Netradiční domácí mazlíček aneb Od akvária k teráriu

Rubrika: Jen tak

Nebudu dlouho chodit kolem horké kaše. Tak, jako někteří chovají psa, kočku, křečka nebo rybičky, my máme doma krajtu královskou… A jak se to stane, že si někdo pořídí do bytu něco tak strašně ohavného, slizkého a fujtajblového?

Když jsem byla malá, měla jsem asi jako většina ostatních dětí akvárium s rybičkami. Teda úplně první akvárko byla nádherná skleněná koule a v ní čtyři neonky. Kdo měl doma, přesně ví, o čem mluvím… Týden ty krasavice kroužily kolem dokola, až se zbláznily a tak jediné, co pak v kouli plavalo, byla nevyčištěná hovínka a nějaké to zapomenuté krmení. A tak jsme koupili pořádné akvárko, osvětlení, filtrace a místo neonek paví očka. A protože se jim zcela neočekávaně dařilo, začaly se množit jako divé. Ale jelikož ty potvory měly ve zvyku požírat svoje mladé, přibylo do našeho 2+1 druhé, menší akvárko, coby izolace pro nedospělé jedince. Máma šílela… 🙂 Sem tam jsme taky s tátou chodili na lov nitěnek a to si teprve rybky pochutnávaly… Když se zadařilo a nalovili jsme jich moc, nacpali jsme je mámě do mrazáku. Co vám mám povídat, byla opravdu nadšená… 🙂
Jenže ať se rybičkám dařilo sebevíc dobře, na pomazlení moc nejsou a tak jsem začala žadonit o další zvířátko.
Morče máma nemohla psychicky unést a tak co nevidět putovalo k babičce a dědovi na Šumavu. Pochopitelně ne do chalupy, ale do králíkárny. Vedlo se mu dobře do té doby, než přišel králičí mor a očkování neočkování, vychcípali všichni králíci ve vsi, včetně mého morčete.
A já zase dělala smutné oči, až jsme si pořídili andulku. Krásný žlutý andulák jménem Kubík. Létal mi na povel na rameno, na prst, jen mluvit se nenaučil. A jednoho dne, nevím, co ho to napadlo, našel si mezeru mezi záclonami a pootevřeným oknem vyletěl ven a už se nevrátil. Moře slziček zastavila koupě nového, tentokrát tyrkysového Kubíka.
Po něm přišel ještě Kubík No.3, byl tmavě modrý a byl nejspíš z řádu ptáků nelétavců. Měl trvale otevřenou klec, když chtěl, vyšplhal si nahoru a důležitě se procházel po své drátěné střeše. Když chtěl na sebe upozornit, snažil se ke mně doletět, ale nikdy se mu to nepodařilo, vždycky jen klesal směrem k přistávací kobercové ploše. Nahoru jsme ho museli vždycky zvednout, sám by se tam nedostal. O lidech by se řeklo, že jsou handicapovaní. A Kubík byl náš handicapovaný nelétající chodec. 🙂 Ale zlatý! Seděl mi na rameni a jazýčkem lechtal na krku, zobákem mi přebíral vlasy, řetízek na krku, dokonce se mnou občas jedl z jednoho talíře. Nejradši měl polívky a bramborovou kaši. No, dobrá. Asi byl trochu obéznější, a proto ho ta křidýlka nechtěla unést… A protože nebylo třeba se bát, že by nám uletěl, chodíval se mnou i na balkón. Bydleli jsme v osmém patře a já mu vždycky z legrace říkávala: „Kubíku, nechoď na kraj, ještě spadneš. Víš přeci, že neumíš lítat!“ A on poslušně přišel a skočil mi na nabídnutý prst. Jednou se zase v klidu procházel po balkóně, on ani já nic zlého netuše. Jenže tu se z vedlejšího balkónu od sousedů vynořila kočka a ta Kubíka tak vylekala, že uskočil, šlápl do prázdna a padal dolů. Máchal křídly seč mu síly stačily, až přistál na nožky a zobáček na parkoviště před panelákem. Okamžitě jsem běžela dolů, srdce mi tlouklo a na parkovišti jsem vyvolávala jeho jméno. On mi cvrlikal na odpověď, schovaný pod jedním ze zaparkovaných aut. Šokovaní kolemjdoucí se pozastavovali nad tím naším divadlem, což chápu, něco takového se často nevidí… 🙂

