NÍ a o NĚM… každý den jsem četla o naději, kterou doktoři malému dávají, a zároveň o dalších a dalších komplikacích… Nepřestávala jsem doufat ani na vteřinu. Četla jsem o tom, jak všechny doufají. Četla jsem, jak ONA doufá a nedokázala jsem pochopit, kde bere sílu…
Kdo jste čekaly happyend, moc se omlouvám, ale není… chlapeček dnes ráno zemřel. Celý den jsem probrečela. Na diskuzi je 10 stránek kondolencí… večer hořela ve spoustě rodin svíčka za toho malého bojovníčka i za jeho maminku a tatínka…
Já, pro kterou je psaní druhá přirozenost, jsem dlouho nemohla najít slova… co taky říct…. přesto jsem nakonec pár slov dohromady dala a doufám, že ONA i ON, ten malý andílek, mi odpustí, když těmi slovy ukončím těchto pár řádků, které jsem ve svém tichém pláči naťukala…
rozum se brání pochopit
srdce se svírá a pohled je zastřen slanou oponou
kolik bolesti lze ještě uchopit
kolik už srazí nás a neudrží na nohou
slova a myšlenky zabíjí čas
jsou minuty, co běží, a minuty, co táhnout se jak med
vteřiny poslední vrací se zas a zas
pocity viny zžírají jak nejtemnější jed
uvěřit ve smysl zdá se nemožné
přesto to jediné je touhou, hnacím motorem i nadějí
žít, mluvit i dýchat bude obtížné
ať čas běží a smutek brzy jen ve vzpomínku krásnou promění
…
Napsal/a: Lenčáč
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (17 vyjádření)
Je to smutné,velice.. Přeju jí ať bojuje..
Ale možná to tak má být, možná si má projít obrovskou ztrátou (i když jí to nepřeji) aby pak prošla velkým štěstím a odměnou.. Doporučila bych jí léčitele, kartářku a držela palce. To je nejvíc co pro ní můžete udělat…
Předesílám, že mám za sebou dva potraty, z toho jeden po amniocentéze. Přijít o zárodek nebo už vyvinutějšího tvorečka je těžké, daleko smutnější a těžší je však lpět na představě. Představě sebe jako mámy, stvořitelky dítěte, plánu těhotenství, zdárného porodu, příchodu mého dítěte… Pokud se to z nějakého důvodu nepodaří, není to náhodou. Alespoň z mého hlediska. I z této situce je možno vzít si to nejlepší. Poděkovat za ni. Já jsem to udělala.
Samozřejmě je to pro mě jednodušší, protože jsem v těchto chvílích už měla nejprve jedno, pak dvě děti. Ale hluboce si myslím, že i tak bych dospěla k témuž:-).
Je to smutné a při čtení článku mi ty slzy kapaly na klávesnici. Já jsem o své dvě děti přišla v prvním trimestru a vzpamatovávala jsem se hodně dlouho. Co potom musí prožívat ona maminka? Nezbývá mi nic jiného, než jí i manželovi popřát hodně síly a lékařská věda, aby konečně zjistila, proč se to tak stalo. Držíme palce!!!
Chce se mi napsat „Díky za svěřenou bolest“. Bolest několika lidi…
Citim z toho pribehu spoustu bolesti a vyvolava to ve mne pocit chtit pomoci. Prala bych z celeho srdce onomu paru, aby se miminka jednoho dne stastne dockali a aby je tyto rany osudu spise sblizili nez rozdelili.
Zcela si uvedomuji, jak to moc boli… Nejen onem par, nejblizwsi rodinu, ale vsechny, kteri se modlili za uspesch…
Leni, četla jsem tvůj článek se slzami na krajíčku. Je to hrozně smutné. V tak pokročilém těhotenství to musí být opravdu rána. Vím, jak to bolí, když se o miminko přijde v prvním trimestru, kdy to je už vlastně „normální“ věc, která se stává pomalu každé druhé ženě. Člověk to tak nějak bere, po čase snad i chápe. Ale když už cítí pohyby miminka a pak konec? I na těchto případech je vidět, že mateřská síla je opravdu ta největší. Ta touha po miminku je neskutečná. Ty jsi článek napsala hrozně moc pěkně, i když to muselo být těžké, takto smutný příběh napsat.
