Po snídani se vydáváme na obhlídku města Malindi. Před hotelem, kde průběžně zastavují tuk-tuky, tedy místní „taxíky“, nasedáme do jednoho z nich. Okamžitě k nám přisedá jeden z místních a stává se naším samozvaným průvodcem.
Erik, jak se nám později představí, nás cestou upozorňuje na zajímavá místa – stavíme u tisíciletého baobabu, v jehož větvích sedí hejno volavek, ukazuje nám památník portugalského mořeplavce Vasco da Gamy, láká do místního muzea, zavádí nás na muslimský hřbitov, popisuje některé domy (sklad potravin, pivovar) i stromy (liány, mango…) a nakonec nás na naše přání dovede na turistický trh.Jsem okouzlena šikovností a uměleckým nadáním místních. V krámcích jsou k dostání šátky, obrazy, dřevěné vyřezávané sošky, misky, masky, šperky z korálků, dřeva, mušlí i kokosových ořechů, atd. Cokoli si vzpomenete a nemají to (jinou barvu, velikost), jsou ochotni dodat druhý den. Každý z nich nás láká do svého krámku („Nemusíš kupovat, jen se podívej. Podívání je zdarma. Dnes se podíváš, zítra koupíš.“ :)) a mimoděk se mi v hlavě vybavují některé české prodavačky, otrávené z mé přítomnosti v jejím obchodě…
Zboží je pestrobarevné a obvykle není označeno pevnými cenami. Ty si musíte sami usmlouvat. Keňané jsou mistři ve smlouvání a baví se tím. A ti z nich, kteří momentálně nemají zákazníka, sedí před krámkem a vyrábějí další výrobky.
Ve městě je velmi rušno, všude spousta lidí, aut, tuk-tuků, bicyklů i motorek. Místní obvykle nemají ledničku (ostatně mnozí nemají ani elektřinu), a tak každé ráno vyrážejí na svůj trh a nakupují potraviny na ten který den. Prodává se na zemi nebo na stolcích či v jednoduchých stáncích stlučených z větví.
Ačkoli ráno jemně zapršelo, není po dešti už ani památky, je horko a krom horka je ve vzduchu cítit všudypřítomný nepříjemný zápach. Odpadky se povalují všude, kam se podíváš. Popelnice tady nepotkáte a nejezdí tady zcela logicky ani popeláři… A postupem dnů zjišťujeme, že ti skutečně chudí vlastně ani žádné odpadky negenerují, a ani nemohou. Mají jen to, co si sami vypěstují, případně koupí a na trzích se balené zboží příliš neprodává.
Odpoledne jedeme navštívit krokodýlí farmu. Zhruba polovinu namnožených krokodýlů vracejí zpátky do přírody, druhá polovina je určena k prodeji do restaurací a obchodů ke konzumaci. Na jídlo se hodí prý max. do 3 let věku, maso je chutí údajně podobné kuřecímu, pak už je maso tvrdé a nedá se jíst. Nevím, nemohu posoudit, neokusili jsme. Smíme si však pochovat v rukou ročního krokodýla (do toho jdu! – překvapují mě relativně jemné šupinky jeho kůže, podobné jako u hada, zhrubnou mu a ztvrdnou zřejmě o pár let později), pochovat si téměř 30-ti kilovou krajtu tmavou jménem Naomi (hadů se nebojím, pohladím si ji, ale o takové závaží na ramenou fakt nestojím), velmi přátelská je obří želva jménem Marie, i ostatní, mnohem menší želvy. Přihlížíme krmení krokodýlů (2-3 letých, i dospělých a je to fofr :)), krmení želv (dokonce přihlížíme i jejich páření, to zas teda žádný fofr není :)) a několik jedovatých hadů i škrtičů prohlížíme v teráriích (vystavenou černou mambu odchytili na záchodcích v nedaleké restauraci. Brrrrr.) Naštěstí za celý pobyt nepotkáme v přírodě žádného hada, jen spousty nádherných různobarevných ještěrek.
Napsal/a: Babofka
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (17 vyjádření)
clanek i fotky parada. 🙂
ABA, taky jsem si nejdřív nebyla jistá, jestli to dám 😉 Takže naprosto chápu…
Marinado, to mě těší, děkuju moc, snad se mi to podaří i příště 😉
A je pravda, že s malými hlodavci k nám návštěvy obvykle radši nepřichází… (jedná-li se o jejich mazlíčky) 😉
Babofko, díky. Máš talent mě vždycky do toho prostředí úplně zatáhnout – jako bych tam při čtení článků právě byla, je to úžasné.
Ale ten váš domácí mazlíček…no, k našemu morčeti bych ho fakt nepustila ani na dálku 🙂
Hmm, tak to nevím ,jestli bych „dala“ – pochovat si krokodýla či obrhada. Sice proti nim nic nemám, ale asi by se mi hlásil pud sebezáchovy 😀
Díky, moc zajímavé!
Jano87,díky a věřím. I pro nás bylo setkání s krokodýly zajímavé. Ačkoli na jednoho plaza jsme zvyklí, máme ho totiž doma 🙂 psala jsem kdysi: http://www.vasedeti.cz/vase-pribehy/jen-tak/netradicni-domaci-mazlicek-aneb-od-akvaria-k-terariu/
Hano, díky. Ani nevíš, jak ráda bych se zase někam pohybovala po světě, ale hned tak to na žádné další cesty nevypadá 🙂
Nazdarer Petrusko,
super napsano, bude lepsi, kdyz se budes pohybovat svetem a nam (pecivalum) o tvych cestach psat. Jen tak dal, diky.
Hana
Čláek i fotky jsou moc hezjké. Zaujala mě hlavně krokodýlí farma, setkání s živými plazy.
Jana87
Jumbo, děvčata! 🙂 Děkuju za milé reakce! Padmé, beru si Tvoji poznámku k srdci, zkusím se polepšit 😉
A holky, k těm krokodýlům – setkali jsme se s nimi ještě jednou, a to ve volné přírodě. A farma, musím říct, že byl jen slabý odvárek 😉 Zážitky během jednotlivých dnů neskutečně gradovaly… 😉
krásné zážitky, nádherné fotografie
Babofko, máš krásné zážitky… A krokodýla bych si taky ráda pochovala, hady a želvy – jednodenní želvičky karet mořských – jsem v ruce měla, ale krokodýla tedy ne…
Pěkné čtení,ale toho krokodýla bych se taky bála.
Opět pěkné čtení,ale těch krokodýlů bych se bála.
Ahoj Babofko, děkuji Ti za Tvůj článek a za krásné fotky :-).
To tržiště mi připomíná naši dovolenou v Tunisku, i když tam je to ještě hodně evropské, stejné rysy se tam najdou.
Krokodýlí farma musela být úžasná, ty fotky jsou skvělé :-). A věřím, že mezi krmením krokodýlů a pářením želv je viditelný rozdíl ;-).
A neodpustím si poznámku: „Máš to krátký, to psaní, já chci číst dáááál!“ 😀 🙂 😉
Babofko, tak jsem si s chutí přečetla oba články….super!!!! Moc se těším na pokračování.
Krásné čtení-opravdu!!! 🙂
Babofko, krásné počteníčko, já už se vidím juchat kolem krámečků – mám ráda ruční výrobu, akorát to smlouvání to teda neumím. Taky už se těším na další článeček
je to opravdu jiný svět a věřím,že si z toho jiného způsobu života každý může vzít něco pro sebe :-)těším se na pokračování.
Taky by se mi líbilo pochovat si krokodýlka. Pěkné čtení 🙂
Mobile Sliding Menu