Léta utíkala a návštěvy králíkárny u babičky na Šumavě se pro mě stávaly čím dál větším utrpením. A já ve svých dvaceti letech navštívila alergologa, který mi sdělil krutou pravdu, těžkou alergii na kdeco, zejména na králičí srst, psí, kočičí, peří, neměla bych prý pěstovat ani roztoče… 🙂
To už jsem se pár let znala s kamarádem, který provozoval ZOO centrum. Při jedné z návštěv jsem zatoužila sáhnout si na hada. Zkusit, jestli je skutečně tak studený a slizký, jak se říká. Trochu jsem se štítila, zdráhala se, ale zvědavost byla silnější, až jsem si sáhla. A zjistila, že vůbec není takový, jak ho lidé mylně popisují. Byl krásně suchý, teplý a moc příjemný. Při další z návštěv jsem si ten zážitek chtěla zopakovat a on mi řekl, ať si lehce vyhrnu tričko a dal mi něco málo přes metr dlouhého hroznýška kolem pasu. Okamžitě se začal obtáčet a já měla husí kůži po těle a čekala, co bude dál. A tak mě ten dobrák uklidnil: „Neboj, není jedovatý. Je to jen škrtič…“ 🙂 Naštěstí milý škrtič nedělal nic, jen se uvelebil a zůstal kolem mého pasu. Příjemně hřál a já zas jeho. Pak už jsem mu při každé z návštěv jen suše oznámila: „Já si zase půjčím hada, jo?“ A on nikdy nebyl proti.
A tak když jsem zase začala toužit po mazlíčkovi, tehdy do mého prvního samostatného bytečku bez rodičů, řekl mi (dnes už bývalý) přítel: „Tak proč si nekoupíš hada, když o něm pořád tak básníš?“
Od prvotního nápadu k realizaci netrvalo dlouho a já si zakrátko odnášela nádherné, asi dvouleté mládě krajty královské. Dnes je to šest let a já bych neměnila. Žije si ve svém teráriu, je vcelku nenáročná na chov, nepotřebuje venčit za každého počasí, nažrat chce tak jednou za měsíc, nevadí jí ani, když na týden odjedeme na dovolenou, náš Adámek ji začíná tahat za ocas a některé otravné návštěvy k nám konečně přestaly chodit. 🙂
A alergie? Coby, nic. Vždyť náš Osvald nemá ani srst, ani peří… Ale mazel je. A velikej… 🙂

Napsal/a: babofka

Toto taky stojí za přečtení!

Kam s dětmi za lyžováním? V italském středisku Passo Tonale děti milují!

Italové děti milují, to je obecně známo. A udělají pro ně první poslední. Lyžařské středisko Passo Tonale vás o

Čtu dál →
Jak dětem ulevit od ucpaného nosu

Jak dětem jednoduše ulevíte od ucpaného nosu

Milé maminky, jsou Vaše děti často nachlazené? Teče jim z nosu, v noci mají ucpaný nos a těžce se jim dýchá? Pomozte

Čtu dál →

Môžem dať dieťatku jesť hocičo?

Môžem dať dieťatku pribináčika? Alebo zákusok? Alebo kupovanú nočnú kašu? V mamičkovských internetových skupinách sa pravidelne objavujú otázky, či to alebo

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (17 vyjádření)

  • Danniella

    Já jsem zatím ve stádiu, že se mi štítí syrové maso, tatarák bych nesnědla, ale jinak si dám.
    Taky se obávám, že by se had přesvědčit nedal. Mě se na hadech asi nejvíc líbí jejich povrch, mají strašně příjemnou kůži. Nechápu, jak se může mýtus o slizkosti hadů udržovat dodnes.

  • Danniello, já už vegoš jsem, ale hadovi si diktovat tento směr netroufám, asi bych stejně neuspěla… :-)))

  • Danniella

    Není, psala jsem, že já to tak neprožívám, jen jsem se chtěla zeptat. Až mi jich začne být líto, stanu se vegetariánem.