Nezbývá než popřát hodně sil, aby tuto ránu osudu zvládli, překonali a do budoucna se dočkali vytouženého miminka.
Lenčáč, ráda bych ti pomohla alespoň pěkným slovem ve tvém trápení. Víš myslím si, že právě příběhy takovýchto žen tu jsou proto, abychom si my maminky našich dětí uvědomily, jak je život vzácný a že není samozřejmostí. Abychom si vážily jejich životů a toho, že tu s námi jsou.
Toto bych řekla, že je jejich těžký úděl.
Sama mám kamarádku, která se pokoušela se s vým manželem dlouho o miminko. Samozřejmě jsem z jejího života nevěděla vše. Jenže ona nebyla úplně v pořádku, tedy zdravotně. Testy jí nic závažného do té doby neprokázaly. Několikrát se pokoušeli o umělé op. ale nevycházelo to. Pak se miminko ujalo, jenže těhotenství samotné nebylo bez komplikací. Ve 25 týdnu jí řekli, že se jim nepozdává funkce placenty a obávají se, že mímo neudrží. Vzali ji do nem. Tam ležela do 30 týdne plně pod dohledem lékařů. Pak když se zdálo, že je vše OK, tak jí pustili domů. Za dva týdny se na prohlídce ukázalo, že placenta pozbyla svou funkci a miminko strádá. Musela okamžitě na SC. Holčička byla malinkatá, ale držela se. Vydržela to a po dvou měsících si ji mohli vzít domů. Byla krásná, prospívala, ale museli docházet na neurologii a hlídat ji.
U maminky se zatím vyvinula rakovina dělohy. Možná to, co zůstávalo skryto a bylo příčinou potratů do té doby. Příroda jí tímto prostě dávala najevo, že není dobré mít dítko. Nyní je moc nemocná a všichni jí přejeme, aby tomu tak nebylo a uzdravila se.
Její dcerka bohužel trpí neurologickými poruchami, existuje obava z autismu. Nemluví, není na tom dobře ani motoricky, je toho víc najednou.
Nicméně všichni se mají rádi, ale jak to všechno dopadne, nikdo nedokáže říci. Taky bych se mohla ptát a drtit se spoustou otázek, ale to už by bylo nad moje síly.
Přeji jim, aby se se vším, co je ještě čeká vyrovnali a byli alespoň v rámci svých možností šťastní.
Vím vím vím… stává se to.. ani já neměla cestu k miminku jednoduchou, takže moc dobře vím, že se to stává. Ale to nic nemění na situaci že mě to štve… a přesně jak píše babovka… tyhle myšlenky, přesto že se jim bráním ze všech sil mě drtí mozek… proč? Proč mají zdravé miminka ženy, které kouří a fetují… které dělají vše možné aby potratily.. které když už nic nezabere a ony porodí v termínu a zcela bez komplikací své dítě opustí, odloží… usmrtí tím nejneličtějším způsobem, když na straně druhé je tu spousta žen, které dělají první poslední aby mohli své dítě obejmout a starat se o ně do konce života a není jim tato tak nejpřirozenější věc dopřána. Vím otázka je to jen vyřčená do prázdna, protože na ni není odpověď… stejně tak jako na dalších x otázek… např. proč vedle člověka žijícího ve „zlaté kleci“ umírá druhý člověk na hlad… proč doktoři a dešní medicína umí rozdělit siamská dvojčata, přišít bez následků části těla, transplantovat orgány, vyléčit řadu nemocí na které se ještě před pát lety umralo a přitom někde pobíhají lidé v bílích pláštích, kteří svoji nezodpovědností zabijí člověka bez mrknutí oka.
Jsem docela normální… a vedu normální život… nejsem stále ponořena v těchto šílených otázkách a bilancích… ale když se stane nějaká věc která mě zasáhne pak to příjde a nejde to zastavit 🙁
Leničko, je mi to strašně moc líto…. ale jak píše Padmé, miminko bylo hodně maličkaté a kdoví, jak by to s ním bylo dál.
Moc přeji oběma rodičům, aby bylo příště vše v pořádku a měli spolu pár krásných zdravých dětiček. Kéž bychom jim mohly nějak pomoci i jinak než slovem a myšlenkou…..
