Rodiče, prosím vás, buďme už zticha!

Mým velkým tématem je teď ticho. Jako máma dvou dětí ho samozřejmě zažívám poskrovnu. Pořád je nějaký řev, pořád někdo bulí, pořád někdo něco chce.
A tak, když se všechno ztiší, zažívám extázi.

Po nějakém čase jsem zjistila, že je krásné mlčet i ve vztahu. Když na mě muž křičí a rozčiluje se, není nic lepšího, než říct svůj názor a pak mlčet. Nepřilévat do ohně rozvášněné debaty další olej slov. Připouštím, stojí dost úsilí nenechat se strhnout proudem argumentů. Ale stojí to za to.

Muž většinou vychladne a pak se s ním dá mluvit v klidu.

Stejnou věc jsem objevila i u svých dětí. Denně zažívám, jak dospělí nenechají děti mluvit. Na něco se jich zeptají, a pokud okamžitě během pár sekund nenásleduje sofistikovaná a zcela jasná odpověď, dospělí okamžitě přispěchají s nabídkou možných odpovědí.

A dítě se většinou naštve, protože nemá prostor se vyjádřit a protože získá pocit, že jeho názor vlastně nemá váhu a nikoho nezajímá. A pak časem žasneme:

„Ty se mnou vůbec nemluvíš!“
„Leze to z tebe jak z chlupaté deky!“
„Tak co? Proč nic neříkáš? No jak chceš.“

Už několikrát se mi osvědčilo zadržet miliardu slov, kterými se mi chce dítěti pomoct, když začne koktat a nedokáže správně popsat, co má na mysli.

I když mi velice dobře funguje intuice a většinou vím dopředu, co mi dítě odpoví, existuje milion situací, kdy mě dítě překvapí a pošle mou intuici do háje.

 

A tak jsem se naučila být zticha.

Nechat mluvit.

Člověk se pak totiž kolikrát dozví perly.

Jako třeba že mě nemá rád, protože jsem zlá holka, protože si s ním málo hraju. Nebo že by mu ráno při odchodu do školky pomohlo, kdyby měl svůj budík.

Pokud dítě necháme mluvit, zjistíme, že nám chtějí věci říct.

Chtějí nám říkat všechno na světě, jen je musíme nechat.

Musíme jim nechat prostor, čas a hlavně důvěru, že je pro nás jejich názor důležitý.

Pak vychováme sebevědomé lidi, kteří si umí jít v životě za svým štěstím.

A tak, rodiče, prosím vás, mlčme už.