Náš den D aneb jak jsem se narodil

Čas neúprosně letí. Už to bude za chvíli měsíc, co jsem si přinesla svůj poklad z porodnice.  A to si dal pěkně na čas, celý  týden nás napínal, kdy už to bude…

Já jsem byla docela v klidu, i když mi to dalo někdy dost práce, zvláště pak po tom, co mě denně atakovali příbuzní (rodiče volali každý den, tchýně každý druhý), známí i cizí lidé. Dotazy typu „ještě držíš pohromadě“ nebo „ještě ses  nerozpadla“ mi zaručeně dokázaly zvednout můj nízký tlak hodně vysoko. Ale zpět ke dni D.

Byla středa večer a já jsem odpočívala u televize s hrnkem zázvorového čaje, který měl pořádné grády. Věděla jsem, že už zbývají jen dva dny, než toho našeho drobečka  uvidím (termín vyvolání porodu byl stanoven na pátek), a tak jsem si vychutnávala ten klid a ani by mě ve snu nenapadlo, že malého budu už za pár hodin držet v náručí. Asi v deset hodin jsem si dopřála teplou sprchu a šla spát. Za hodinu mě probudila první kontrakce. Moc jsem jí nevěnovala pozornost, ale pak přišla další a další. Začala jsem měřit čas mezi nimi. 10 minut. Tak už je to tady 🙂 Jemně jsem naznačila manželovi, že asi už pojedeme.  Bylo půl jedné a kontrakce byly po 5 minutách a navíc mi praskla voda, takže bylo jasné, že vážně jedem. Manžel se na mě koukal trochu nechápavě, vždyť jdeme v pátek na vyvolání, tak co to má znamenat. Nicméně po mém naléhání zavolal dědovi, aby přišel pohlídat malou.

A tak jsme vyrazili do porodnice. Naštěstí je jen 5 minut cesty, nicméně dozvonit se tam v jednu v noci bylo trochu umění. Už jsem viděla ty články v novinách „Žena porodila venku před dveřmi porodnice“ 🙂 Kdybych věděla, že to nebude zase taková rychlovka, vůbec bych se nestresovala.  Konečně nás přijali. Milá sestřička mi sdělila, že mají plno a že to musím chvíli vydržet v přijímací místnosti. Byla jsem tam skoro hodinu, naštěstí kontrakce byly pořád po 5 minutách a já byla otevřená jen na 2 cm.  No, nazdar, to bude teda dlouhá noc.  Manžela jsem poslala domů, ať se trochu vyspí, ráno musí jet pryč na jednání, bohužel to nejde zrušit.

Ve dvě ráno se konečně uvolnil porodní box, sestřička mi pohotově zapíná televizi, aby zmírnila ten řev z vedlejších pokojů.  Je 5 hodin ráno, kontrakce začínají být po 2-3 minutách, nicméně žádný velký posun, jsem otevřená na 4 cm. Ach jo. Za dvě hodiny přijíždí manžel, kontrakce mám téměř nepřetržitě, domlouvám s doktorkou, že mi píchne něco proti bolesti a pak trochu oxytocinu, aby se upravily kontrakce.  Po analgetiku se mi zavírají oči, ale každá kontrakce mě zase vrací do reality. Oxytocin zabral a najednou jsem během půl hodinky otevřená na 8-9 cm.  Ještě chvilku a můžu tlačit. Sestřička mě povzbuzuje, ale něco tam trochu zavazí. Konečně. Je 10: 47 dopoledne. Slyším sestřičku, jak malému domlouvá, ať to vyplivne a slyším jeho první pláč a můžu si ho k sobě přivinout. Je to drobeček, ale pěkný čipera. 2 720 g a 49 cm. Sestřička mi říká, že měl malý 2x obtočenou pupeční šňůru kolem krku, ale naštěstí se nedusil. Malého odnášejí na vážení a mě čeká ještě šití a to pořádné. Skoro to nevnímám, jsem prostě šťastná. 🙂

Napsal/a: janca.mas