  • Danniello, někdy trochu jo 🙂 ale co naplat, je to normální koloběh života a potravní řetězec. Tobě není líto kuřat, kraviček, prasat, atd. co sníš ty a tvoje rodina? 🙂

  • Danniella

    Babofko, a není ti těch myšek líto? Nebo dětem? Já bych to neprožívala, ale sestra mají hada a jednoho potkana, co koupili jako potravu, si nechali. Hmyz taky nemusím, ale jako krmivo bych to přežila. Ale chovat pavouky by mě ani nebavilo.

  • Holky, díky za příspěvky. Máte pravdu, i mně se taky líbí leguáni a chameleoni, jenže jsou trošku náročnější na chov než hadi a navíc já zas nemusím cvrčky a podobnou havěť, co baští, brrrrrrrrrr 🙂 takže radši ty myšičky a potkany… 🙂 Jolly, z toho si nic nedělej, já se zase štítím pavouků… 🙂

  • Babofko!Smekám klobouk,já bych takové zvíře doma nesnesla,protože se všech takových exemplářů štítím.Článek se mi líbil a je pěkně napsaný.

  • Danniella

    My máme doma psa, mívali jsme venku kočky, ale plazi se mi vždycky moc líbíli. Měli jsme želvu, ale snědla něco, co neměla, a umřela. Moc se mi líbí leguáni, hadi docela taky, ale s ještěrkami je podle mě větší zábava. A až budu mít víc času, pořídíme si možná jednou žaka. Po tom toužím už několik let.

  • Tak já doma neměla žádné zvířátko,ale u babiček byli pejsi,kočky a různá hospodářská zvířata.Jednou jsem šla s kamarádkou z činžáku na výstavu ptáků a vyhrála jsem dvě andulky.Nechala jsem je u kamarádky,že se musím nejdříve doma zeptat,protože mamka v bytě žádné zvířátko nechtěla.Kupodivu tenkrát nebyla proti,ale kamarádka už mi andulky vrátit nechtěla,že našla někde klec a chce je.No,tak jsem byla bez ptáčků.Později jsem taky měla kamaráda,který měl hada.Byl to taky škrtič a já z něho byla unešená,ale mé nadšení opadlo,když jsem zjistila,že baští hlodavce-z čehož mám zase já panickou hrůzu.S manželem jsme před otěhotněním chtěli leguána,ale do dnešního dne ho nemáme.Snad někdy v budoucnosti.Manžel má od malička zálibu v rybičkách,proto má doma velké akvárko a na schodišti máme ještě jedno menší,které je kluků.Náš mladší synáček se o ně někdy pečlivě stará.Rád jim občas vysype všechno jídlo z kelímku dovnitř.To potom manžel šílí,když to musí čistit,aby se rybky neujedly k smrti.

  • Majulko, u tvé story s křečky jsem se taky bavila… 🙂 A neboj a zkus si ho někdy pohladit a nebo přijeď, je to fakt překvapivě nádhera. A na chov opravdu nemůžu doporučit nic snazšího. A finanční náročnost taky minimální…
    A pavouci, to taky není nic pro mě… Myši mi nevadí, ale pavouci, brrrrrrrr 🙂

  • Majulka

    Já jsem vyrůstala na vesnici mezi spoustou zvířat. Měli jsme prasata, krávu, ovce, psa, kočky, slepice, kachny, husy, krůty,králíky, kozy… No prostě vše čemu se dá říkat hospodářská zvířata, kromě koní. Samozřejmě jsme to neměli všechno najednou, ale během celého mého dětství. Nejvíce jsem měla samozřejmě ráda kočky a psa. To byly moje vrby, kterým jsem se se vším svěřovala a když jsem byla smutná, vždycky mě rozveselily.
    Mně teda zvířata v bytě moc nevadí. Ráda se na ně dívám. Je to strašně uklidňující. A vůbec by mně nevadilo jestli to je had nebo ještěr, nebo něco jiného. Jen toho nesmí být moc. Proto se taky dám obměkčit když si kluci něco vymyslí. Vždycky jim nakonec na to kejvnu. Jenomže pak se nám to množí a co s tím. Teď ještě pořád máme 12 křečků a rybičky se nám taky zrovna rozmnožily. Ale já je nechám v akvárku, buď přežijou nebo budou krmení. Už nemám sílu mít doma další akvárko. Stačí že máme dvě akvárka s křečkama.Hadi se jim taky líbí, ale zatím s touto myšlenkou nepřišli. Možná to taky příjde. A když s tím není moc práce, tak by to možná nebylo špatné. Ale asi bych se musela přemáhat abych na něj sáhla. Musela bych si dlouho zvykat. Jediné co bych nechtěla jsou pavouci, ty nikdy.