Jen nechápu, proč ji dr více neopatrovali, nesledovali? Když to bylo poněkolikáté? Nebo to stejně nešlo?
Lenčáč, je to smutné, ale bohužel stává se to dnes a denně. Možná to co řeknu, bude tvrdé, ale to je prostě příroda, jak už tu bylo řečeno, někdy není správné jí diktovat.
Jinak , když jsem teď v zimně vypomáhala švárovi na plesech, tak ta měl novou zaměstnankyni. Paní , něco okolo 38 let. Když mi vyprávěla, že jedenáctkrát potratila, ale právě tímto způsobem, tj. okolo 20 týdne, spíše tedy odrodila, tak jsem šla do kolen. Nechápala jsem, jak s klidem o tom může mluvit. Taky strašně s manželem chtěli děti, ale tímto způsobem se nedařilo a tak zkoušeli dál a dál. Pak se rozvedli. Vzala si jiného. S ním má dva zdravé kluky.
Osobně si nedokážu představit, být v její kůži, to bych v žádném případě nezvládla, nechápu to a psychicky bych se zhroutila. Jenže ona to z nějakého důvodu překonala.
Jinak tvé známé přeji hodně štěstí a to ať je k ní příroda milostivější…
Lenko,
to je tak smutný…:-(((
Neumím si to vůbec předstvit a 3x za sebou už vůbec, musí být s manželem moc silní aby to ustáli.
Snad si to neštěští vybrali a příště miminko donosí.
Je to velmi smutné, bohužel takové věci se stávají. Moje spolužačka si prožila něco podobného, dvakrát o miminko přišla, potřetí se narodilo mrtvé. Oba rodiče prožívali krizi, měli to velmi těžké, dokonce byli na pokraji rozvodu, ale nakonec odjeli na společnou dovolenou k moři, kde se dali opět dohromady a kamarádka přijela od moře těhotná. Vše dopadlo dobře, narodila se jim holčička, a po několika letech další…Nezoufejte, stále je naděje…
Leni…těžko hledám slova.. vůbec si nedovedu představit čím prochází a je mi to líto…:-(
Leni 🙁 , nevím, co napsat. Je mi to moc líto…
Lenčáč, to je hrozný. Je mi jí moc líto. Vůbec si něco takového neumím představit, natož 3x za sebou… Děsný. Na jedné straně odložená miminka v lepším případě v babyboxech, v horších v popelnicích a na druhé straně tolik lásky, obětování, touhy… a bohužel nenaplněné… 🙁
Jediné, co k tomu můžu říct, je, že všechno má svůj smysl. I když se v takové situaci těžko hledá a těžko chápe…
Držím palečky, aby byla také konečně šťastná…
Tak to je moc smutný příběh, teď, když mám navíc ten malý uzlíček necelých čtrnáct dní doma, tak pro mě a samozřejmě i pro ostatní šťastné maminky, řekla bych nepředstavitelný… Přeju, aby jste kamarádce byly, alespoň slovem neustálou oporou.
Lenčáč… :((( Nevím, co jiného říct – a obdivuji maminku za sílu. Musí to být strašné. Kéž by jí andílek propříště přinesl štěstí…
Jen mě napadá, jak je možné, že v dnešní době vyspělého porodnictví tomu nejde zabránit? Léky, přísným klidem…
Je to moc smutné 🙁
Vím, že je ti smutno a vím, že je ti to líto. Chápu Tě. A rozumím. Nedokážu Ti říct, proč se to stalo nebo proč se takové věci stávají ženám, které po dětech touží. Upřímně a ze srdíčka bych přála zdravé dítě každé ženě, která si ho přeje. Bohužel to neumím zařídit…
Jen bych chtěla napsat, že možná by byl život toho malého předčasně narozeného broučínka smutný, plný bolesti a utrpení – byla jsem před lety svědkem jednoho takového „přežití“, kdy se lékaři snažili Matce přírodě diktovat… bylo to zlé, opravdu zlé. Neznám žádné podrobnosti a netuším, nevím a nedokážu odhadnout, zda by bylo možné, aby to dítko bylo zdravé…
Je mi to líto…
Mobile Sliding Menu