  • Tak já bych rozhodně neskousla pavouky… Brrr!

  • quendolina
    quendolina

    Babofko, v tomto směru s Tebou zajedno nejsem, ale i tak Ti fandím. Moje rodina ví, že pokud by chtěli domů nějaké zvíře, tak by řešili problém: buď já nebo to zvíře. Dohromady to prostě nejde. Vím, že je to moje úchylka, ale nedokážu si pomoct.

  • Mimkys, je to fakt o poprvé, o podruhé, a přijdeš hadům na chuť… Nás dospělé často svazují předsudky, výchova, tradice,…
    Ájíku, já bych psa tak ráda! A jednou jsem si už jela pro koťátko (britské modré), nakoupila jsem záchod, granule, misku, ale kotě jsem si nakonec neodvezla, koťata byla lehce do modra, ale evidentně tatínek byl perský… 🙂 Dneska jsem ráda, návštěva u přátel, kteří mají psy a kočky, je pro mne utrpení, otékám, kýchám a zobu tabletky… 🙂
    Justýno, to mě těší, že mám alespoň malinkou podporu 🙂 Jinak naše krajtička je dlouhá něco málo přes metr a měla by dorůst maximálně do 1,5 m. Krajty královské se doporučují na chov právě pro jejich mírnou povahu ve srovnání s ostatními škrtiči. A pokud nejste milovníci hadů, radši se ani neptejte, jakého věku se dožívají… 🙂

  • protože oba kluci jsou taky alergici, přemýšlela jsem, jaký zvířátko, až známá mi poradila a my si pořídili gekončíka nocního. Je veliký asi 20cm, je to něco jako malinký krokodýl. Víc nevyroste. Hrozně roztomilý zvířátko, nekřicí, nealergizuje, kluci vydrželi z kraje prosedět hodiny u terárka, ted ho už jen tak nakrmí, vymění vodu, už jim není vzácný, ale mají něco o co se musí starat. vřele doporučuju:))

  • Babofko, jsi dobrá, já hady taky nemusím a kupodivu ani mí synové, zvlášť Martínek 🙂 Ale jak jsi popisovala rybičky – taky jsme to tak měli (akorát ne v mém dětství, ale asi před 8 lety, tehdy jsme -jakože normálně nevyhráváme nikdy nic – vyhráli na výstavě rybek… jak jinak, dvě rybičky a tak začal náš chov :)))) Taky jsme museli oddělovat staré od mladých, aby je rodičové nesežrali…Už jsme je rozdali, když jsem nastupovala do práce, odmítla jsem se starat ještě o rybky 🙂 Morčata jsme měli taky u dědy v králíkárně, pokud tedy přežila mou lásku a péči 😀 No a teď máme psa a kočku, ale pouze coby studený venkovní odchov 🙂 – Dominik je taky alergik a po návštěvě u kamaráda, který měl papouška jsem myslela, že ho povezu na pohotovost. (Ono v případě psa by asi ubytování doma stejně nepřicházelo v úvahu, jelikož náš pejsek vydá za tři prasátka 🙂 Ale naše zvířátka jsou otužilá, spokojená a máme je rádi 🙂

  • mimkys

    No teda fůjj. Nechtěla bych hada i když jsem taky alergička a moje holky taky na prach, peří, tak máme želvu. I když starší otravuje že chce králíčka, či morče nemůže. Ale obdivuju tě hada bych si nevzala.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist